Na věčné časy a brzy jinak

23. listopadu 2010, 11:33 - Jefim Fištejn
23. listopadu 2010, 11:33

Úspěch vpravdě virtuální

Lisabonský summit NATO jakož i jednání na nejvyšší úrovni mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí skončily očekávaným úspěchem. Strany schválily seznam společných hrozeb a přislíbily si spolupráci při budování evropské protiraketové obrany. Prezident Medveděv spolu s generálním tajemníkem NATO Rasmussenem oznámili, že mezi Moskvou a Bruselem propukla pravá rudolfínská doba. Nabízí se otázka: co se změnilo tak zásadně od okamžiku, kdy tentýž Rasmussen varoval Moskvu, že dokud přetrvává ruská okupace území Gruzie, o návratu ke standardním vztahům nemůže být ani řeči? Nezměnilo se nic, leč všechno je jinak. Obě dvě strany ztratily jistotu v kramflecích a znovu se prokázalo, že pocit slabosti je lepším předpokladem ke kompromisu než přílišná sebedůvěra.
I přes veškeré bušení v prsa ruská ekonomika zůstává zcela odkázaná na vývoz surovin. Opojné řeči o nadcházející modernizaci všeho možného postupně přestaly bavit řečníky samé. Ruští národohospodáři se skřípěním zubů přiznávají, že zemi čekají bolestivé škrty státních výdajů, zejména v sociální sféře. To právem děsí vládnoucí vrstvy, jež založily svou moc na posílení sociálních jistot obyvatelstva tím, že se s ním podělily o část ropných a plynových zisků. Nyní bude třeba hledat chybějící peníze v cizině. Teoreticky by bylo možné obstarat zdroje na Východě, avšak jen teoreticky. V poslední době si Kreml začal uvědomovat krutou pravdu, že rovného partnerství s Čínou nebude moci dosáhnout již nikdy a za žádných podmínek. Vyhlídky na roli „mladšího bratra“ Číňanů kremelské mocipány vyděsily a donutily udělat vpravo vbok směrem k Západu. NATO se v posledních měsících potýká s nepřekonatelnými potížemi v Afghánistánu, které před dvěma lety tušil jen málokdo. Nová strategická koncepce Aliance nevnáší žádné jasno ohledně jejího současného poslání. Různé státy a jejich seskupení – USA, západ a východ Evropy, Turecko – si novou roli bloku vykládají po svém. Stále více se zdá, že afghánské tažení je poslední, v němž se Spojené státy spoléhají na své evropské spojence. Nechuť Starého světa účastnit se vojenských operací mimo vlastní území, navíc za podmínek stále nižších obranných rozpočtů, nutí Ameriku hledat „ad hoc“ jiné momentální spojence. Logickým kandidátem na tuto roli je i Rusko. Jeho dílčí zapojení do systému protiraketové obrany na evropském úseku zároveň legitimizuje americkou snahu o vytvoření globálního štítu. Nynější svátek vzájemného porozumění mezi NATO a Ruskem není první svého druhu: stačí zmínit deklaraci z roku 1997 podepsanou tehdejším prezidentem Borisem Jelcinem, zřízení Rady Rusko–NATO v roce 2002 anebo Deklaraci o strategickém rámci podepsanou před dvěma lety v Soči Vladimírem Putinem a Georgem Bushem mladším. Zmíněná deklarace v podstatě obsahovala vše, co Barack Obama později nazval „resetem“ neboli novým nastartováním vztahů. Tak jako vždy předtím, nic nezabránilo tomu, aby i tento záchvat oteplování záhy nevystřídalo cyklické ochlazení, na jehož vrcholu Rasmussen pronesl na adresu Ruska již zmíněné nic neznamenající varování. Ve vztazích mezi Ruskem a NATO zůstávají bytostné protiklady a žádné bodré prohlášení je překonat nemůže. Každá další „historická“ dohoda se vyrábí tak, že se vyzávorkují položky, u nichž strany nedospěly ke shodě. Do finálního textu se dostanou jen soupisky obecných míst. Přesně tak dopadl seznam sdílených hrozeb, jehož vypracování před rokem navrhl generální tajemník NATO. Byl by to zajímavý počin, kdyby na summitu v Lisabonu Moskva vysvětlila, proč ruská vojenská doktrína stále pokládá za hlavní bezpečnostní hrozbu „snahy NATO plnit globální funkce v rozporu s normami mezinárodního práva a rozšiřováním bloku posouvat svou vojenskou infrastrukturu k hranicím Ruské federace“. Nic takového se však nestalo. Výsledný dokument přežvýkává to, co v nikom nevzbuzuje odpor: boj proti mezinárodnímu terorismu, obrana mezinárodní lodní dopravy a potírání námořního pirátství, likvidace technogenních katastrof atp. Základní otázka – proč jedna ze stran dohody pokládá činnost druhé strany za hlavní hrozbu své bezpečnosti – zodpovězena nebyla. A to je důvod, proč je ruská spolupráce s NATO předurčena k tomu být křehká a netrvanlivá. Každá konfliktní situace, i kdyby s bezpečností neměla co do činění, bude verbalizována v termínech vojenské konfrontace. Lze samozřejmě tento problém vyzávorkovat a opomenout při sepisování dalších bohulibých deklarací, avšak bez jeho vyřešení veškeré deklarace zůstanou jen kusem popsaného papíru.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče