Na věčné časy

24. února 2003, 00:00 - Karolina Kamberská, profit@profit.cz, ilustr. foto archiv
24. února 2003, 00:00

Také se už léta těšíte, jak si zařídíte dokonalý byt? Kolikrát v životě se uchylujeme k "provizoriu"? Řekla bych, že skoro neustále. Všechno se odkládá do doby, "až na to bude". Stále nás však hřeje vědomí, že je to jen dočasné řešení.

Také se už léta těšíte, jak si zařídíte dokonalý byt?

Kolikrát v životě se uchylujeme k „provizoriu“? Řekla bych, že skoro neustále. Všechno se odkládá do doby, „až na to bude“. Stále nás však hřeje vědomí, že je to jen dočasné řešení.

Provizória máme v šatníku (jednou bude kvalitní, značkový a sladěný do dvou barev), v garáži (jednou tam bude ferrari), v bytě (jednou ho obrátí naruby slovutný architekt). Je to asi touha po dokonalosti, co nás žene kupředu. A tak nebudeme spokojení, dokud náš život nebude dokonalý. A protože dokonalý nebude nikdy, nebudeme nikdy spokojení. Naše přání potřebují zpětnou vazbu - netoužím po nesmyslu? Pokud chci být úspěšný v zaměstnání, jak daleko chci až dojít? Chci mít čas na rodinu, nebo na čtení, na sport - nebo chci žít jen pro svou firmu? Je pro mě důležité jezdit úžasným extravagantním autem - a co bude dva roky, až si ho „ojezdím“ a zevšední mi? Budu chtít letadlo? Až budu mít byt, v němž každé křesílko stálo dvojnásobek průměrného platu, nebudu mít hrůzu z návštěv s dětmi? Dokonalost je vlastností strojů (některých). Lidé mají touhu tvořit a žít v tvořivém prostředí. Zamysleme se tedy, jestli právě to „provizórium“ nemůže být zdrojem naší radosti a tvořivosti. V oblasti bydlení to rozhodně stojí za zvážení.

Každý pes jiná ves…

Byty našich maminek i babiček měly a dodnes mají půvab, který nás pokaždé znovu pohlcuje. A nemusí to být byt plný opečovávaného funkcionalistického nábytku. Jejich krása je v jakési ledabylosti, nahodilosti, která za minulých dob byla možná ctností z nouze, ale přiznejme - je nám v ní dobře. Byty, ve kterých se uvolníte, začnete se smát a vyprávět už téměř zapomenuté historky ze školních let, mají jednu společnou vlastnost - nechtějí vás ohromit. Jsou nenápadné, nevyvíjejí na vás nátlak. Jejich majitelé vám každým pohybem a pohledem neříkají: „dokážeš si představit, jak dlouho jsme tenhle odstín sháněli?“. Vašemu dítěti nenavlékají rukavičky, aby nezapatlalo skleněné výplně ve dveřích. Sednou si s vámi do křesla a nesledují stále jedním očkem, jestli obdivujete jejich úžasné polštářky potažené úžasným hedvábím. Bytu, ve kterém je vám dobře, si často ani pořádně nevšimnete - o to víc si všimnete lidí, kteří vás do něj pozvali. Byt je tvůrcem atmosféry, ne výkladní skříní. Zatímco v Čechách jsou nákupy „z druhé ruky“ často považovány za důkaz neschopnosti a neúspěchu, v bohatších zemích se módní návrháři chlubí nábytkem z bazarů a světové topmodelky prohlašují, že z každé cesty posílají domů krabice plné věcí ze zapadlých tržišť. Možná proto, že na západ od nás je vyšší životní úroveň téměř samozřejmostí, mají tamní lidé více sebevědomí a necítí potřebu dávat okázale najevo své postavení. Výsledkem jsou byty, které nejsou dokonalé, ani pedantsky uspořádané - ale zato se v nich dobře žije.

Linku mít nemusíte

Kuchyň je kapitolou sama pro sebe. Většina bytů či domů, do kterých se stěhujeme, už nějakou kuchyňskou linku obsahuje. Jen málokterá z nich se nám líbí natolik, že bychom si ji chtěli ponechat (vždycky to ale stojí za zvážení, protože některé staré linky jsou svým způsobem „ohavně krásné“). Potom ale stojíme před otázkou, jak vyřešit kuchyň. Tato otázka bývá v našich končinách zaměňována s jinou, která zní „jakou koupit novou linku“. Takže míváme kuchyně dřevěné (s různě vyřezávanými dvířky), bílé, ti odvážnější nerezové, ale vesměs navzájem velmi podobné. Jenže kuchyň může být i sestavená ze solitérů, a mnoho bytových návrhářů takovýmto kuchyním dává jednoznačně přednost. Vytvořit příjemnou, zajímavou a útulnou kuchyň s pomocí kuchyňské linky je totiž dost těžké. Kuchyň ze solitérů je přitom hravá a útulná už ze své podstaty - její zařizování mnoho nestojí a bývá dobrodružné. Celé dětství jste si hrála na půdě rodinné chalupy se starou, vyřazenou kredencí. Dneska už jste velká, takže ji můžete naložit a nechat si spravit zavírání dvířek, případně ji natřít svou oblíbenou světlou barvou. V bazaru koupíte obrovský pracovní stůl, necháte si ho jen obrousit a zachováte krásu starého dřeva. Pod něj zasunete proutěný šuplíkový systém z obchodu s ratanem. Tímto způsobem můžete pokračovat, a po pár dnech snahy budete stát v kuchyni, která bude útulná a originální. A bude mít půvab neformálního, uvolněného „provizória“.

Dvě barvy a dost?

Znám byty modrobílé, černobílé, červenobílé a modrožluté - jsou dotažené tak perfektně, že nikde neprobleskuje ani kousek nežádoucí barvy, snad kromě úlevných ostrůvků zeleně v květináčích. Pokud zrovna přemýšlíte o tom, jak ze svého bytu odstranit většinu barev a vše perfektně sladit, zamyslete se, jestli potom nebude působit studeně, a jestli mu naopak barevná živost nedodává půvab, i když vy ji cítíte jako provizorní. Tvrdě většinou působí i násilné způsoby, jak místnosti „vnutit“ jedno barevné ladění. Když například v záchvatu tvořivosti koupíte plechovku s modrým Balakrylem a rozhodnete se nábytek sladit do jedné barvy, výsledek vás asi nepříjemně překvapí - místnost bude působit nepřirozeně. Pak se nejspíš budete snažit svůj omyl zjemnit bílými doplňky, ale nakonec zjistíte, že na potlačení barevné tvrdosti budete potřebovat více solitérů typu „každý pes jiná ves“, takže se postupně ocitnete zpět v původním provizoriu, kterého jste se chtěla zbavit. Šťastnějším řešením je nevzdávat se barevné pestrosti, ale jednu z barev jemně zdůraznit, tak aby se ostatní mohly vztahovat právě k ní. Můžete to udělat například jemnou pastelovou barvou na stěnách. Pokud vám i potom bude připadat barevný chaos v místnosti rušivý, odstraňte věci, které příliš „září“ - tedy mají příliš velkou sytou barevnou plochu. Místnost se odlehčí a najednou zjistíte, že je krásná i ve své nedokonalosti. Dočasné řešení bývá často na věčné časy. Proto je lepší žít v přítomnosti a své „provizorium“ si hýčkat a vychutnávat. Jde jen o pocit. Možná za chvíli zjistíte, že vás ta radikální změna zas tolik neláká.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče