Na každý prst jeden podnik

11. listopadu 2008, 00:00 - Robert Šimek
11. listopadu 2008, 00:00

Českoněmecký podnikatel Franz Schmitt byl v 19. století jedním z největších textilních magnátů severních Čech.

Vlastnil hned pět podniků – dva v Českém Dubu a tři v Semilech. Lépe si vedl už jen liberecký Johann Liebig.

Franz Schmitt se narodil roku 1818 v Broumově na Náchodsku. Vystudoval chemii na pražské polytechnice a na studijních cestách v zahraničí získal cenné znalosti o výrobě tkanin z ovčí vlny. Ty pak uplatnil při praxi u firem Johann Liebig & Co. v Liberci a Blaschka & Comp. v Hodkovicích nad Mohelkou.

Již ve 40. letech 19. století se rozhodl osamostatnit a v severních Čechách postupně vybudoval textilní impérium, které mohlo konkurovat i těm největším rakousko-uherským textilním společnostem. Vlastnil dva podniky v Českém Dubu a tři podniky v Semilech. Byl členem obchodní a živnostenské komory v Liberci a roku 1869 získal dokonce šlechtický titul. Za zásluhy o zaměstnanost obyvatel Podkrkonoší byl jmenován čestným občanem města Semil.

Začátky v kartounce

Vlastní výrobu potiskovaných vlněných látek zahájil roku 1843 v adaptované Slukově kartounce v Českém Dubu (10 kilometrů jižně od Liberce). Areál tvořily zděné dvou a třípodlažní tovární budovy s podkrovími, kde byly sklady materiálu. První stroje poháněla vodní kola, později turbíny, vlevo od vjezdu do areálu byla postavena kotelna a strojovna. Vpravo vznikla barevna, k níž později přibyla také tiskárna látek, sousedící se zámeckým parkem. V době největší konjunktury před první světovou válkou zaměstnávala továrna 220 lidí, z nichž většina bydlela v dělnické kolonii Šestidomy na protějším břehu Ještědky.

Po Schmittově smrti roku 1883 řídil továrnu jeho zeť Konrad Blaschka. Výroba se ale postupně přesunovala do Semil a tiskárna upadala. Po znárodnění v roce 1945 se zde vyráběl nábytek a dnes ve zchátralých objektech, které si zachovaly podobu přibližně ze sedmdesátých let 19. století, působí firma specializovaná na výrobu kuchyňských linek.

Přestavba tkalcovny

Druhou továrnu v Českém Dubu získal Franz Schmitt roku 1850 přestavbou původní mechanické tkalcovny Johanna Königa při silnici na Mnichovo Hradiště. Areál tvořily budovy obklopující čtvercové nádvoří a později k nim přibyla i malá plynárna.

Vpravo do hlavní budovy završené věží s hodinami (od roku 1928 elektrickými) se nacházela barevna a tkalcovna postavená v letech 1893 až 1896, kdy továrnu převzal Konrad Blaschka. V téže době vznikla na místě staršího skladiště při silnici nová skladovací budova, která dnes areál ohraničuje od severu.

Po první světové válce se i odtud výroba látek postupně přesunula do Semil a továrna ztrácela na významu. Část budov byla zbořena ještě před rokem 1939 a po znárodnění byl do zbytku areálu umístěn vojenský opravárenský podnik, který se specializoval na renovace a montáž terénních vozů GAZ. Od roku 1992 se v závodě vyrábějí součásti vysokozdvižných vozíků a zemědělských strojů.

FRANZ SCHMITT (1818-1883)

Narodil se 24. července 1818 ve východočeském Broumově. Studoval chemii na pražské polytechnice a cenné zkušenosti získal při cestách v zahraničí. Začínal u firem Liebig a Blaschka, již roku 1843 se však rozhodl pro vlastní podnikání. Založil první továrnu na potiskování vlněných šátků a šál v Českém Dubu, k níž se později přidala ještě tkalcovna (takzvaná „dolní továrna“) a tři textilní podniky v severočeských Semilech. Zemřel 24. dubna 1883, a protože neměl žádného mužského potomka, stal se jeho nástupcem zeť Konrad Blaschka.

Vzhůru do Semil

Roku 1857 přesunul Franz Schmitt většinu aktivit do Semil. Zakoupil zde budovu, kterou na břehu Jizery při Jizerské silnici 292 právě dokončila hodkovická firma Blaschka & Comp. Šlo o podélnou dvoupodlažní stavbu na ostrůvku, tvořeném továrním náhonem a na něj kolmou etážovou výrobní budovu (dnes č. p. 202).

K zakoupenému objektu přistavěl Franz Schmitt další čtyřpodlažní budovu podél silnice a zřídil zde první semilskou textilní továrnu. Dnešní uspořádání získal areál do konce devatenáctého století, kdy zde pracovalo 700 lidí. Východně od továrny vznikla i dělnická kolonie Pětidomí (blok řadových domků č. p. 357 až 361).

Podnik se stejně jako oba českodubské závody specializoval na výrobu potištěného textilu, zejména šátků a šál. Roku 1925 byl rekonstruován tovární náhon a za novým jezem postavena vodní elektrárna. Dnes slouží budovy strojírenské výrobě.

Obr v Řekách

Roku 1857 zakoupil Franz Schmitt od firmy Blaschka také bývalou papírnu v Semilech-Řekách a v letech 1861 až 1865 ji přebudoval na tkalcovnu a přádelnu bavlny s 27 tisíci vřeteny. Roku 1870 sice závod vyhořel, do dvou let byl ale nahrazen podnikem ještě větším. Kapacita byla dále rozšiřována a strojní zařízení modernizováno, takže v závodě bylo nakonec úctyhodných 70 tisíc vřeten a pracovalo zde 1700 lidí.

Výroba probíhala beze změn i po Schmittově smrti, kdy továrnu vedli jeho zeť a vnuk. Hospodářská krize ve 30. letech 20. století ale znamenala konec. Za okupace zabrala areál zbrojní firma Zittwerke a koncem války zde bylo ubytováno německé vojsko.

Po znárodnění v roce 1945 byla v podniku obnovena textilní výroba a továrna se stala součástí Pojizerských textilních závodů, později národního podniku Kolora. Dnes vlastní závod společnost Hybler, která se specializuje na výrobu lůžkovin. Silná koruna a asijská konkurence ji však donutily k razantnímu propouštění, takže počet zaměstnanců brzy klesne na pouhých sto.

Na úřad do přádelny

Posledním Schmittovým podnikem v Semilech byla odpadová přádelna Ida, nazvaná podle továrníkovy manželky. Původně se jednalo o mlýn, který vlastnil Václav Rieger. Jeho syn, známý politik František Ladislav Rieger, ale o objekt neměl zájem a roku 1862 ho prodal Schmittovi. Ten budovu přestavěl na odpadovou přádelnu a vhodně tak doplnil své textilní impérium.

Podélná zděná dvoupodlažní budova s velkými okny, jejíž vnitřní konstrukce je nesena litinovými sloupy, fungovala jako přádelna do roku 1898, kdy byla změněna na tkalcovnu. Po krachu Schmittových závodů ve 30. letech 20. století získala objekt firma Drábek a spol., která se zabývala výrobou knoflíků. Od roku 1959 zde sídlily Kovozávody Semily.

Po nezdařené privatizaci firmou Vista začaly sílit tlaky, aby byla nevzhledná a zanedbaná budova odstraněna. Město se ale zachovalo jinak a roku 2005 přeměnilo bývalý podnik na nové sídlo městského úřadu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče