Na Západě jsou na tom podnikatelé hůř než my

26. července 2004, 00:00 - DANA RYBÁKOVÁ
26. července 2004, 00:00

MAJITEL SPOLEČNOSTI LINET ZBYNĚK FROLÍK: Nejhorší překážkou není pro českého podnikatele zmatená legislativa, ale skutečnost, že Česko podceňuje vzdělávání. Firmám chybějí absolventi ušití na míru jejich potřeb.

MAJITEL SPOLEČNOSTI LINET ZBYNĚK FROLÍK:

Nejhorší překážkou není pro českého podnikatele zmatená legislativa, ale skutečnost, že Česko podceňuje vzdělávání. Firmám chybějí absolventi ušití na míru jejich potřeb. Podnikáte už relativně dlouho. Jak se za tu dobu vyvinulo podnikatelské prostředí? Co je dnes jednodušší než před deseti lety? To je poměrně těžká otázka. Myslím, že dříve ti, co začínali podnikat, byli velkými optimisty a překážky, které na ně čekaly, nevnímali. Dnes se o problémech víc ví. Na druhé straně je učesanější legislativa a v džungli předpisů jsou už vyšlapané cestičky. Myslím, že podnikání je stále těžké, ale jinak než dřív. Teď je větší konkurence, ale zase jsou se vstupem do EU větší příležitosti. Je větší tržní síla, na druhou stranu je dražší pracovní síla. Úspěšnost podnikatele se měří právě podle toho, jak překážky překonává. A nemám na mysli ani tak ty administrativní. Administrativa tedy nepřekáží? Není tak podstatné, jestli založím firmu za tři měsíce, nebo za tři neděle. Záleží spíš na tom, jaký je přístup k pracovním silám, jaká je celková chuť lidí dělat, podvolovat se neustálým změnám, pracovat týmově. To jsou klíčové věci, které trápí mne a řadu jiných mnohem víc než to, zda je něco administrativně či legislativně jednoduché. Nejhůř jsou na tom ti nejmenší, kteří musí legislativu zvládat a nemají prostředky, aby si na to koupili odborníky. U větších podniků buď využijete specializované firmy, nebo si utvoříte vlastní aparát. Nejproblematičtější pro podnikatele tedy nejsou kroky státní správy nebo zvládání legislativy. Co je tedy pálí? Nikdo nemůže nikomu nařídit, aby podnikal. To je svobodná vůle každého podnikatele. Ten zhodnotí situaci a zmapuje si, do čeho jde. Podnikáme v nějakých podmínkách a jsme, či nejsme úspěšní. N ěco jiného je, když se podmínky mění během hry. To se nám samozřejmě nelíbí, stejně jako skutečnost, že je mění lidé, kteří nepodnikají a mění je k horšímu. Ale že by legislativa nebo podnikatelské prostředí v naší republice byly zásadní překážkou pro podnikání, to si nemyslím. Podle mne je to často na Západě mnohem přísnější. V čem? V Německu, Švýcarsku nebo třeba ve Francii vám sice firmu založí rychle, ale je tam mnohem složitější být úspěšný. Konkurence, ale i legislativní předpisy jsou tam na podnikatele mnohem přísnější. Není například nijak jednoduché zbavit se ve Francii pracovní síly, kterou nepotřebujete. Podnik se přitom musí měnit podle poptávky. A pracovat flexibilně s pracovní silou nebo se jí zbavit, protože nepodává očekávaný nebo dohodnutý výkon, to bývá s tamní legislativou někdy tak drahé, že to může firmu zruinovat. V situaci, kdy přijde velká konkurence například čínských produktů, může být ochrana trhu, zaměstnanců a některých sociálních principů velkým problémem pro začínající i rozvinutý podnik. Staví je do neřešitelné situace. Z tohoto pohledu jsou na tom podnikatelé na Z ápadě mnohem hůř než my. U nás je pracovní síla přece jenom levnější a máme nějaké rezervy. Vraťme se do Česka. Co byste chtěl změnit? Klíčový problém v České republice je, že výrazně zaostává ve vzdělání. Většině mých kolegů ani mně se nelíbí způsob vzdělávání vysokoškoláků a středoškoláků, ani přístup ke vzdělávání dospělých v pracovním procesu. Měla by existovat jasná vize, jak bude vzdělávání vypadat. Co si vlastně představují a jaké absolventy chtějí. K tomu by se měly vyjádřit zaměstnavatelské svazy. Školy by měly pochopit, že jejich byznys nejsou studenti, které naloví, ale firmy, u nichž se jejich absolventi uplatní. Potřebujeme dostatek kvalitních vzdělaných pracovních sil. A řídit jejich výchovu musí stát. Studenti a jejich rodiče se řídí tím, co je populární. Takže dnes máte spoustu ekonomů a psychologů, ale my potřebujeme křížené psychology s techniky, potřebujeme lidi, kteří jsou už na škole rozděleni na vědce a manažery. Potřebujeme, aby i technicky myslící lidé byli rozvíjeni v manažerských disciplínách. Aby se vědecky a matematicky myslící lidé rozvíjeli v disciplínách, které urychlují jejich schopnost vymýšlet nové věci. A to se neděje. Vždycky, když se začne mluvit o kvalitě vzdělávání, skončí se u peněz. Zjednodušuje se to na otázku peněz. Protože rovnice, že za více peněz si koupím kvalitnější zboží, je čitelná. V případě škol to někdy možná platí, ale spíš si myslím, že ne. Záleží také na tom, jestli do vzdělávání zapojím úspěšné lidi z praxe, jak jim nahradím ztracený čas, jakým způsobem je začlením do výuky. Aby byznys na vysokých školách nebyl jen byznys profesorů a jejich židlí, ale aby to byl byznys znalostí studentů. Aby uplatnění studentů a jejich úspěch byl měřítkem úspěšnosti školy. Dokážeme dát dvě stě milionů korun za kampaň na vstup do Evropské unie, do které bychom, předpokládám, vstoupili ibez kampaně. Ale máme problém definovat vzdělávací strategii, nebo dát třeba dvacet milionů do vzdělávací kampaně v televizi. Učit lidi komunikovat, týmově pracovat a podobně. Aby lidi bavilo pracovat tak, jako dělají doma sami na sebe. N apříklad manželka musí odpoledne nakoupit, uvařit, dohlédnout na děti jak dělají úkoly, vyprat a duševně se připravit na manžela, až přijde otrávený z práce. Dělá multifunkčně spoustu dovedností. P oužívá všechny možné složitě popsané japonské metody štíhlé výroby. Když má druhé dítě, zvyšuje produktivitu o sto procent. Pracuje efektivně, protože jinak by to všechno nestihla. Stejně by se měli chovat lidé v zaměstnání. Chovat se ke své pracovní síle jako ke kapitálu, který mohou nějakým způsobem zhodnocovat. Stát ale spíš jeví snahu co nejvíc povinností hodit na podnikatele. Možná vám vzkáže, abyste si lidi vzdělávali přímo ve firmách, pak budou vašim požadavkům vyhovovat. Tomu rozumím, ale my si platíme státní garnituru za to, aby se za nás starala o vize, co bude za rok, dva, tři. Takže je to vlastně zastřešující složka, která by měla například pomoci najít projekty na vzdělávání, na které můžeme dostat peníze ze strukturálních fondů. Když nic jiného, potřebujeme, aby stát aktivity podnikatelů v tomto směru podporoval. Častěji se ale setkáváme s tím, že se je snaží brzdit, protože starost některých státních úředníků není o obecní blaho, ale o jejich židle. Záleží na tom, jací vizionáři sedí na úřadech. Nechci paní ministryni školství Buzkovou kritizovat, ale já jsem moc jejích koncepčních vyjádření k problému vzdělání v médiích neviděl. Co se stane, když koncepce vzdělávání zase nebude? Česká republika je na tom z hlediska výrobních nákladů ještě relativně dobře. Může konkurovat Evropě. Problém ale nastane, jakmile se rozroste efektivní vývoz čínského zboží. Už je poprask kvůli textilu a za chvíli se začnou hlasitě ozývat všichni strojírenští výrobci. V Číně je totiž tisíckrát více producentů, kteří mají nakoupenou veškerou technologii. Jsou chytří, univerzity tam vznikají ročně po stovkách. Touží po vzdělání. Profesorům nadávají, protože jim toho říkají málo a pomalu. A to je naše budoucí konkurence. Jedinou reakcí na to jsou znalosti. A nejen podnikatelů, ale celého národa. V šimněte si, jak je na tom Finsko, Dánsko, Irsko, které systematicky, cíleně a všemi prostředky podporovaly růst znalostí národa a ono se jim to potom prostě vrátilo. Když vychodím dvě třídy, i když jsem bystrý, nemám takový základ pro to, abych byl úspěšný, jako když vychodím devět tříd nebo ještě průmyslovku, popřípadě vysokou školu. Řekněme, že se školství změní a bude produkovat absolventy, které si představujete. Co když potom půjdou raději pracovat do zahraničí? Myslím, že to není až tak dramatické. Znám řadu lidí, kteří odešli a vrátili se. To, že absolventi někam odejdou na rok, dva nebo tři, to je vlastně správné. Zjistí, že je všude chleba o dvou kůrkách, že podmínky v praxi jsou dost podobné. Jsou tam třeba vyšší platy, ale také vyšší náklady. Na Z ápadě se mnohem víc ctí zařazení do určité třídy nebo kasty. Lékař nemůže jít do hospody, kam chodí jen soustružníci, ale musí jít do restaurace, která je třikrát dražší. Navíc Češi nejsou národ, který inklinuje k hromadnému odchodu. Vždyť jsme nenaplnili ani kvóty managerů pro informační technologie do Německa. A ti byli super placení. Tady se lidé nestěhují, mají problém dojíždět dvacet minut do zaměstnání. To jsou věci, které se mění po jednu generaci. Myslím, že určité cesty českých Honzů na vandr do zahraničí jsou podnětné, přinášejí kus kultury do našeho podnikání. Existuje nějaký stát, který byste označil za podnikatelský ráj? Pro mne je správné podnikat tady, v České republice. Zatím mne nenapadlo, že by to bylo jinde lepší. Líbí se mi vztahy s lidmi. Nejsem sólista a preferuji kolektivní práci. Přejít někam jinam by především znamenalo znát dobře mentalitu tamních lidí, a to nemusí být až tak jednoduché. Aby vás lidé brali vážně, vyžaduje to také perfektní znalost jazyka. Samozřejmě jsou země, kde je to jednodušší. Na Slovensku dnes vzniká velmi efektivní a konkurenceschopný systém, daňově je správně založený. Dovedu si tedy představit, že bych jako podnikatel založil firmu na Slovensku. Nejen proto, že tam není jazykový problém, ale tamní vládní garnitura dělá opravdové reformy, opravdu mění, co se podle mne měnit má. Je to vidět na jejich zdravotní reformě. Když za návštěvu u lékaře každý zaplatí dvacet korun, tak tam přijde o třetinu lidí méně. Přitom zdravotní stav Slováků se nijak radikálně nezměnil. A jen jedno procento Slováků má pocit, že jsou na tom hůř, než byli. Slovensko přitom dává na hlavu do zdravotnictví jen o něco víc než polovinu toho, co Česko. Slováci problémy řeší. Sice bolestivě, ale ekonomicky efektivně. To je pro podnikatele také důležité, když vidí, že stát rozhoduje racionálně. PODNIKATEL ROKU**

Zbyněk Frolík vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze obor Technická kybernetika. Poté krátce pracoval v ZPA Jinonice, dalších šest let ve výpočetním středisku Ústavu teoretických základů chemické techniky. Od roku 1986 byl vedoucím technického odboru v pražské nemocnici v Motole. V roce 1990 založil společnost Linet, kterou dodnes vede. K podnikatelským úspěchům řadí i to, že se stal finalistou mezinárodní soutěže Podnikatel roku, finalistou soutěže Manažer roku a Úspěšným manažerem roku. Jako spoluautor získal cenu Vynikající design.

foto:Tomáš Novák

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče