Na cestě k WiMAX

29. srpna 2007, 16:22 - Moon Ihlwan
29. srpna 2007, 16:22

Intel spřádá bezdrátové internetové spojení

ZÁKLADNÍ ÚDAJE O WiMAX

Co je WiMAX? WiMAX - Worldwide Interoperability for Microwave Access - je technologie pro rychlý přenos velkých objemů digitálních údajů rádiovými signály. Jde o zlepšený dnešní systém Wi-Fi, bezdrátovou síť pro přenosné počítače a přístroje. Je to také ekonomická alternativa ke koaxiálním kabelům a telefonním linkám, která má zajistit vysokorychlostní příjem zábavy a internetový přístup pro domácnosti a podniky.

Čím se liší od Wi-Fi? Wi-Fi sítě pro domácnosti a důležitá místa, jako jsou letiště a kavárny, mají dosah jen několik stovek metrů. WiMAX je navržen s dosahem až téměř 50 kilometrů. Přístup k internetu by mohl být až padesátkrát rychlejší.

Co se změní pro zákazníky? Stoupenci WiMAX plánují zabudovat tuto technologii do televizí, televizních rekordérů TiVo, notebooků a chytrých telefonů. Služby poskytované bezdrátovými operátory budou zahrnovat ultrarychlé surfování po internetu, videotelefonní hovory a sledování filmů. Teoreticky to znamená, že můžete na ulici telefonovat a během hovoru stahovat velké datové soubory. S rostoucí konkurencí se očekává nižší cena pro zákazníka.

* * *

Obchodní jednání zničil devadesátimiliardový účet za výkopové práce. Viceprezident Intelu Sean M. Maloney ustrnul, když mu manažeři této telefonní společnosti oznámili, že kdyby chtěl zavést kabely z optických vláken do každého rodinného domu v USA - a umožnit tak příjem vysokorychlostního internetu -, náklady na jednu domácnost by činily 1100 dolarů. A to by částka zahrnovala pouze výkopy a úpravy chodníků.
Tuto informaci se Maloney dozvěděl v roce 2002 během tajné porady, již zorganizoval v hotelu u hlavního sídla Intelu v Silicon Valley. Maloney tehdy nabídl několika manažerům z oblasti telekomunikace pomoc Intelu s financováním velkého projektu na pokládání kabelů s optickými vlákny. Prodej mikroprocesorů Intelu v době nižšího ekonomického růstu celé oblasti informačních technologií klesal a společnost doufala, že příjem vysokorychlostního internetu větším počtem zákazníků by mohl podpořit poptávku po nových PC, vybavených jejími nejvýkonnějšími čipy. Maloney se chtěl do projektu pustit. Šokoval ho však cenový dodatek, ve kterém se uvádělo 300 dolarů za instalaci čtvrt metru vedení a k tomu za výkopové práce. To se zdálo být pro Maloneyho a jeho kolegy nezdolatelnou překážkou.
S vývojem situace však někteří telekomunikační giganty nakonec začaly masivně investovat do sítí z optických vláken. Všechno to však stále byla hudba budoucnosti. Rozčarovaný Maloney se vracel do kanceláře na Route 101 po hlavní silnici v Silicon Valley a podél budov opuštěných v důsledku otřesů, jež způsobilo splasknutí bubliny dot.com, jen několik týdnů poté, co mu dal tehdejší ředitel Intelu Andy Grove na starost strategii vysokorychlostního internetu společnosti. Věnoval mu dokonce tričko s nápisem „vysokorychlostní muž“. Maloneymu najednou připadalo, že úkol nezvládne.
Pak se ho jednoho dne Grove zeptal: „Nemohli bychom to učinit bezdrátově?“ Intel již byl lídrem v úsilí o rychlé zavedení technologie Wi-Fi, používané pro vysokorychlostní internet v bezdrátových sítích v malých prostorách - domácnostech, na letištích a v kavárnách. Nemohla by společnost rozšířit dosah bezdrátových sítí? A vytvořit základní celonárodní „důležité místo“ se superrychlou telefonní a vyhledávací internetovou schopností a vyhnout se onomu obrovskému účtu za výkopové práce?
Dnes už víme, že ano, a především díky Maloneymu - vedl totiž snahy celého průmyslového odvětví ve vývoji i na trhu. Prosadil to, co bylo v roce 2002 považováno za obskurní bezdrátovou vysokorychlostní technologii, o níž do té doby slyšelo pouze pár stovek inženýrů. Kvůli obsazení stovek tisíc kilometrů v éteru sestavil pozoruhodnou koalici společností, které vyrábějí čipy, PC, spotřební elektroniku a software a společně usilují o radikální změnu v budoucnosti, již má přinést vysokorychlostní internet WiMAX.
Intel čelil tvrdé kritice od technologických analytiků, když poprvé přišel s WiMAX, nakonec se však uklidnila. Desítky bezdrátových telekomunikačních operátorů po celé zeměkouli totiž také vsadily na WiMAX a naplánovaly si utratit v několika příštích letech třináct miliard dolarů na vybudování 300 takových sítí. V červenci se Sprint Nextel spojila se společností Clearwire a do roku 2008 chtějí vytvořit v USA celonárodní síť se 100 miliony potenciálních zákazníků. V Chicagu a ve Washingtonu se již objevily první vysílače na lehkých stožárech a věžích a tržní možnosti mají být vyzkoušeny počátkem příštího roku. V roce 2009 mají zkoušky proběhnout na celém světě - od Pákistánu přes Austrálii až po Čínu.
Technologie WiMAX a podniky s ní spojené mají stále co zlepšovat. Až však budou tyto sítě hotové, WiMAX začne dodávat videozábavu a hlasové telefonní služby konkurující tradičním telekomunikačním společnostem a kabelovým televizím. Zároveň také rozšíří nabídku bezdrátových e-mailových a internetových služeb v přenosných počítačích. Počátkem příštího roku budou mít obchody na skladě nové laptopy vybavené čipy Intelu Echo Peak s kapacitou pro WiMAX.
Intel je hlavním obhájcem WiMAX a tato jeho role je pochopitelná. WiMAX se totiž podobá technologii Wi-Fi, která byla vložena do čipů Centrino Intelu, je však výrazně výkonnější. Wi-Fi rozšiřuje možnosti tradiční vysokorychlostní kabelové sítě o několik stovek metrů, přístup k internetu se však velmi zpomaluje, je-li v jedné oblasti na síť současně připojen velký počet uživatelů. Ambiciózní plány, které se snaží pokrýt celá města levnými nebo zdarma přístupnými Wi-Fi sítěmi, zatím nefungují.
WiMAX poskytuje superrychlé spojení do vzdálenosti téměř 50 kilometrů. Můžete se vydat z domu a vést hovor, odmlčet se, abyste si vyměnili velké datové soubory, a později se spojit s vaším televizním rekordérem TiVo například kvůli stažení dílu ze seriálu Kriminálka Miami. WiMAX se dokáže vyhnout digitálním zácpám díky využití licenčních radiových vln, což každému zákazníkovi zajišťuje dobrou úroveň služeb. „Budete mít možnost dostat se k vašim souborům a získat přístup k jiným různými způsoby a z rozmanitých míst,“ říká Philip Solis, hlavní analytik mobilního vysokorychlostního internetu společnosti ABI Research.
WiMAX se však stále potýká s představou moderní technologické inovace, jejíž ústřední myšlenkou je osamocený podnikatel pracující v ložnici nebo v garáži. WiMAX, což je ve skutečnosti zkratka pro Worldwide Interoperability for Microwave Access, vznikl v devadesátých letech minulého století díky úsilí inženýrů desítek společností. Zůstával však dlouhá léta v pozadí - dokud ve stejnou dobu několik velkých technologických společností nezačalo hledat bezdrátovou technologii, která by jim pomohla zvýšit prodej. Intel se snažil vytvořit to, co by okamžitě přimělo zákazníky nakupovat nové počítače s jeho čipy. Sprint se zase potřeboval odlišit od svých velkých konkurentů, společností Verizon a AT&T. Výrobce mobilních telefonů Nokia chtěl expandovat do oblasti komunikačních služeb a Samsung Group se snažila dostat do internetového byznysu. Zájmy těchto čtyř společností nakonec vyústily v patentovou a finanční spolupráci na vytvoření WiMAX.
Bez intelského „vysokorychlostního muže“ v pozadí by však byl s WiMAX konec. Poté, co v roce 2002 Maloney odhalil potenciál bezdrátového vysokorychlostního internetu, založil malou skupinu k prověřování jeho možností. Zpočátku byly všechny, byť velmi potrhlé nápady dobré - uvažovalo se dokonce o použití obřích balonů jako nosičů radiových vysílačů. Po setkání s Martinem Cooperem, považovaným za otce mobilního telefonu, však nabyl Maloney přesvědčení, že nejekonomičtější by bylo, kdyby se přenosová síť podobala té mobilních telefonů a vysílaly se bezdrátově signály z pevných vysílačů.
Společnost AT&T se zaměřila na tento přístup, když zkoušela předchůdce WiMAX v projektu Anděl - nevydařený pokus z roku 2000 o poskytování bezdrátového vysokorychlostního internetového spojení do domácností. Projekt nebyl schválen, protože v té době k němu neexistovaly průmyslové podmínky - tedy jistota, že přístroje vyrobené různými společnostmi by mohly fungovat v součinnosti a bylo by je možné vyrobit levně. Maloney prostudoval projekt Anděl a dospěl k závěru, že WiMAX by mohl fungovat díky svému dosahu a přepínači vlnového pásma. Pouze však za předpokladu, že jej bude podporovat celé odvětví.
Maloneyho první překážkou byl Intel. Důvěra ve WiMAX byla tak malá, že když byl předveden skupině vrcholných manažerů, jedinou jejich odpovědí bylo pokrčení rameny. Jeho plánem bylo, aby Intel a jeho spojenci vytvořili standardní technologii pro širokou řadu bezdrátových přenosů, tedy něco podobného takzvanému Wintelu, běžnému vybavení pro osobní počítač z dílny Intelu a Microsoftu. Kdyby více společností vyrábělo podle stejných základních pravidel, bylo by možné rychle dosáhnout ekonomické efektivity. Intel by zabudoval do laptopů malá rádia, která by bylo možné snadno a kdekoli připojit k celosvětové síti WiMAX. Společnost také navrhovala, aby výrobci čipů položili základ pro mamutí systém WiMAX tím, že investují přes miliardu dolarů do přenosových a dalších společností.
Návrh vyvolal v Intelu živou debatu. V rozvojových zemích se zdálo, že WiMAX bude mít úspěch. Tamní vlády totiž vydávají velké náklady na budování sítí z optických vláken nebo na tradiční drátová spojení, a proto jim levná bezdrátová infrastruktura zcela vyhovovala. V Severní Americe, kde Intel provádí většinu svých obchodů, však již bylo mnoho zákazníků připojeno k síti jinak - buď kabely z optických vláken přivedenými až do domu nebo vysokorychlostními mobilními sítěmi.
Tehdejší generální ředitel Intelu Craig Barrett a jeho zástupce Paul Otellini Maloneymu sdělili, že má pokračovat ve výzkumu, ale vyhradili si právo ukončit projekt, kdyby se k němu odmítli připojit další vedoucí firmy v tomto průmyslovém odvětví. Současný generální ředitel Otellini se obával, že Intel nemá pro WiMAX lidi s potřebnou kvalifikací, a proto Maloneymu navrhl, aby je buď najal nebo koupil. V prosinci 2005 v rozhovoru prohlásil: „Tato věc vyžaduje lidi s velkými zkušenostmi a musíme získat ty nejlepší.“ Maloney si později obstaral klíčové technologie nákupem společnosti Iospan Wireless, která patřila inženýru a profesorovi Arogyaswamimu Paulrajovi ze Stanfordovy univerzity.
Ještě předtím než Maloney výrazně pokročil, však Samsung náhle přišel s vlastním nápadem na využití WiMAX. Intel se na nápad zaměřil jako na alternativu pro zavádění kabelů z optických vláken do domácností a podniků, ale Samsung v něm viděl cestu k dodávání vysokorychlostních internetových bezdrátových datových služeb do mobilních přístrojů. Maloney si uvědomil, že musí Samsung získat na svou stranu. Odletěl proto do Jižní Koreje, aby se napil vína a poobědval s Lee Ki Taem, tehdejším vedoucím telekomunikačního oddělení společnosti a nyní jejím zástupcem ředitele. Maloney navrhoval, aby obě společnosti propojily své technologie a nechaly je schválit patentovým úřadem respektovaným na celém světě, Institutem elektrického a elektronického inženýrství (IEEE). Tento postup zdůvodňoval tím, že Intel by prodal více čipů a Samsung by těžil z prodeje všeho, co se týká WiMAX: síťového zařízení, mobilních telefonů a spotřební elektroniky.
Samsung souhlasil. Maloney však potřeboval získat na svou stranu dalšího velkého hráče, aby manažeři z Intelu, kterým šlo o peníze, nenechali projekt padnout. Napětí bylo cítit i mimo poradní místnosti a diskuse o vyjednávací taktice. Začátkem roku 2004 během pracovního letu na setkání s vedením NTT DoCoMo v Japonsku přistávací zařízení letadla napoprvé selhalo a Maloney se už loučil se svou ženou a dětmi.
Další velkého hráče bylo obzvlášť těžké získat. Maloney strávil Vánoce 2004 v Helsinkách, kde obdržel neurčitý příslib od Nokie, největšího světového výrobce mobilních telefonů. Nokia sledovala vlastní cíle, protože společně s dalšími výrobci telefonů se jí velmi nezamlouvaly poplatky jiné čipové společnosti, Qualcommu, za klíčové technologie používané v jejich přístrojích. Mnoho technologických společností raději vyměnilo kvůli nízkým nákladům své cenné patenty za jiné, než aby platily patentové poplatky. Qualcomm však dlouho trval na tom, že společnosti používající jeho technologie musejí platit hotově. Qualcomm vlastnil několik patentů potřebných k WiMAX a Nokia se domnívala, že by tuto technologii mohla použít jako páku k přinucení společnosti, aby zrušila poplatky. Popřípadě byla rozhodnuta přejít na novou technologii.
Po oznámení manažerů Nokie, že se zabývají WiMAX, Otellini a další vrcholní manažeři Intelu s projektem souhlasili a nazvali jej „klasickou přelomovou technologií“. Dalším krokem Maloneyho bylo vyhnout se potenciální konkurenci. Malá skupina společností na výrobu čipů a síťového zařízení vytvořila v roce 2001 WiMAX Forum na podporu této technologie. Intel se k ní připojil v roce 2003. Za necelé dva roky se Forum rozšířilo z 65 společností na více než tři sta. Dnes je jich 400 včetně některých velkých telefonních provozovatelů toužících pojistit si svou činnost. Devátého srpna se připojila i společnost Vodafone Group PLC, největší světová bezdrátová společnost. Její generální ředitel Arun Sarin v únorovém projevu varoval, že WiMAX a další nové technologie „ujídají společnosti z koláče“.
Qualcomm zůstává hlavním protivníkem WiMAX, což nepřekvapuje. V roce 2005 tato společnost získala více než šest miliard dolarů za prodej bezdrátových čipů a za poplatky za své technologie. Qualcomm přenesl souboj až před výbor IEEE, prověřující návrhy technologií, které zajišťují vysokorychlostní internetový přístup do laptopů a dalších mobilních přístrojů. Intel a Samsung představily návrh WiMAX koncem roku 2005, ale neuspěly s ním, protože několikrát obdržela více hlasů konkurenční bezdrátová vysokorychlostní internetová technologie společností Qualcomm a Kryocera. Intel a jeho spojenci vznesli obvinění z nespravedlivě vedené soutěže. Stěžovali si na to, že Qualcomm obsadil výbor jím placenými lidmi včetně inženýrů z ruských papíren, kteří toho o bezdrátovém přenosu vědí velmi málo. Toto nařčení se nepotvrdilo, ale oddělení pro normy v polovině roku 2006 vyměnilo čtyři své členy včetně předsedy Jerryho Uptona, který byl placen jako poradce Qualcommu. Poté výbor prohlásil, že WiMAX splňuje normy pro mobilní komunikaci.
Generální ředitel Qualcommu Paul Jacobs se omluvit nehodlá a trvá na tom, že společnost byla obviněna nespravedlivě. Říká, že společnosti běžně posílají své zaměstnance do výborů pro normy, aby hájili jejich zájmy. A dodává, že konkurenti Qualcommu chtěli získat výhodu za jakoukoli cenu: „Všichni se dívají na nás, a přitom oni se pokoušejí odstranit konkurenci.“
Další ránu utrpěl Qualcomm v červenci 2006, kdy se společnosti Intel, Motorola a Bell Canada spojily a investovaly více než miliardu dolarů do Clearwire, největšího držitele frekvencí na světě, které může používat WiMAX. Společnost vznikla v roce 2004 s podporou „bezdrátového mága“ Craiga O. McCawa, který založil první velkou společnost v USA McCaw Cellular provozující mobilní telefonní služby. McCaw ji v roce 1994 prodal AT&T za 11,5 miliardy dolarů. O deset let později se do odvětví vrátil. Tiše skupoval frekvence a majetek Clearwiru sídlícího v Texasu a pro svou novou společnost převzal i jeho název. S ní a dalšími holdingovými společnostmi vytvořil síť fungující v celé Americe, která konkuruje kabelovým televizím a telefonickým společnostem, nabízejícím vysokorychlostní internet. Peníze v hotovosti od Intelu, Motoroly a Bellu Canada umožnily Clearwiru koupit další radiové frekvence a přístroje a poskytly mu obrovský náskok před společnostmi, jako je Google - gigant mezi webovými vyhledávači -, které čekají na příští státní nabídky.
Tato investice přiměla Sprint Nextel vybrat si mezi WiMAX a technologií Qualcommu. Společnost vyzkoušela obě možnosti. V srpnu 2006 Sprint v New Yorku oznámil, že se obrátí na Intel, Motorolu a Samsung, aby mu vybudovaly síť a vyvinuly prostředky, které k ní umožní přístup.
Bitva o budoucnost bezdrátového vysokorychlostního internetu nekončí. Hlavní výkonný představitel Qualcommu Sanjay Jha trvá na tom, že výrobce čipů je stále v dobré pozici. V dubnu se pojistil nákupem technologií WiMAX od výrobce čipů TeleCIS Wireless, aby zvýšil své šance požadovat za ně poplatky.
Mnohé naděje vkládá do používání WiMAX v USA nejslabší z telefonních provozovatelů, Sprint. Právě nyní, kdy tato technologie polyká energii a omezuje ji životnost baterií přenosných zařízení, jsou však její zlepšení nutná, aby se urychlilo přijetí co největším počtem zákazníků. „Na získání velkého trhu s pomocí lepších a levnějších zařízení si budeme muset počkat nejméně další rok, do roku 2009,“ varuje analytička Monica Paoliniová ze společnosti Senza Fili Consulting, která se zabývá průzkumem trhu.
Teprve potom snad zjistíme, zda síly za WiMAX zcela změní prostředí komunikací, anebo je-li to prostě jen další poslední hit průmyslu, v němž velké nápady přicházejí a odcházejí závratnou rychlostí. Maloney si je zcela jistý, když popíjí sauvignon blanc v restauraci ve Valley. Zdá se, že se mu ulevilo. Jeho pětiletý ostrý pochod je u konce. „Hotovo,“ hlásí, „nyní jen musíme dokázat, že naše úsilí nebylo marné.“

KLOPOTNÝ ÚPRK

Směřování společnosti Sprint Nextel k WiMAX je správné a dobré. Vyplatí-li se však, není jisté, protože generální ředitel Gary Forsee zatím poskytl investorům jen málo důvodů k radosti. Zisky ve druhém čtvrtletí se téměř vytratily a poklesly o 94 procent na 19 milionů dolarů, což znamená obrat 10,2 miliardy dolarů. Krátkodobý výhled růstu je neveselý a Forsee zažíval velmi těžké časy při hledání svého zástupce. „Zbývá ještě mnoho práce, kterou je třeba vykonat,“ prohlásil 8. srpna v rozhovoru s investory.

Největším problémem by mohla být neschopnost Sprintu udržet si v tvrdé konkurenci stálé zákazníky. Uživatele Sprintu sužují vyšší ceny, než mají zákazníci AT&T, Verizon Wireless a T-Mobilu. Počet stálých měsíční předplatitelů Sprint se na jaře zvýšil o necelých šestnáct tisíc. Což je jen malá část z těch, které získali Verizom a AT&T. Analytici předpokládají, že AT&T získá ještě více zákazníků v důsledku zavedení vlastního iPhonu.

Co lidi odrazuje? Především síť, která nebyla modernizována od doby, kdy Sprint v roce 2005 koupil Nextel. Vedení se potýkalo s problémy, které způsobilo propojování odlišných technologií Nextelu a Sprintu. Sprint se snaží udržet zákazníky, a proto začne příští rok prodávat nové telefony s QChatem. Jde o přístroj podobný vysílačce, který je populární u telefonů Nextel. John Hodulik, analytik UBS, říká: „Nextel si už nemůže dovolit další chybu.“

Forsee uzavřel několik dohod, které by se mohly časem vyplatit. Google bude síti WiMAX poskytovat vyhledávání, e-mailové a další internetové služby. Satelitní společnosti budou spolupracovat při poskytování televizních služeb. Forsee vkládá naděje do smluv Sprintu, týkajících se zajištění pevných i bezdrátových telefonických linek pro kabelové společnosti, jako jsou Comcast a Time Warner. Sprint však nedávno opustil kabelový průmysl a začal podporovat vysokorychlostní strategii WiMAX, protože dal přednost vlastním problémům a cílům.

Investoři evidentně zneklidňuje Forseeho snaha konkurovat Verizonu a AT&T v bezdrátové nabídce i jejich novému telefonu vybavenému vysokorychlostním internetem a televizí. S poklesem akcií Sprintu od května o 18 procent hraje stále podstatnější roli, uspěje-li Forsee se svou sázkou na WiMAX.

Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče