Na začátku lepších časů?

12. září 2005, 00:00 - PETR BÝM
12. září 2005, 00:00

DRUŽSTEVNÍ ZÁLOŽNY Z někdejších více než stovky družstevních záložen, které vznikly v průběhu devadesátých let, jich do současnosti přežila pouhá dvacítka. Trochu stranou veřejného zájmu řada z nich ovšem právě v této době nabírá druhý dech.

DRUŽSTEVNÍ ZÁLOŽNY Z někdejších více než stovky družstevních záložen, které vznikly v průběhu devadesátých let, jich do současnosti přežila pouhá dvacítka. Trochu stranou veřejného zájmu řada z nich ovšem právě v této době nabírá druhý dech.

Klíčovým problémem sektoru je nedůvěra veřejnosti, říká Radek Laštovička, obchodní ředitel skupiny FIO, do které patří i družstevní záložna téhož jména. Renomé peněžního družstevnictví skutečně bylo na sklonku minulé dekády značně poškozeno.

Družstevní záložny vznikaly jako houby po dešti ihned poté, co byla v roce 1995 schválena potřebná legislativa (šlo o zákon o spořitelních a úvěrních družstvech). V krátké době jich v Česku působilo kolem stovky, přičemž na svých účtech shromáždily přes deset miliard korun, které jim svěřilo sto tisíc členů-klientů. Ti byli zanedlouho nemile překvapeni: dílem podvody, dílem nezkušenost postupně vedly ke krachu valné většiny záložen.

BEZPEČNOST NA PRVNÍ MÍSTĚ Ohlasy tohoto hromadného pádu jsou patrné ještě dnes. Nedávno soudy poslaly na sedm let do vězení Ostraváka stylového jména (Petr Bezruč) nakonec nikoli pro podvod, ale pro neplnění povinností při správě cizího majetku. Konkrétně šlo o neschválený prodej majetku Českomoravské družstevní spořitelny, z které neznámo kam zmizelo čtyři sta milionů korun. Celková družstevní sekera ovšem je podstatně větší. Na výplaty klientů poskytl stát zajišťovacímu družstevnímu fondu zhruba osm miliard korun. I když jde o návratnou výpomoc, není vůbec jasné, kolik se z poskytnuté částky nakonec vrátí do státní pokladny. Nicméně v porovnání se sumou, které si vyžádala sanace domácích bank, jsou „družstevní“ ztráty o dva řády níž. Výplaty poškozených klientů kampeliček, záložen a družstev probíhají dodnes. Ti současní jsou už chráněni lépe. Všechny vklady jsou pojištěny stejně jako v bankách, tedy na 90 procent z částek nepřesahujících 700 tisíc korun. Bezpečnost vkladů je ovšem založena ještě na dalších faktorech. Především jsou to legislativní úpravy, které do oblasti peněžního družstevnictví uvedly stejná pravidla regulace, jaká platí v bankovní sféře. „Sektor se zásadně změnil,“ říká Oldřich Zajíc z Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (ÚDDZ). Podle něj nejde pouze o vyšší nároky na základní kapitál (jeho povinná úroveň se letos v lednu zvedla z 0,5 na 35 milionů korun), ale i řadu dalších pravidel a podmínek. Například požadavky na profesionalitu výkonného managementu, diverzifikaci rizik či standardní klasifikaci aktiv. Úřad také v měsíčních intervalech monitoruje účetní a další dokumenty, má právo i na přímou kontrolu v záložně, navíc některé jejich aktivity jsou podmíněny jeho souhlasem. „Vedle toho se v rámci dobrovolných konzultací vyjadřujeme k zamýšleným činnostem a krokům záložen,“ dodává Zajíc. BANKA, NEBO ZÁLOŽNA? Nabídkové portfolio družstevních záložen je značně podobné běžné nabídce bank s tím, že některé produkty v ní schází - typicky například hypotéky. Víceméně totožné jsou i služby jako internetbanking, platební karty apod. Hlavní rozdíly jsou jinde - v úrokových sazbách. Vklady jsou výnosnější. Jejich úročení je obvykle vyšší než dvě procenta, což je zhruba dvojnásobek toho, co lze dostat v bankách. Leckteré záložny mají v nabídce speciální produkty (třeba prémiový vkladový list záložny FIO s úrokem pět procent ročně), které klientům přinesou ještě víc. Vedle toho je podstatně nižší i úroveň poplatků. „Máme méně poboček, samozřejmě také méně zaměstnanců,“ vysvětluje Laštovička. K nižším nákladům je ovšem třeba připočítat dražší úvěry. Kampeličky je ale vyvažují pružnějším přístupem. „Poskytli jsme i úvěr, kde jako záruka posloužilo také stádo živého skotu,“ popisuje úvěrářskou raritu Laštovička. „Jiné finanční instituce na trhu zanechávají a budou zanechávat mezery, protože jsou pro ně některé činnosti nezajímavé. A tyto mezery mohou záložny úspěšně vyplňovat, jak ostatně dokazují i příklady ze světa,“ tvrdí František Novák, předseda představenstva 1. třebíčské záložny. Proto se například FIO pouští do úvěrování obchodních operací s cennými papíry nebo půjček zajištěných družstevním bytem. V podnikatelské sféře se podle Nováka záložny obvykle soustřeďují na malé podniky: „Naše hlavní výhoda je osobní přístup a pružnost díky znalosti prostředí a potřeb klientů.“ V NOVÉM KABÁTU Veškeré služby poskytují záložny jen svým členům. Z hlediska klienta to není nepřekonatelná překážka - stačí složit členský vklad, který je většinou v řádu stokorun. Záložny přitom ve snaze rozšířit zákaznickou obec nutný vklad spíše snižují, třeba v Třebíči z tisícovky na pouhou stovku korun. I tak se však počet členů i u větších záložen pohybuje sotva ve stovkách osob. Jejich vklady by tedy jen stěží mohly vygenerovat potřebný základní kapitál, v současnosti už zmíněných 35 milionů korun. „Většina záložen kapitál navyšovala prostřednictvím dalších členských vkladů,“ říká Oldřich Zajíc z ÚDDZ. S „dodatečnými“ vklady se rozhodování více koncentruje a členská základna v něm sehrává spíše menší roli. V každém družstvu je v tomto ohledu situace trochu jiná. Zatímco například v záložně FIO je rozhodování soustředěno do rukou dvou osob, v 1. třebíčské je řízení více „rozdrobené“. „Asi sto padesát našich členů složilo další členské podíly, přitom žádná osoba ani skupina nemá podíly přesahující deset procent hlasovacích práv,“ vysvětluje Novák. Jsou ovšem situace, kdy se hlasuje bez ohledu na výši členských vkladů (tedy systémem jeden člen - jeden hlas), například volba kontrolní komise. Jeden ze základních principů družstevnictví -účast na řízení - se nicméně výrazně zredukoval. Téměř totéž platí i pro další princip, kterým je podíl na hospodářském výsledku. Ten odpovídá finanční angažovanosti družstevníka, takže zisky i ztráty ponesou především majitelé „dalších členských vkladů“. Podíl na ztrátách je přitom zákonem limitován na dvojnásobek základního členského vkladu, u dalších vkladů se za ztráty ručí jen do jejich výše. „Běžný“ klient tedy v případě krachu záložny může přijít maximálně o pár set korun. Zdá se, že se už obavy veřejnosti z krachů či ztrát přece jen trochu zmírnily. Za první pololetí tohoto roku úhrnná bilanční suma družstevních záložen vzrostla o 35 procent na více než tři miliardy korun. Objem poskytnutých úvěrů se ve stejném období zvýšil o takřka 50 procent na 1,9 miliardy korun a především velmi razantně stoupla hodnota vkladů - o 47 procent na 2,2 miliardy korun. Češi zjevně do družstevních záložen opět nacházejí cestu. KDO DAL JMÉNO KAMPELIČKÁM

S myšlenkou „lidového“ peněžnictví v českých zemích poprvé přišel lékař František Cyril Kampelík (1805 až 1872). Ten se poměrně dlouhou dobu věnoval politice, mj. se aktivně účastnil pražského revolučního dění v roce 1848 a poté musel nějakou dobu strávit v emigraci. Ke sklonku života se začal věnovat ekonomickým otázkám, včetně právě družstevního hospodaření. Je autorem projektu družstevních peněžních ústavů pro venkovské obyvatelstvo. Ty ovšem podle trochu jiného konceptu převzatého z Německa začaly vznika
t až po jeho smrti - na jeho počest byly ale nazvány kampeličkami. Peněžní družstva musela ukončit svou činnost po roce 1948 - tehdy bylo v českých zemích 4 248 úvěrních družstev s 1,3 milionu členů.

SPOLKY, OULY, KAMPELIČKY

Myšlenka družstevnictví - v nejširším pojetí jde o společné podnikání se společnými prostředky - se zrodila počátkem 19. století. Družstevní podniky měly od svých prvopočátků různé formy i cíle, v pozadí ale většinou byla snaha o ochranu spotřebitelů či poskytnutí alternativy k „velkému“ podnikání. Na našem území prvním takovým pokusem byl Potravní a úsporný spolek, který vznikl v roce 1847 a který se zabýval nákupem levných potravin pro své členy. Později se objevily například ouly, spolky dělníků, kteří společně podnikali pod vedením patronů z řad aristokracie, šlechty, duchovních atd. Za zmínku stojí také vznik vlašimské živnostenské záložny, která byla jako Záložní kasa založena v roce 1858. Od konce 19. století až do roku 1948 byla nejrůznější družstva (úvěrní, spotřební, výrobní, bytová) stabilní součástí hospodářského života u nás.

Komunistický režim celý družstevní sektor navenek sice podporoval, ale zároveň silně zformalizoval - zejména omezil na minimum reálný podíl členů na řízení družstev. Později, po roce 1968, husákovský režim v zájmu omezení beztak skrovných zbytků samosprávy začal především zemědělská družstva slučovat s tehdejšími státními statky. Vzhledem k tomu všemu do porevolučních časů české družstevnictví vykročilo se značně pošramoceným renomé, s nímž se ostatně potýká dodnes.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče