Na klikací frontě klid

13. května 2013, 12:00 - Blahoslav Hruška, Euro
13. května 2013, 12:00

Nic dobrýho z toho nekouká, když do plachet nám vítr nefouká, zpívá v jedné ze svých písní skupina Traband. Do takového bezvětří se o víkendu dostali i němečtí Piráti, strana, která dlouhodobě útočí na pětiprocentní hranici vstupu do Bundestagu.

Na svém víkendovém sjezdu v braniborském Neumarktu si chtěla odhlasovat, aby do svých řad zavedla „digitální demokracii“. Registrovaní příznivci strany by klikáním přímo úkolovali pirátské politiky a vznikl by tak přímý mandát, který by se utvářel on-line. To je lákavá myšlenka – jenže neprošla. Pirátům se vymstilo pravidlo dvoutřetinové většiny, a tak i když si největší skupina nejúspěšnější alternativní strany Německa přeje klikací demokracii, vše zůstane na mrtvém bodě. Inu – bezvětří.

Ba co víc, v platnosti zůstal systém „liquid feedback“. Což je mechanismus dotazování členské báze po pirátském intranetu, který je sám o sobě stejně nepružný a pomalý jako zjišťování názorů oblastních skupin klasických stran.

Hranice přímé demokracie

Neúspěch Pirátů dobře ukazuje, že přímá demokracie má své hranice. Pokud jde o rozhodování třeba na komunální úrovni, je každý pro. Zda dát příspěvek raději fotbalistům nebo hasičům nebo jestli obec zadlužit kvůli několika metrům kanalizace, bez níž místní desítky let docela dobře žili, má chuť i kompetence rozhodnout každý. Koneckonců i v Česku nám ti báječní mužové a ženy na radnicích neustále říkají, že v zastupitelstvech se neřeší politická příslušnost a každý pracuje pro blaho obce. Opravdu? Proč se potom za své partaje nechávají zvolit?

Když ale dojde na otázky „velké politiky“, jsme v koncích. Daně? Nejlépe samozřejmě neplatit žádné, ale co pak s deficitem veřejných financí? Úředníci? Zadat audit a kdo je zbytečný, jde z kola ven. Jenže každá evaluace zjistí, že byrokraté se neflákají a představy, že to jde dělat jinak a lépe, dosud nikdo nenaplnil.

Člověk toho nakonec od politiků nakonec moc nechce. Především to, aby se mu nepletli do života a každý týden neměnili pravidla hry. A ta jsou v zásadě jednoduchá. Platíme si pocit bezpečí, vědomí, že se dovoláme práva a že služby těm, kdo je potřebují, budou fungovat. A politici si to nějak přeberou a nás otravují jen jednou za čtyři roky. Pak ovšem tlačí na pilu a hřímají, že kdo nejde k volbám, může si za to sám. Vzoreček je to opravdu prostý. Jenže – zkuste se k němu nějak proklikat.


Čtěte další komentářa Blahoslava Hrušky:

Jaklovic amina

Lepší Björk v hrsti

Antirozhovor z Pasova


Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče