Na vodítku a na mušce

07. května 2009, 20:19 - Petr Nováček
07. května 2009, 20:19

Fischerova vláda bude smět jen to, co jí dovolí rodičovské strany, ...

Celý podtitul:
Fischerova vláda bude smět jen to, co jí dovolí rodičovské strany, jež si ji zároveň budou držet od těla

Šestitýdenní vládní krizi, jež započala demisí Topolánkovy vlády 26. března, máme za sebou. Funkcí se ujímají ministři vlády Fischerovy, kterou Václav Klaus jmenoval na premiérův návrh předložený hlavě státu v úterý 5. května. Sváteční atmosféra umocněná datem jejího jmenování se však nejspíš brzy rozplyne. Ekonomika se zadýchává, sociální klima asi bude houstnout a to vše v čase, kdy z „mezidobí, mezivládí či dvojvládí“, jak vládní krizi pokřtil prezident, vstupujeme do „horké“ fáze kampaně před červnovými volbami do Evropského parlamentu a nejspíš také kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny, pokud se uskuteční počátkem října.
Asi ano, leč s konečnou platností to nevíme, ačkoli Fischerova vláda by to nutně vědět potřebovala. Pokud se volby do sněmovny uskuteční do 15. října, jak stojí v „předběžné dohodě stran koalice a ČSSD“ z 5. dubna, bude kabinetem přechodným a jen udržovacím. Z „předběžné dohody“ však vycouvala KDU-ČSL a na pár dní i předsednictvo Strany zelených, než je Martin Bursík přesvědčil, že politika se nedělá z ofsajdu. Lidovci, před stranickým sjezdem rozviklaní a s preferencemi nebezpečně blízko nad pětiprocentní hranicí volitelnosti, logicky pro předčasné volby nehorují. Lze očekávat, že část jejich poslanců a senátorů podobně jako zákonodárci KSČM ústavní novelu o jednorázovém zkrácení funkčního období sněmovny k datu 10. října 2009 nepodpoří. Nezbytnou alespoň třípětinovou většinu hlasů všech poslanců a třípětinovou většinu hlasů přítomných senátorů však dokáží dát dohromady ODS a ČSSD samy. Navíc prošla ve sněmovně druhým čtením jiná ústavní novela, navržená Senátem. Ta by nebyla jen pro jednorázové použití, ale umožnila by prezidentovi rozpustit sněmovnu, kdykoli by se na tom sama usnesla, a následně vyhlásit nové volby. Část poslanců však argumentuje možným zneužitím takové novely aktuální vládní většinou, takže tato předloha ústavní většinu alespoň 120 poslanců asi nezíská. Je ale v rezervě pro případ, kdyby navzdory dohodě z 5. října ODS a ČSSD předčasné volby přestaly vyhovovat a zabrzdily schválení jednorázové novely o rozpuštění sněmovny k 10. říjnu.
Takovou situaci si lze představit, kdyby se stranické preference ČSSD, ODS či obou těchto rozhodujících stran náhle vydaly pro ně nežádoucím směrem. Kdyby výsledky průzkumů přestaly Jiřího Paroubka ujišťovat, že ČSSD říjnové volby vyhraje, a Mirku Topolánkovi vzaly naději, že ODS má během příštích pěti měsíců šanci sociální demokracii „dohnat a předehnat“. Fischerova vláda by se měla modlit, aby Parlamentem ústavní novela „na jedno použití“ rychle prošla a prezident volby na 9. a 10. říjen vyhlásil. Pokud se tak nestane, Fischerův přechodný „půlroční“ kabinet se změní ve vládu, jež ponese zodpovědnost za stát třeba až do řádných voleb v červnu příštího roku. S nespolehlivou oporou ve sněmovně by jí nebylo co závidět.

DOBŘE KOMUNIKOVAT ZNAMENÁ PŘEŽÍT V době, kdy Fischerova vláda ještě ani nebyla jmenována, se designovaný premiér, ač jinak spíše málomluvný, nechal slyšet, že je připraven komunikovat hlavně se stranami, na základě jejichž dohody vláda vznikla. Přičemž prý nevylučuje ani debatu s KDU-ČSL a KSČM. „Mechanismy ladíme. Samozřejmě mezi ně bude patřit i setkávání s šéfy politických stran,“ pravil s dovětkem, že jeho kabinet „prostě není úřednická vláda, jak je znala první republika“, nebude žít mimo ústavní a politickou realitu a její ministři budou s partnery v Poslanecké sněmovně spolupracovat. „Bude to vláda nepochybně dobře komunikující,“ ujistil.
Nic jiného jí ani nezbývá! Nastupuje nikoli z vůle voličů, nýbrž po kabinetních dohodách ODS a ČSSD, k nimž byli přibráni zelení. Proto je to vláda politická, nikoli „neutrálně odbornická“, a Fischer to na rozdíl od vůdců „rodičovských“ stran nemá důvod skrývat. Oni ano, poněvadž jak Topolánek, tak Paroubek i Bursík, až v předvolební kampani zaujmou „palebná postavení“, budou nuceni ostřelovat i Fischerovu vládu, přijde-li s nepopulárními, byť nutnými opatřeními. Ostřelování začne brzo, jen co kabinet absolvuje ve sněmovně hlasování o důvěře, jež se musí odehrát do 30 dnů po jejím jmenování. Fischer, později zřejmě nejspíš i jejich terč, se proto nemůže nescházet se stranickými šéfy a nespolupracovat se sněmovnou, pokud má jeho vláda sněmovnou proklouznout a sem tam v ní i něco prosadit. Fischerovo „pravidelné setkávání s šéfy politických stran“ se ale bude podobat spíše námluvám než poradám „generálního štábu“ české politiky. Topolánek, Paroubek, Bursík ani Klaus – na rozdíl od prvorepublikové Pětky – nedisponují takovou autoritou a zároveň donucovacími prostředky, aby to, co dohodnou, skutečně nastalo. Zatímco Masaryk měl svoje lidi rozmístěny všude a šéfové rozhodujících stran v sejfech „bianco reversy“ svých poslanců, jež pak museli „držet ústa a krok“, Klausovy možnosti prosadit si svou jsou omezené. Když na to přijde, poslanci mohou bez rizika ztráty mandátu hlasovat jinak, než jak to jejich partajní šéfové v zákulisí dohodli. Pěstovat kulantní vztahy nejen se stranickými šéfy, nýbrž také s rozhodujícími osobnostmi ve sněmovně, bude proto pro Fischerovu vládu holou nutností. Opravdu není „úřednickou“ vládou prvorepublikového střihu, která jmenována prezidentem a dirigována ze zákulisí předáky pěti hlavních stran ani nemusela žádat sněmovnu o důvěru, natož si ji předcházet.

NEJEN RITUÁL Přestože to příslušný článek 68, odstavec 3 ústavy nepředepisuje, tradice velí spojit žádost vlády o vyslovení důvěry s programovým prohlášením vlády, jež premiér přednese ve sněmovně v přímém televizním přenosu. Jan Fischer má dvě možnosti: bud dostát této tradici jen formálně tím, že přečte uhlazené „slohové cvičení“, anebo promluvit otevřeně o postavení a možnostech své vlády a vykolíkovat prostor, v němž se chce pohybovat. Nemá-li Fischer do budoucna politické ambice, a chce-li se po skončení premiérské mise vrátit ke své statistice, může si troufnout na málo ohleduplnou variantu druhou. Ta vyžaduje nepřikrášlené sdělení občanům, jak na tom skutečně jsme, a churchillovsky odvážnou výzvu, že bez „potu, krve a slz“ se z hospodářské krize nepozvedneme.
Stranický premiér levicový stejně jako pravicový by tak upřímně otevřený být nemohl, poněvadž by zničil volební šance své strany. Fischer, stranickými okovy nespoutaný, taktizovat nemusí, ale ani by neměl. Proč? Inu řekne-li bez příkras, v jakém stavu jeho vláda zemi přebírá, stranický kabinet, jenž nastoupí po příštích volbách, nebude moci vládě Fischerově připsat i hříchy, jež spáchali jiní. A pokud by to měl být kabinet levicový, který začne na všechny strany rozdávat, hranice mezi zodpovědností tohoto kabinetu a dědictvím po Fischerově vládě by byla zřetelnější, než kdyby premiér hned zkraje opatrnicky taktizoval. Bývalý předseda vlády Tošovský příliš ohleduplný byl a jeho sice jen půlroční, avšak kultivovaná a vcelku úspěšná vláda byla pak některými stranickými bossy léta zostouzena.
Pádným slovem v pravou chvíli si zároveň může Fischer udržet od Topolánka, Paroubka a Bursíka určitý odstup i v těsném koridoru, do něhož jeho vládu vtěsnali, a také předejít řadě nedorozumění. O zákonu o státním rozpočtu na rok 2010 už pár slov padlo. Návrh připraví Janotovo ministerstvo financí a vláda jej musí do konce září postoupit k projednání sněmovně. Dolní komora to do voleb, budou-li v říjnu, nestihne a nově zvolené sněmovně by pak musela znovu předložit návrh rozpočtu nová vláda. Ta Janotovu „technickou“ verzi podle své povahy politicky přibarví a totéž se stane ve sněmovně. Výsledkem může být počátkem roku 2010 několikaměsíční rozpočtové provizorium s nepříjemnými důsledky. Fischer by měl na ně veřejnost připravit a srozumitelně ji o připravovaném státním rozpočtu informovat, aby nebyla rozsahem očekávaných úsporných opatření zaskočena a aby nástupkyni Fischerovy vlády přivřel dveře k populistickým úlitbám voličům. Těm bude ve volební soutěži zajisté opět naslibováno daleko víc, než na co stačí státní pokladna.

MEZI STRAKOVKOU A HRADEM Zatímco práce na návrhu zákona o příštím státním rozpočtu se teprve rozběhly, už do finiše se blíží české předsednictví Evropské unie. Začali jsme dobře, leč oslabeni lehkovážně vyvolanou vládní krizí jsme se z čela závodního pole propadli hodně dozadu. Kariérní diplomaté Jan Kohout a Štefan Füle, kteří nahradí Karla Schwarzenberga a Alexandra Vondru, unii rozumí, ale jako ministři přechodné vlády se slabším mandátem pověst České republiky asi výrazně nevylepší. Očekávat to nelze ani od premiéra Fischera, jazykově zdatného a se zkušenostmi v mezinárodních institucích, avšak pohříchu nikoli „na parketu“ Evropské unie. Navíc na vrcholný červnový summit EU spolu s ním podle dřívější dohody mezi Mirkem Topolánkem a Václavem Klausem pojede i prezident. Summit by se měl dohodnout na jednotném postupu unie vůči Irsku, které by na podzim mělo zopakovat referendum (a říci ano) o Lisabonské smlouvě, aby ta mohla konečně začít platit. Stěžejní státy unie už daly Praze na srozuměnou, že pokud by měl český prezident, skalní to odpůrce „Lisabonu“, červnový summit řídit tak, aby vyřešení irského problému znemožnil, bude toto téma odsunuto a svěřeno až následnému švédskému předsednictví unie.
Pravda, jednání EU–Japonsko proběhlo nedávno v Praze za Klausova řízení a bez problémů. Možná proto, že vzájemné vztahy Klause a Fischera nejsou zatíženy animozitami, jako když byl premiérem Topolánek. Fischer se navíc chce do budoucna držet svého statistického kopyta, prezident jej jako odborníka respektuje a Fischer s ním svoje kroky předjednává. Prezident a vláda jsou podle ústavy součástí moci výkonné a bude-li díky lepším vztahům hlavy státu s premiérem Klausův podíl na této moci větší, než byl za Topolánka, přestane mít možná prezident potřebu vymezovat se proti vládě své země i na mezinárodní scéně. Pokud Jan Fischer k uvolnění napětí mezi Strakovkou a Hradem důstojným způsobem přispěje, bude to ku prospěchu České republiky a zasloužil by si za to uznání. Teď jen jestli Klause až příliš nepopudil Senát, když 54 hlasy ze 79 přítomných minulou středu schválil Lisabonskou smlouvu.

* BOX** (vizitky ministrů)
Ministr dopravy Gustáv Slamečka (49) (navržen ODS)

Ministr financí
Eduard Janota (57) (navržen ODS)

Ministr kultury Václav Riedlbauch (62)
(navržen ČSSD)

Ministr obrany Martin Barták (42) (navržen ODS)

Ministr práce a sociálních věcí Petr Šimerka (60) (navržen ČSSD)

Ministr pro evropské záležitosti Štefan Füle (46) (navržen ČSSD)

Ministr pro lidská práva Michael Kocáb (54) (navržen Stranou zelených)

Ministr pro místní rozvoj Rostislav Vondruška (48) (navržen ČSSD)

Ministr průmyslu a obchodu
Vladimír Tošovský (47) (navržen ČSSD)

Ministryně spravedlnosti: Daniela Kovářová (44)
(navržena ODS)

Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy
Miroslava Kopicová (57) (navržena ODS)

Ministr vnitra
Martin Pecina (41) (navržen ČSSD)

Ministr zahraničních věcí
Jan Kohout (48) (navržen ČSSD)

Ministryně zdravotnictví
Dana Jurásková (47) (navržena ODS)

Ministr zemědělství
Jakub Šebesta (60) (navržen ČSSD)

Ministr životního prostředí
Ladislav Miko (48) (navržen Stranou zelených)

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče