Na Urale si na Potěmkina nehrají

17. prosince 2009, 12:55 - Vadim Fojtík
17. prosince 2009, 12:55

Po úmorné cestě čeká návštěvníka Nižního Tagilu ukrutný mráz, ...

Celý podtitul:

Po úmorné cestě čeká návštěvníka Nižního Tagilu ukrutný mráz, hutný kouř z továren a spokojení obyvatelé ocelového monoměsta

Okamžitě se postavte za žlutou čáru, jinak uvidíte, řve na namačkané turisty v odbavovací hale moskevského letiště Šeremetěvo 1 kníratý ruský celník. V prostoru před pasovou kontrolou se tísní několik stovek cestujících a splnit oficírovu žádost je pro lidi namačkané v malém prostoru docela těžký úkol. Několika cestujícím se příkaz splnit nepodaří a žlutou čáru přešlápnou o několik centimetrů.

Pozor na přešlap
„Však se naučíte poslouchat,“ prohodí nasupeně celník. Pár provinilců natlačí silou zpět za čáru. Dva s největším „přešlapem“ popadne za límec a odtáhne je na konec fronty. Tři pasoví úředníci ze svých kukaní znuděně sledují každodenní divadlo a beze spěchu přebírají doklady od šťastlivců, kteří se dostali do čela fronty. Po více než dvou hodinách čekání jsou všichni cestující odbaveni. „Do Moskvy létám dvakrát až třikrát do měsíce a skoro pokaždé je to stejné. Dlouhé fronty a arogantní úředníci,“ popisuje své zkušenosti asi čtyřicetiletý britský obchodník, jehož jsem měl minimálně hodinu a půl těsně přilepeného na zádech. Další zdržení však ještě následuje. Z letiště je třeba se přepravit do hotelu v centru Moskvy, což zabere v drsných městských dopravních zácpách další hodinu, v krajním případě i dvě. Pokud vás ovšem cestou nechytí ruští policisté. „S těmi je tu ještě větší problém než s celníky. Když vás chytí, zdržují a většinou bez úplatku nepustí dál. I když tomu říkají pokuta, potvrzení o zaplacení jsem tu ještě nedostal,“ dodává britský podnikatel. Ostatně problémy se zkorumpovaností státních úředníků, především policistů se řeší v posledních měsících takřka ve všech ruských médiích. Stačí pustit televizi a po několika přepnutích takřka s jistotou narazíte na program, který se touto problematikou zabývá. „Patrně i z toho důvodu koluje plno vtipů, jež se trefují do ,místní policie‘,“ tvrdí jeden z Čechů, jenž dlouhodobě žije v Moskvě. Třeba: Dobrý den, policejní kontrola. Naši slevovou kartu již máte? „Řadoví policisté berou velmi nízké platy. Možná i proto mají pocit, že se pak ve službě musejí sami nějak uživit a kasírují, kde mohou. Podobná situace není jen výsadou Moskvy, ale i dalších ruských měst. Navíc se tu začala v médiích propírat i rostoucí brutalita policie,“ dodává krajan usazený v ruské metropoli.

Hurá na Ural
Asi 1100 kilometrů od Moskvy se nachází jedno z nejstarších center ruského metalurgického průmyslu, město Nižní Tagil. V roce 1722, krátce poté, co získal od cara Petra I. povolení k výstavbě ocelárny a těžbě železné rudy, jej založil obchodník Nikolaj Demidov. Město leží na Urale, zhruba 20 kilometrů na východ od hranice mezi Evropou a Asií na řece Tagil. Dle posledního sčítání z roku 2002 zde žije takřka 400 tisíc lidí, místní ale hovoří o tom, že je tu minimálně o sto tisíc obyvatel více, než uvádějí úřady.
Dostat se z Moskvy do tohoto průmyslového města je poměrně zdlouhavá záležitost. „Docela pravidelně cestuji do této oblasti a mrzí mě, že člověk stráví neproduktivně tak významnou část svého života,“ popsal své zkušenosti z vnitroruské dopravy šéf české společnosti Linde Gas Petr Choulík. Zhruba po dvouapůlhodinovém letu z Moskvy do Jekatěrinburku je ještě nutné absolvovat další dvě až tři hodiny autem. Délka cesty závisí na aktuální dopravní situaci. Navštívit Nižní Tagil s továrnami stavěnými v sovětském stylu – tedy čím větší tím lepší – ale stojí za to. Samotné město působí takřka v 25stupňovém mrazu notně depresivně. Při projížďce z okrajových částí do centra si návštěvník připadá, jakoby se vrátil do dob bývalého Sovětského svazu. Rozlehlá a zanedbaná paneláková sídliště střídají stejně tak zanedbané dělnické domky nalepené na ploty areálů zdejších průmyslových firem, z jejichž vysokých komínů se valí obrovské množství kouře. Jak poznamenává jeden z návštěvníků: „S ekologií se v tomhle městě moc daleko nedostali.“ Častým výjevem je zchátralý dělnický domek zahalený mrakem neproniknutelného hnědého dýmu, který vypouští v sousedství stojící továrna. Socialistické doby připomíná i místní náměstí, k němuž se dostanete jak jinak než po hlavním městském tahu – Leninském prospektu. V Rusku patrně není město, kde by se jedna z hlavních tříd nejmenovala Leninova, chybět nesmí ani Komsomolská ulice či náměstí Vítězství. Na centrálním náměstí Nižního Tagilu s dominantou divadla z roku 1901 je několik metrů dlouhá tabule cti s fotkami místních občanů, kteří se svojí prací a činy zasloužili o slávu města. Nechybí ani plakáty s fotografiemi zdejších proslulých výrobků, počínaje ocelovými koly pro vlaky a konče moderními tanky. Na druhé straně náměstí místní kino Vlast láká diváky na promítání filmů nejen místní provenience, ale i světových hitů, třeba nejnovějšího amerického snímku Avatar. Řidič mikrobusu mi na otázku, jak se mu v průmyslovém městě žije, odpověděl, že si zvykl a ve městě se mu velmi líbí: „Mám dobrou práci a v Tagilu je všechno, co potřebuji k životu.“ Nad poznámkou, že pro návštěvníky z Čech je tu přeci jen velká zima, se pousmál. „V zimě je tu občas i přes 50 stupňů pod nulou, ale v létě tu bývá i pětatřicet nad nulou a je tu moc krásně. A tak velká zima tady zase není, pěstujeme tu jabloně, kukuřici i vinnou révu,“ tvrdí řidič na cestě k další atrakci Nižního Tagilu – Staré Demidovské ocelárně.

Na Urale Podnik založil kolem roku 1724 již zmíněný ruský obchodník Nikolaj Demidov jako vůbec první ocelárnu v Rusku. Na tehdejší dobu to byl velmi moderní provoz, jenž využíval i vodní energii z nedalekého jezera. Dnes je z ocelárny, která s menšími úpravami vyráběla až do poloviny osmdesátých let, muzeum – Stará Demidovská ocelárna. „Počátkem 18. století to tady byl bohem zapomenutý kraj. Demidov sem ale začal zvát odborníky z celé Evropy a založil zde centrum ruského ocelářství na Urale,“ vypráví ředitelka muzea Margarita Kuzovkovová. Demidovovi za několik generací vybudovali velké průmyslové impérium, do něhož kromě oceláren v Nižním Tagilu a okolních železnorudných dolů patřilo i několik desítek dalších podniků rozesetých po celém Uralu. „Pro rodinu Demidovových pracovalo plno chytrých lidí, ale někteří z nich nežili zrovna v mezích zákona,“ upozornila Kuzovkovová. Současně podotkla, že členové průmyslnické rodiny od druhé poloviny 19. století příliš v Nižním Tagilu nepobývali, ale jezdili utrácet peníze po francouzských a italských letoviscích. Možná i proto se škodolibým úsměvem vzápětí dodává, že po Velké říjnové socialistické revoluci byl podnik znárodněn. Stará Deminovská ocelárna je již několik let zapsaná na seznamu technických památek organizace Unesco. Objekt je sice v notně zchátralém stavu, ale místní s ním mají velkolepé plány. „Hodláme zde mimo jiné vybudovat divadelní a koncertní sál, pořádat kongresy a podobně,“ sdělila ředitelka muzea. Na rekonstrukci přispívá nejen stát, ale i firmy, jež ve městě působí. Například společnost NTMK, která je součástí koncernu Evraz Holding a je jedním z největších zaměstnavatelů v oblasti.

Za Ural a zpět
Firma NTMK zahájila výrobu v roce 1940 poté, co tehdejší vedení Sovětského svazu rozhodlo o přestěhování výroby z Evropské části Ruska – v reakci na postup německých vojsk – do bezpečnějších oblastí za Uralem. NTMK se za druhé světové války soustředila především na výrobu pancéřových plechů. Přibližně třetina sovětských bojových tanků byla vybavena pancéřovou ocelí právě z NTMK. Novodobá historie firmy je pak podobná řadě obdobných velkých průmyslových společností v Rusku. NTMK byla v roce 1992 privatizována, ale koncem devadesátých let se dostala do ekonomických problémů. Nebyla schopna splácet část svých dluhů a plnit obchodní závazky. Koncem roku 1999, poté, co firma uzavřela s věřiteli dohodu o vypořádání, do společnosti vstoupil nový investor – Evraz. Tato firma (více viz 366 úsporných opatření) je od roku 2007 jediným vlastníkem NTMK a mimochodem ovládá i české Evraz Vítkovice Steel.
Dalším významným zaměstnavatelem v regionu je společnost Uralvagonzavod. „Dnes je přijel navštívit premiér Vladimir Putin. Naši firmu (NTMK) sice tentokrát neviděl, ale u nás už byl předtím,“ vysvětluje jeden z průvodců, proč je nutné se ve městě vyhnout několika objížďkám. Tím ale dopravní komplikace na zpáteční cestě na letiště do Jekatěrinburku nekončí. Po třičtvrtěhodinovém čekání u výjezdu z Nižního Tagilu se do fronty stojících vozidel připojí kolona s Putinovým doprovodem, autobus, blikající policejní vozy a neoznačená vozidla ruských bezpečnostních služeb. Řidič našeho mikrobusu nelení a se slovy – „pan Putin byl dobrý prezident a Medveděv se od něj musí ještě hodně učit“ – se řadí do premiérovy motorové suity.

***
BOX
366 úsporných opatření NTMK, jehož závody se aktuálně rozkládají na 1490 hektarech, je dnes jedním z pěti největších ruských podniků z oblasti hutnictví železa a oceli v Rusku a největším světovým zpracovatelem železných rud s obsahem titanu a obohacených vanadem. Součástí firmy jsou kromě oceláren i závody na výrobu koksu a chemických produktů. Společnost, stejně tak jako její konkurence, bojuje s celosvětovou hospodářskou krizí. „Uspíšili jsme uzavírání martinských pecí, stejně jsme to měli kvůli jejich nízké efektivitě a dopadu jejich provozu na životní prostředí v plánu. Bohužel jsme se v důsledku krize neubránili propouštění zaměstnanců,“ potvrdil týdeníku EURO generální ředitel NTMK – Nižní Tagil Alexej Kušnarev. O práci přišlo zhruba tři tisíce lidí. Každý dostal při odchodu z firmy tři až pět měsíčních platů jako odstupné, navíc části propuštěných jejich bývalý zaměstnavatel zaplatí rekvalifikační kurzy. Průměrný měsíční plat v NTMK je zhruba 20 600 rublů. Jen pro srovnání – v Moskvě je průměrný plat takřka dvojnásobný. Kušnarev tvrdí, že nejhorším obdobím byl listopad loňského roku, kdy firma musela nechat doma tři čtvrtiny svých zaměstnanců. „Od letošního března je ale patrné oživení v oboru, začali jsme získávat nové zakázky. Dnes je již situace stabilizovaná a pracujeme na sto procent svých výrobních kapacit, stejně tak jako ostatní ruské podniky, jež jsou součástí Evraz Group,“ vysvětlil Kušnarev. Letošní pokles zakázek, v porovnání s loňskem o 200 tisíc tun oceli, a 50procentní propad cen se ale zcela jistě projeví na hospodaření firmy. „Srovnání loňského a letošního roku ukazuje dvakrát nižší výsledky, co se týče objemu realizovaných zakázek,“ upozornil šéf NTMK. I kvůli tomu podnik zavedl protikrizový program, jehož plnění vedení firmy probírá takřka každý den. „Již jsme od začátku roku zavedli 366 úsporných opatření, což je víc než dnů v roce, a připravujeme další. I kvůli tomu jsme za každý měsíc dosáhli úspor v průměrné výši dvě stě milionů rublů,“ dodal Kušnarev.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče