Na hranici s nimi!

07. října 2011, 08:43 - Robert Šimek
07. října 2011, 08:43

Tisíce upálených a umučených lidí obviněných z kacířství – taková je rozšířená představa o inkvizici. Ve skutečnosti se ale tato církevní instituce snažila čarodějnickým procesům bránit a její metody byly obvykle méně kruté než ty, které používaly světské soudy.  

Foto: Flickr.com

V českých zemích je inkvizice spojována hlavně s čarodějnickými procesy, které probíhaly koncem 17. století v Šumperku a Velkých Losinách. Fanatický inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu měl tehdy na svědomí přes 100 upálených a umučených lidí včetně dvou kněží, kteří se pokoušeli jeho běsnění zastavit. Nejznámější obětí se stal šumperský děkan Kryštof Lautner, který skončil na hranici roku 1685. Tyto procesy byly ale vedeny světskou mocí a s původní církevní inkvizicí neměly mnoho společného.

Mučení s citem

Středověká inkvizice (z latinského inquisitio = vyšetřovat) byla odpovědí na rostoucí vliv kacířství v polovině 12. století. Měla za úkol zjistit a napravit případné prohřešky proti víře. Jako první vznikla takzvaná biskupská inkvizice, za kterou nesli od roku 1184 odpovědnost jednotliví biskupové. Nebyla ovšem příliš funkční a roku 1215 byla nahrazena papežskou inkvizicí, podřízenou přímo papeži.

Vyšetřování se v různých zemích lišilo, cíl byl ale stejný. Hlavním úkolem inkvizitorů bylo přivést obviněného k přiznání a k odvolání kacířství. Mučení nebylo zpočátku dovoleno, teprve roku 1252 ho jako výjimečný prostředek zavedl papež Inocenc IV. bulou Ad extirpanda. Metody byly ale ve srovnání se světskými soudy mírné. Vyšetřovatelé měli zakázáno používat postupy, které by vedly k prolití krve, zmrzačení nebo smrti. Nebylo totiž možné vyloučit, že dotyčný bude nakonec zproštěn viny a viditelná poranění by pak vzbuzovala nežádoucí pozornost. Nejpoužívanějším způsobem mučení bylo tedy vytahování za kladku, čímž docházelo maximálně k vymknutí kloubů. Někteří inkvizitoři ale přišli i s originálními metodami. Kromě aplikace kousavého a bodavého hmyzu či trnitých rostlin se například oběti cpalo do nosních dírek nehašené vápno, které bylo následně zalito vodou.

Inkvizice (1184–1965)

Vznikla v průběhu 12. století v souvislosti s údajným ohrožením církve kacíři. Jejím cílem bylo zjistit a napravit jednání odporující církevním zákonům. Roku 1252 dovolil papež Inocenc IV. při výsleších používat mučení, ve srovnání se světskými soudy bylo ale mírné. Zakázáno bylo používání postupů, které by vedly k prolití krve, zmrzačení nebo smrti. Také rozsudky byly různé, většinou se jednalo o vyhoštění nebo ztrátu majetku. Upálení na hranici hrozilo jen těm, kteří nechtěli své bludy odvolat.

Kacíři ze záhrobí

Všechny rozsudky nemusely nutně končit smrtí na hranici. Trestem mohla být například pouť na některé vzdálené místo, konfiskace majetku, vypovězení ze země nebo žalář. Nejvyšší trest byl určen pouze kacířům, kteří se nechtěli svých bludů zříct, nebo recidivistům vyšetřovaným opakovaně. Tito odsouzenci byli inkvizicí vyobcováni z církve a předáni světské moci. Zatvrzelý kacíř neměl nárok na křesťanské slitování a milosrdenství. Muselo ho doslova pohltit peklo, symbolizované hořícím ohněm. Pokud se ani v poslední chvíli nesmířil s církví, byl upálen zaživa. Jestliže projevil lítost a učinil pokání, byl mu trest zmírněn tím, že byl napřed uškrcen a páleno bylo pouze jeho mrtvé tělo.

I ti nejvýkonnější inkvizitoři středověku však posílali na smrt méně než 10 procent vyšetřovaných osob. Navzdory rozšířené představě se církev stavěla kriticky také k trestání čarodějnic. Považovala víru v ně za politováníhodnou pověru a zajímala se o ně nanejvýš v případě, kdy mohly být spojovány s kacířstvím.

Skutečně masového jevu nabyly čarodějnické procesy až mnohem později, kdy se inkvizicí začaly zaštiťovat různé další soudy. Někde přitom probíhaly dokonce i procesy s mrtvými kacíři. Pokud bylo totiž prokázáno kacířství někomu zesnulému, inkvizitoři neváhali jeho tělo exhumovat a ostatky pak „soudili“. Vzhledem k tomu, že mrtvola už na svou obhajobu nemohla nic říct, byla prakticky vždy „odsouzena“ a následně spálena v odpadní jámě.

Chyby a manipulace

I původní inkvizice se ale občas dopouštěla přehmatů, a později dokonce záměrných manipulací. Nejvyšší římský inkvizitor kardinál Desiderius Scaglia proto už v 17. století napsal: „Zkušenost ukazuje, že při vedení procesů proti čarodějnicím a kouzelníkům se rozliční soudci, inkvizitoři, ale i biskupové a jejich vikáři dopouštějí těžkých a závažných chyb, které působí újmu nevinným. Mnoho světských soudců je třeba obvinit, že při těchto procesech užívají protiprávní metody, zejména bezdůvodné mučení a žalářování. Většina rozsudků smrti je vynášena vůči jasně nevinným lidem. Jediným důkazem je tu jejich údajné doznání, vynucené krutým mučením.“

Přesto se objevily i případy, kdy se chybám podařilo zabránit. Na počátku 17. století byly například v severoitalském Bitontu zatčeny ženy obviněné z čarodějství. Místní biskup nařídil použít útrpné právo. Věc byla ale včas oznámena papeži Klementu VIII., který okamžitě vyslal na místo své inkvizitory. Ti převzali vedení procesu a všechny obviněné nakonec osvobodili.

V novověku význam inkvizice zvolna upadal, jednak v souvislosti s protestantskou reformací, jednak s růstem moci absolutistických panovníků, kteří už nebyli ochotni podřizovat se rozhodnutím papeže. V českých zemích byla inkvizice zrušena Josefem II. na konci 18. století. Ve světě definitivně zanikla s Druhým vatikánským koncilem roku 1965.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče