Na Pankráci mám ráj halušek

25. července 2005, 00:00 - TOMÁŠ JOHÁNEK
25. července 2005, 00:00

HOTELIÉR VILIAM PAULÍNY: Hotel Paulíny působí uprostřed šedých panelových domů pražského sídliště Pankrác stejně jako oáza mezi písečnými dunami. A když navíc návštěvníky hotelu vítá dřevěná socha Jánošíka v nadživotní velikosti, je pocit něčeho výjimečného téměř dokonalý.

||
|Viliam Paulíny: Časté změny zákonů nám vadí při plánování dalšího podnikání. |
HOTELIÉR VILIAM PAULÍNY: Hotel Paulíny působí uprostřed šedých panelových domů pražského sídliště Pankrác stejně jako oáza mezi písečnými dunami. A když navíc návštěvníky hotelu vítá dřevěná socha Jánošíka v nadživotní velikosti, je pocit něčeho výjimečného téměř dokonalý. Viliam Paulíny se stále hlásí ke svému slovenskému původu, i když už přibližně 35 let žije v Praze. Pochází z Liptovského Mikuláše a do české metropole kdysi přišel studovat. Oženil se zde, našel si práci u filmového průmyslu a už tady zůstal. Když v roce 1990 vznikly podmínky pro podnikání, neváhal ani minutu. „Hned jsem s kamarádem založil cestovní kancelář, která se zabývala zejména poskytováním ubytovacích služeb,“ vypráví dnes. Tehdy měla Praha pouze pět tisíc lůžek, dnes jich má stejně jako Paříž - 70 tisíc. Konkurence je tedy daleko větší. „Vzpomínám si na problémy, které na počátku 90. let způsobovaly první kontakty s platebními kartami. Neuměli jsme tenkrát jejich prostřednictvím inkasovat peníze,“ pokračuje Paulíny.
OD CESTOVKY K HOTELU V roce 1992 objevil Paulíny prostor mezi panelovými domy na Pankráci a rozhodl se realizovat svůj sen - hotel a restauraci. Objekt sloužil původně jako dětské jesle, děti ho však opustily již na konci 80. let. Uvažovalo se o tom, že dále bude sloužit mládeži, po revoluci se na to ale zapomnělo. Za veliké pomoci zejména řadových zaměstnanců Městské části Prahy 4 začala obnova objektu právě v roce 1992. „Dohodli jsme se nejprve o pronájmu na tři měsíce, za tu dobu se tady podařilo vybudovat prvních pět pokojů,“ připomněl hoteliér. Poté však úředníci zjistili, že bylo nutné vypsat na rekonstrukci objektu výběrové řízení. I to však podnikatel Paulíny vyhrál, když porazil mimo jiné Metrostav, který tam chtěl udělat ubytovnu pro dělníky ze stavby metra. A proč se rozhodl vybudovat zrovna slovenský hotel? „Jsem původem Slovák. K rodné zemi mě to stále táhne, a tak jsem chtěl kus svého domova přenést i sem,“ vysvětluje. Podnik dodnes patří Městské části Praha 4, podnikatel ho má pouze v pronájmu - aktuálně na 30 let. „Nepodařilo se mi ho koupit, já jsem ho pouze dával ze svého dohromady. Dneska zjišťuji, že jsem si ho měl koupit tenkrát, když to bylo za babku,“ říká. MEZILIDSKÉ VZTAHY**

Od počátku své existence byl hotel spíše „rodinným“ podnikem. „Přesvědčoval jsem personál, že musíme vypadat tak, jako bychom tvořili jednu rodinu. Dnes zaměstnávám 15 lidí,“ upřesňuje. Právě mezilidské vztahy a zejména „rodinné“ vztahy k zákazníkům jsou tou hlavní devízou, kterou může malý hotel mezi paneláky konkurovat nadnárodním hotelovým řetězcům. Hotel s 33 pokoji pro maximálně 80 hostů nabízí daleko osobnější vztah k zákazníkům, než je ve velkých hotelech možné.

Jiná je i restaurace. „Snažíme se také v naší kuchyni dělat věci, které jsou pro velké hotely hodně problematické,“ popiprofit suje Paulíny. Specialitou je například hned osm druhů slovenského národního jídla - halušek s bryndzou. „Každý, kdo pracuje nejen v pohostinství, ví, že nejlepší reklamou je spokojený zákazník,“ dodává. Dokáže se tedy vypořádat i s tím, že jeho hotel leží mimo hlavní turistické trasy.

Jelikož Paulíny začal podnikat již na počátku 90. let, může porovnávat. Podle jeho slov bylo v podnikatelských počátcích největším problémem získat nějaké peníze. Banky tenkrát půjčovaly stamilionové částky, ale dostat jeden nebo dva miliony korun byl velký problém. Hoteliér navíc začal podnikat naprosto neobvyklým způsobem. „Pronajal jsem si objekt, získal smlouvu s městskou částí a pak si najal stavební firmu, které jsem vysvětlil, že nemám žádné peníze a že z toho chci udělat hotel. Narazil jsem na lidi, kteří to pochopili a šli do toho se mnou,“ vypráví. Částečně mu pomohly peníze z cestovních kanceláří, jimiž zaplatil za stavební materiál a postele. Teprve později získal úvěr od České spořitelny.

„Výhodou tehdy bylo, že neexistovala taková konkurence jako dneska,“ tvrdí podnikatel. Jako jeden z velkých problémů vidí Paulíny - vedle rostoucí konkurence - zejména překotné změny legislativy. „Přijímáme stále nové a nové zákony, po třech čtyřech měsících je rušíme nebo novelizujeme. Každý podnikatel musí mít plán na delší dobu a časté změny legislativy to znemožňují. Očekávám také, že stát vybrané peníze bude vkládat zpět na podporu podnikání, což se příliš neděje,“ dodává hoteliér.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče