Na tahu je ÚHOS

Antimonopolní úřad by měl důrazněji trestat účelové rušení zakázek

Neblahou skutečností u veřejných zakázek je často to, že zadavatelé mají již před zahájením zadávacího řízení zcela jasnou představu, jaký konkrétní uchazeč by byl vhodným vítězem. Zadávací řízení je tak pouze nutným prostředkem, jak dosáhnout kýženého cíle. Motivy pro snahu zadavatele, aby veřejnou zakázku vyhrála ta „správná“ firma, mohou být různé – od předchozí pozitivní zkušenosti s jeho prací a obavy z toho, jak bude pracovat někdo neověřený, přes přátelské kontakty osob zadavatele a dodavatele až po předání obálky s patřičným obnosem.

Nechtěný vítěz

Je to opravdu nezáviděníhodná situace předem nefavorizovaných uchazečů o veřejnou zakázku, kteří musejí na jedné straně nejenom soutěžit mezi sebou, ale na straně druhé i s daným favoritem, o jehož existenci nemají třeba ani tušení. V nerovném postavení tak svádějí skrytý boj i proti zadavateli, který je vlastně vůbec nechce a pouze se navenek tváří, že výběr nejvhodnější nabídky probíhá transparentním způsobem v rámci volné soutěže.
Zadavatel se nejprve bude snažit vhodně nastavit kvalifikační předpoklady tak, aby eliminoval větší množství uchazečů a hodnotící kritéria tak, aby to správně vyšlo. Z nemála zadávacích dokumentací lze na základě nastavení kvalifikace a hodnocení poměrně snadno mezi řádky vyčíst, komu je veřejná zakázka „šitá na míru“. Stává se ale, že i přes veškerou vynaloženou snahu nedopadne hodnocení nabídek podle představy zadavatele a vše směřuje k tomu, že veřejnou zakázku by měl vyhrát ten „nepravý“. Co s tím zadavatel udělá?
Nejjednodušší řešení je, že se pokusí vymyslet nějakou ad hoc záminku, na základě které by mohl zadávací řízení zrušit. Vždyť přece pod „důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nelze po zadavateli požadovat, aby v zadávacím řízení pokračoval“, které požaduje zákon o veřejných zakázkách, se vejde leccos. Třeba to, že na straně zadavatele došlo v průběhu zadávacího řízení k podstatné změně předpokládaného rozsahu plnění. Nebo se může hodit i to, že jeden z uchazečů v rámci hodnoticího kritéria uvedl jinou jednotku než ostatní, a tím se hodnoticí kritérium stalo nehodnotitelným. Není náhodou, že důvody pro zrušení vyvstanou většinou až po okamžiku, kdy jsou otevřeny obálky s nabídkami a kdy je již možno nabídky mezi sebou porovnat a odhadnout tak nejvhodnější nabídku.

Vyšší pokuty

Skutečnosti vedoucí zadavatele ke zrušení zakázky jsou pouze zástupné důvody, které nesplňují zákonné podmínky pro zrušení, ale které si zadavatel musel najít, aby nemusel podepisovat smlouvu s někým, s kým nechce. Zadavatel poučen ze svých „chyb“ se bude snažit zakázku po nějaké době vypsat znovu a pozměnit zadávací podmínky tak, aby to napodruhé už dopadlo tak, jak má. Nepreferovaní uchazeči se mohou proti rozhodnutí zadavatele o zrušení veřejné zakázky bránit prostřednictvím námitek, leč nelze předpokládat, že by zadavatel námitkám vyhověl. Uchazečům tak nezbývá jiná možnost než se obrátit na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže s návrhem na přezkoumání zrušení zadávacího řízení. Až ten snad shledá, že důvody pro zrušení hodné zvláštního zřetele opravdu nenastaly a zadávací řízení má pokračovat. Pokud bude Úřad pro ochranu hospodářské soutěže postupovat proti nezákonnému zrušení veřejné zakázky tvrději než doposud a nebude se bát udělovat pokuty až do výše deseti milionů korun za tento druh správního deliktu, může být alespoň o jednu nekalou praktiku v oblasti veřejných zakázek méně.