Myslet hlavně na řidiče

20. září 2011, 10:48 - Petr Polák
20. září 2011, 10:48

České dálnice potřebují informační systém, který by integroval data z různých zdrojů

Silniční doprava, a zvláště její (ne)řízení nám denně přidělává nemalé starosti. Řidiči zažívají každé ráno i odpoledne kolaps prakticky ve všech větších městech i na většině hlavních tahů. Těchto radostí by nás ušetřilo inteligentní řízení dopravy. Ale to, zdá se, po česku znamená omezení rychlosti na 50 kilometrů za hodinu. Zdrojů relevantních dat pro včasné upozornění řidičů o zácpách či nehodách máme mnoho. Vedle mobilů a navigace jde i o RDS-TMC, elektronické mýto, Jednotný systém dopravních informací či informační tabule na dálnicích D1 a D5. Přesto ale obvykle posloucháme rádio a doufáme, že informace, které se tam dozvíme, budou aktuální.
Jak je možné, že stát dává miliardy do systémů, které by měly řidiči pomoci, ti ale musejí poslouchat rozhlasové stanice, aby se něco dozvěděli?

V zájmu státu

Dovedete si dnes představit banku, která si vybuduje drahé interní systémy, a přesto vám není schopna poslat mobilní textovou zprávou stav vašeho účtu? Samozřejmě ne, protože je naprosto běžné, že se banka snaží obsloužit klienta. U budovaných systémů v dopravě jako by to neplatilo. Řidič je klientem, ale služby nedostává. Nedávno jsem jel na nejvybavenější dálnici v republice – po obchvatu Prahy. Z hlediska bezpečnosti je udělaný výborně. Ovšem když se stala nehoda, tak se informace o ní objevila pouze na informačních tabulích obchvatu. Řidiči najíždějící na okruh tedy o nehodě nevěděli, a tak si postáli v několik kilometrů dlouhé koloně. Stejně tak já, protože mi to neřekla moje navigace, neobjevila se mi ani žádná RDS zpráva, do telefonu jsem nedostal žádné upozornění a informační tabule na D1 „mlčely“. Řešení podobných situací je přitom nasnadě. Stačí, aby se při tvorbě koncepce dopravy myslelo především na řidiče. Všichni přece chceme dojet na místo včas a bezpečně. A co víc, dobře řízenou dopravou se dá zvýšit průjezdnost silnic až o 30 procent. Ve výsledku to může přinést více cestujících a z celé situace může kromě řidičů samotných profitovat i stát. Dalším argumentem může být také skutečnost, že je prokázána nepřímá úměra mezi časem stráveným v kolonách a výší HDP (v EU je to minus dvě procenta HDP). Stát má logicky zájem na vysokém HDP, protože čím je vyšší, tím více vybere na daních. Z toho tedy vyplývá, že stát by měl být hlavním zájemcem zvýšení plynulosti dopravy.

Nekomunikuje, nefunguje

Problém není v tom, že bychom neměli vybudované dostatečné množství partikulárních systémů, ale v tom, že spolu moc nekomunikují. A to z důvodu kompetenčního, procesního a občas i technologického. Ale hlavně není nikdo, kdo by věc zastřešil jako celek.
Podíváme-li se do sousedních států, tak v Německu, Rakousku nebo v Itálii jsou informace konsolidované. Pokud mi tedy mapa na navigaci ukáže, že kolona je dlouhá pět kilometrů, tak to tak zpravidla skutečně je. Informační tabule na dálnici doopravdy regulují dopravu dle její intenzity. A předávání informací nekončí s hranicemi států – například Slovinsko má dohodu o výměně dopravních informací s Itálií. Jejich společný projekt spočívá ve výměně dat o intenzitách provozu tak, aby byl přejezd hranic plynulý. Informace o dopravních omezeních a problémech se dostanou do systému druhé země tak, že se stanou integrální součástí řízení dopravy jako jednoho celku. A jak to vypadá u nás? Provázanost jednotlivých systémů, pokud existuje, je pro řidiče neviditelná. Návaznost na informace z okolních států žádná.

Jeden koordinátor

Co s tím? Tuto problematiku je potřeba zastřešit na meziresortní úrovni. Dedikovaný člověk nebo útvar musí jasně definovat cílový stav – vizi, a tu začít naplňovat vyjednáváním s ministerstvem dopravy, ministerstvem vnitra, policií, hasiči, Ředitelstvím silnic a dálnic, Českým rozhlasem, kraji, velkými městy a dalšími zainteresovanými subjekty, které jsou buď pasivními, nebo aktivními přispěvateli do jednotlivých dopravních informačních systémů. Je nutné najít cestu, jak všechna tato data integrovat do jednoduchých informačních kanálů, které budou pro řidiče snadno čitelné a důvěryhodné. Vize přijatá dopravními odborníky a politiky by se pak měla naplňovat konkrétními, předem naplánovanými projekty. Nelze pouze vypisovat projekty, o kterých nikdo neví, co mají řešit v širších souvislostech a jestli do nějakého celku vůbec zapadají. Jestliže stát nemá na vybudování dálnic do Českých Budějovic, Chomutova nebo Karlových Varů, tak by se měl snažit alespoň zprůjezdnit stávající silnice. Česká republika je křižovatkou Evropy. A i když vybudujeme dalších tisíc kilometrů dálnic, budou nám i Evropě k ničemu, pokud provoz na nich nebudeme schopni řídit ve prospěch řidiče a dopravy jako takové. O návaznosti na dopravu v okolních státech ani nemluvě.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče