Mýtus, nic víc

03. ledna 2008, 19:34 - Petr Nováček
03. ledna 2008, 19:34

Logika historických procesů se neodvíjí podle osmičkových patníků

Ani prezident tomu neunikl. „Nebuďme pověrčiví, ale začíná rok, který končí osmičkou. A jakkoli to nejspíše byla jen souhra okolností, ve 20. století se události, které nás ovlivnily nejvíce, odehrály právě v těchto letech,“ pravil Václav Klaus v novoročním projevu. Proč se „obsluhovat“ jen z dějin minulého století, když se můžeme zabořit do dávnější minulosti? Tak třeba v roce 1348 založil Karel IV. v Praze univerzitu, roku 1618 de facto v Praze začala a roku 1648 skončila třicetiletá válka, o dvě stě let později i do Čech vtrhla revoluce, jež dala vzniknout českému nacionalismu, o tři desetiletí později se ustavila samostatná Českoslovanská sociální demokracie, nejstarší z demokratických českých politických stran…

Výčet by mohl být podrobnější, a zrovna tak by se daly vypreparovat z českých dějin významné události s daty končícími na jedničku, pětku či devítku. Proč však funguje právě jen „osmičková“ mytologie, navíc omezená na události 20. století?
Inu, protože posloupnost dat 1918 - 1938 - 1948 - 1968 symbolicky vyjadřuje vzestupy a pády českého národa, že vytváří zdání jakési jeho výjimečnosti, úporné touhy po svobodě a demokracii, a zároveň - dotčený čtenář nechť promine - umožňuje svalovat vlastní neúspěchy a viny na jiné a pasovat se do trpitelské pózy, což vše Čechům vyhovuje. Ač lidé „vědeckého světového názoru“, „osmičkovou“ mytologii převzali i komunisté, protože jim umožnila „vysvětlit“ únorový převrat 1948 a federalizaci Československa na podzim 1968 jako sociální a státoprávní vyvrcholení emancipačního procesu, jehož historickým mezníkem byl vznik „státu československého“ v říjnu 1918.
„Na rok 1918, na okamžik vzniku našeho samostatného státu, vzpomínáme rádi, protože tehdy se u nás zrodila svobodná a demokratická společnost,“ upřímně se na Nový rok svěřil národu prezident Klaus. Bývalí sudetští Němci z českého pohraničí a Maďaři z jihu Slovenska byli sice do Československa včleněni rozhodnutím versailleské konference a proti své vůli, leč kterého našince by taková saze na líčku novorozené ČSR zajímala! A když už jsme u první republiky, nebyla skrz naskrz svobodná a demokratická, byť nám nejen sousedi „ostrov klidu, míru a pořádku“ záviděli. Prezident Masaryk nad rámec svých pravomocí zasahoval do politiky, státu vládly „partaje“ a po léta ani ne prostřednictvím parlamentu, nýbrž jen politické „pětky“. Republika byla těsně a jednostranně napojena na franko-britský versailleský bezpečnostní systém, takže když se obě mocnosti dohodly v Mnichově s Hitlerem, byl to její konec. „Říkáme sice: 'Byli jsme zrazeni,' ale obvykle se málo zamýšlíme nad tím, zda - a jak moc - jsme k tomu, co se tehdy stalo, přímo i nepřímo přispěli my sami,“ připomněl Václav Klaus. Zlatá slova, leč proč je tomu tak? Proč nám z „osmičkové“ mytologie například trvale vypadává pomnichovská ostudná „druhá“ republika, jež pokálela Masaryka i Beneše, zglajchšaltovala politický systém, degradovala parlament a ve jménu udržení „jednoty národa“ tolerovala štvanice na liberály, Židy a obecně na demokraty.
„Vítězný únor“ 1948 přišel nejen v důsledku mnichovského traumatu české společnosti a hlavně její politické reprezentace, ale v neposlední řadě kvůli historickému selhání demokratických stran. „Reakce zahnaná do kouta půjde na hazard,“ věštecky prohlásil na listopadovém plénu ÚV KSČ v roce 1947 Klement Gottwald. Ačkoli vlastně avizoval převrat, když „únor“ vypukl, jistý národněsocialistický předák odejel za milenkou do Lanškrouna, Šrámkovi lidovci byli přidušeni pátou kolonou „továryšča popa“ Plojhara a sociální demokracie rozpolcena lidmi kolem „tajného člena KSČ“ Fierlingera. Jestlipak se v letošním roce „osmičkové“ mytologie od Paroubkovy a Čunkovy strany dovíme něco, čím by ČSSD a KDU-ČSL přispěly historické pravdě?
S osmašedesátým rokem máme v „osmičkové“ mytologii potíže. Za „pražského jara“ si to prý jen rozdali komunisté mezi sebou a všechno to byl nesmysl, anžto komunismus je přece z podstaty nereformovatelný. Zajisté, jenomže to tenkrát s jistotou věděl málokdo a i na francouzských univerzitách vlály tou dobou rudé vlajky. Ahistorický přístup k „pražskému jaru“ pomíjí, že tehdy po dvou desetiletích padla cenzura a opravdu se chvíli zdálo, že poměry budou konečně svobodnější. Byla to iluze, kterou rozmetaly sovětská okupace, zrada Dubčekova vedení a posléze Husákův normalizační režim. Tomu se euforii připomínající „pražské jaro 1968“ nepodařilo za jednadvacet let jeho existence ani jen napodobit, a proto „osmičkový“ rok 1968 spojoval kromě „kontrarevoluce“ jen s vyhlášením federalizace, státoprávního „narovnání“ česko-slovenských vztahů. Federalizace však byla povýtce formální, takže když po listopadu mohli Slováci projevit svobodně svoji vůli, ze společného státu s Čechy prchli.
Patří-li k „osmičkové“ mytologii i takzvaná opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS z roku 1998, a proč by neměla, že ano, pak se nejspíše původně dvaceti či dokonce jen desetiletý interval mezi „osmičkovými“ mýtickými roky prodloužil. Zvětší-li se i napříště zase o dekádu, lidé věřící „osmičkové“ symbolice nechť si na prahu roku 2008 oddechnou. Příští „velké změny“ nás čekají až v roce 2038. Že by to už z důvodu nutné generační obměny politického establishmentu bylo přece jen trochu pozdě? V tom případě nezbývá než spolehnout se na to, že logika historických procesů a v jejich důsledku změn se opravdu neodvíjí podle v přesných odstupech rozmístěných patníků.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče