My byli v Dejvickém, paní doktorová

10. října 2007, 13:43 - Jakub Nachtigal
10. října 2007, 13:43

Co udělá s „Krobotovým“ divadlem zdražení lístků?

perex místo podtitulku
Když jsme v červnu připravovali materiál o Dejvickém divadle, uvažovali jsme o titulku Snobárna levnější než kino. Nejdražší lístky v něm tehdy stály 290, nejlevnější 110 korun. Dnes je situace jiná, Městská část Praha 6 totiž Dejvickému divadlu snížila finanční dotaci z deseti na pět a půl milionu korun ročně. Navíc budou dejvičtí divadelníci příští sezonu poprvé platit nájem, který je pravděpodobně přijde na půl milionu ročně. Vedení divadla proto muselo zdražit lístky.

Řeklo by se, že není nic špatného na tom, zdražit vstupenky do divadla, které je permanentně vyprodané a jež v loňském roce již potřetí v krátké patnáctileté historii vyhrálo cenu Alfréda Radoka pro divadlo roku. Předtím to bylo v roce 2002 a poprvé roku 1995. Tedy již dva roky poté, co dejvická činohra získala statut profesionální scény. Tehdejšímu hereckému souboru kolem uměleckého šéfa Jana Borny však přišlo pódium v Praze 6 malé, a tak se v roce 1996 kompletně přesunul do Divadla v Dlouhé. „Ředitelka Dejvického divadla paní Eva Měřičková proto nabídla silnému ročníku, který jsem na DAMU vedl, vlastní scénu. A já jsem se přidal,“ popisuje svůj odchod z Národního divadla současný dejvický umělecký šéf a režisér Miroslav Krobot.

Z Národního do sklepa
Do sklepa s kapacitou 125 míst rok po Krobotovi „degradoval“ i herec Ivan Trojan z Vinohradského divadla. „Říkal jsem si, že nejsem tak starý na to, abych nemohl udělat nějakou zásadnější změnu ve prospěch divadla, které jsem si představoval jinak než to vinohradské, ve prospěch divadla, které mě více oslovovalo. Zajímalo mě i tvoření takového divadla, jeho profilu. Když jsem přicházel, ještě se nevědelo, kam se bude Dejvické divadlo ubírat,“ říká. „Lákal mě i menší prostor, větší kontakt s divákem. Aplaudujících sedm stovek lidí je sice hezký zážitek, který mimochodem stále zažívám, protože na Vinohradech dohrávám dvanáctou sezonu, přesto si ale myslím, že divadlo je o zásadnějších věcech než o potlesku co největšího davu. Z téhle malé scény můžu lidem spíše sdělit, co si myslím o světě nebo o lidech,“ dodává.
„I mně se líbilo, když nám v Národním aplaudovalo devět set diváků, jenže dělat tak velké divadlo je strašně nevděčné. Vždycky jsem si chtěl jen zkusit, jak se dělá dramaturgie pro deset milionů, kdy vám do divadla přijdou jak lidé kulturně žijící, tak lidé, kteří jsou v divadle poprvé a naposledy. Je to hrozná směsice a udělat něco tak, aby to oba extrémy přijaly, je hrozně těžké,“ vysvětluje svůj odchod Krobot. „Ani nevěřím tomu, že činohra ve velkém divadle, v němž chybí kontakt s divákem, může konkurovat filmu, opeře nebo muzikálu. Těm vztahově činoherním věcem sluší menší prostor, kde si lidé více věří,“ vyzdvihuje přednosti malého divadla. „Vždycky jsem tíhl k menší scéně, v podstatě jsem čekal, až se naskytne zajímavá příležitost z Národního divadla odejít. Na studiových divadlech jsem vyrostl a mám je nejraději. Jsem za zkušenost z Národního vděčný, ale pět let bylo tak akorát,“ hodnotí příležitostný herec, známý například z filmů Příběhy obyčejného šílenství, Účastníci zájezdu či Tajnosti.
Začátky Krobotova dejvického „velení“ nebyly ideální. „Přechod do sklepa byl sice zajímavý a vzrušující, ale zároveň riskantní. V tu dobu na nás chodilo třicet čtyřicet lidí a trvalo dva roky, než jsme se vypracovali,“ říká Krobot. Postupně se však začal obměňovat herecký soubor, někteří Krobotovi studenti odešli a přichazející známější jména (Trojan, Hlavica nebo Myšička) na sebe natáhla diváky. Později se přidali i zástupci mladší generace Vilhelmová, Krobotová, Babčáková, Plesl, Šimčík nebo Issová.

Magická rovnice
S proměnou herců se změnil i žánr inscenací. Autorské kolektivní jevištní kreace nahradily dvě linky. První tvoří současné, často původní hry od Petra Zelenky, Karla Františka Tománka a zahraničních autorů, druhou notoricky známá klasická díla. Na fenomény, jako je Hamlet, pod kterým si každý vybaví nespočet asociací, se Dejvické divadlo snaží dívat dnešníma neokoukanýma očima. V poslední době převažují hry ruských autorů. „Není to záměr, vybíráme si hry, které se zabývají vztahy, nejsou nijak politicky nebo společensky kritické, a přesto jsou přes sto let aktuální a dá se s nimi pracovat. Obecenstvo vidí svoje dnešní intimní problémy v klasických dílech a je jen na něm, zda to bude brát vážně, ztotožňovat se s tím, nebo se smát,“ komentuje Krobot.
Vedle zmíněných dvou linek sázejí Dejvice i na improvizace. Ty v pražském sklepě rozjel třiceti reprízami svého představení Sekec mazec jejich mistr Jaroslav Dušek. Osm herců vystupovalo bez jediného připraveného slova. „Zapojit takový počet herců do improvizace je neuvěřitelně těžké, ve Vizitě dělal Dušek podobné představení jen ve dvou,“ upozorňuje Krobot. Odkazu Jaroslava Duška se chytla členka dejvického hereckého souboru Simona Babčáková, která si do svých improvizačních večerů Second sekec aneb Hlava nehlava, dělaných na téma, zve herce a hudebníky. „Má to pro nás takový tréninkový, cvičný význam. Pěstujeme tím okamžitou reakci,“ konstatuje Krobot.
Ač je to skoro k nevíře, úspěšné divadlo z Prahy 6 nemá žádnou dlouhodobou nebo střednědobou koncepci. Plánované jsou jen původní hry, které divadlo s autory připravuje dlouho dopředu. „Často se na jeviště dostane až pátý přepis. Momentálně děláme na původních hrách pěti až šesti autorů, mezi něž patří i Marek Epstein, Svatava Antošová či Petr Šabach. Některé budou uvedeny již tuto sezonu. Osobně jsem zásadně proti dlouhodobému plánování divadla. Ohledně klasických děl se rozhodujeme velmi spontánně, tak aby bylo dílo aktuální,“ vysvětluje Krobot. Svou rovnici pro vybírání her sestavil následovně: „Musím zaměstnat herce, vměstnat se do termínu, do rozpočtu, případně i do časového rozvrhu hostujícího režiséra. Zároveň chci, aby hra herce a režiséra rozvinula, nebyla laciná, byla přitažlivá a byla něčím novým i pro nás vnitrně. Tím, že jsme spolu dlouho, hrozí, že budeme žít z podstaty, budeme opakovat to, co se osvědčilo, což zpravidla pro divadlo znamená začátek konce. Ta rovnice je tak složitá, že ji spíše než za rovnici pokládám za jakousi magii.“

S Rusy v Rusku
Magie Miroslava Krobota zabírá. Divadlo se vedle cen Alfréda Radoka dočkalo i zahraničních uznání. Posledním byla účast na prestižním divadelním festivalu Kontakt v polské Toruni. Na setkání malých činoher, při němž se pravidelně konfrontují výsledky z jednotlivých zemí, se Dejvické divadlo reprezentovalo hrou Teremin Petra Zelenky. Ta se odehrává v letech 1929 až 1938 ve Spojených státech, kde pozoruhodná postava dvacátého století Lev Teremin zažívá úspěšné turné se svým samohrajícím thereminovoxem. Se sériovým prodejem hudebního nástroje Tereminova popularita upadá, ruský vědec, hudebník a špion se rozvádí, bere si černošskou tanečnici a za podivných okolností se vrací do Sovětského svazu. Pro zajímavost, o badateli, kterého ztvárnil Ivan Trojan, prohlásil Robert Moog, že nebýt jeho, nikdy by nedokázal sestrojit syntezátor.
Prestižní byla pro Dejvické divadlo výměna se scénou fenomenálního Olega Tabakova Tabatěrka. Moskvané se v Praze začátkem prosince prezentovali pěti tituly svého repertoáru na prknech nejen Dejvického, ale i Vinohradského a Švandova divadla. Dejvičtí herci v Moskvě zahráli vedle Teremina i další s Ruskem spjatou hru, klasiku petrohradského spisovatele devatenáctého století Ivana Alexandroviče Gončarova Oblomov. Za titulní roli v divadelní adaptaci Miroslava Krobota dostal Ivan Trojan cenu Thálie. „Výlet“ však neprobíhal úplně hladce. Vzhledem k tomu, že šlo o iniciativu samotných divadel, měli Dejvičtí problém s financováním výměny. Přesto měly obě uvedené hry úspěch. „Moskva je divadelně velmi atraktivní i inspirativní město, doufám, že se v tomhle duchu ještě něco vyskytne. Mluví se o Petrohradu, ale je to záležitost dlouhých loktů a peněz,“ říká k moskevskému „zájezdu“ Krobot.

Můj herec, můj pán
Při pohledu na ročníky narození hereckého souboru bije do očí, že mezi nejmladším a druhým nejstarším hercem je pouze dvanáctiletý rozdíl. Celý soubor, s výjimkou 43letého Trojana, je ve věkovém intervalu 26 až 38 let. Krobot to považuje za klad: „Jsme tím všichni, co se týče humoru, názorů i způsobu práce naladěni na stejnou vlnu.“ Trojan, má podobný názor: „Tohle je generační divadlo, máme k sobě blíž, máme stejné problémy, ale není to jen o věku. Hosté do kolektivu nějakým samozřejmým způsobem zapadnou. Pravděpodobně je v nás zakomponovaný nějaký oboustranně fungující přenos věcí oslovující diváky, kteří jsou často stejného věku jako my. Zpočátku k nám chodili v podstatě jenom mladí, teď už se to hodně obměňuje. Čím jsme známější a uznávanější, tím více starších lidí sem chodí.“ „Tím, že k nám chodí publikum ve věku herců, vzniká mezi jevištěm a hledištěm jakási tichá dohoda, lidé si rozumějí, mají podobné strasti i radosti. K jevišti je blízko, mezi ním a publikem není bariéra, hraje se o intimních věcech s takovou hravostí. Je to záměrně budovaný základ. Pro herce není divadlo jen zaměstnání, ale i hra s lidmi. Myslím si, že v tom je kromě kvalitních herců naše divadlo výjimečné,“ doplňuje ho Krobot. Trojan vidí výjimečnost i v režisérech: „Vycházejí z herců. Myslí, že to je velmi důležité, většina ostatních výrazných představitelů současné režijní generace se tolik nevěnuje kontaktu s hercem.“

Snobárna, nebo zánik?
Současné zdražení lístků není nikterak zásadní, pohybuje se v rozmezí deseti až šedesáti korun, přesto se k tomutu kroku divadlo uchýlilo velice nerado. „Divadlo koncipujeme pro pravidelného diváka, toto mírné zdražení publikum zásadně neobmění, ale jak bychom se dostali k pětistovce, nastal by problém,“ říká ředitelka divadla Eva Měřičková.
Divadlo bylo nejprve součástí Obvodního kulturního domu Prahy 6, později Spektra K - sdružení kulturních zařízení Prahy 6. Z příspěvkové organizace Městské části Praha 6 na obecně prospěšnou společnost se divadlo transformovalo v červnu 2004.
Momentálně je soběstačné ze čtyřiceti procent. Aby vystačilo s penězi, které vydělá, musely by nejdražší lístky stát kolem 900 korun, odhaduje Měřičková. „Možná že by bylo nadále vyprodáno, ale najednou by to pro některé naše diváky nedosažitelné,“ upozorňuje Krobot. „Publikum by se změnilo a bojím se toho, že bychom přišli o hru s lidmi a kouzlo intimity. Obávám se, že při tak vysoké ceně vstupenek by k nám lidé chodili jenom, aby mohli ještě další týden vyprávět: Včera jsme byli v Dejvickém, paní doktorová. Co tomu říkáte? Proto drsně lpím na tom, aby cena lístků zůstala co nejnižší,“ dodává.
Finančně pomoci by mohl sponzor nebo magistrát, který naznačil, že v budoucnu bude dotovat asi 25 divadel. Zapojí se možná i diváci, divadlo chystá několik projektů, v jejichž rámci bude moci obecenstvo přidat ruku k dílu. Kdyby nepřišla zásadnější dotace, hrozil by i zánik scény. „Museli bychom si položit existencionalistickou otázku, zda má cenu hrát před chladným publikem,“ říká Měřičková. „Praha 6 vždy chtěla, aby cena lístků vzrostla, pro nás ale zůstává prioritou vybalancovat ji tak, abychom nepřišli o mladé diváky a zároveň si nějak vydělali,“ doplňuje ji Trojan. Dejvice byly dosud divadlem, za které se neutrácí půlka rodinného rozpočtu, scénou, kde bylo vždy vyprodáno a na jejíž představení nebylo snadné se dostat. „Soucítím s diváky čekajícími v sobotu v sedm ráno na pořadové číslo, na druhé straně mě těší, že se o nás lidi tolik zajímají. Jsme schopni vyprodat měsíc za den dva. To je přece tak krásné, když se tolik lidí zajímá o vaši práci,“ rozplývá se Krobot. I přes mírné zvýšení cen by tomu tak mělo být nadále, vždyť běžné lístky třeba na Bratry Karamazovy, Oblomova, Spřízněni volbou nebo Hamleta stojí 280 korun. Cena za nejlevnější činohru – Židli – se pohybuje v rozpětí 160 a 200 korun, improvizace Second sekec aneb Hlava nehlava se stále drží na 110 korunách, tedy pod cenou lístků do moderních kinosálů. Pro srovnání uveďme ceny obdobných (co do velikosti) pražských divadel: jednotná cena za lístek do divadla Ungelt je 330 Kč, nejdražší vstupenky do Divadla Na Zábradlí stojí o pět korun méně, za zhlédnutí nejdražšího představení v Divadle Bez zábradlí Iluzionisté zaplatíte 490 korun. Divadlo Kalich má jednotnou cenu 399 Kč.
Pokud jsme ve spojitosti s Dejvickým divadlem použili slova snobárna, bylo to v nadsázce. Poslední, co by si dejvičtí režiséři, vedení a herci přáli, by bylo stát se snobským divadlem. Nicméně nestaly se Dejvice nechtěně snobárnou svými úspěchy? Není „známkou vkusu“ chodit do Dejvického? „Někdy mi přijde, že sem chodí snobové,“ přiznává Trojan.

BOX:
Goethe, časoprostor i maďarský Ivánek
Z nabídky Dejvického divadla

Ruskou literaturu devatenáctého století reprezentují Dostojevského Bratři Karamazovi. „Náš počin, vytvořený na základě dramatizace Evalda Schorma, neusiluje o podrobné zprostředkování epicky rozsáhlé románové kroniky ani se nesnaží o podrobnou psychologickou sondu do nejhlubšího nitra lidské duše, svůj pohled na Dostojevského chápou tvůrci především jako zobrazení postojů člověka ve střetu s okolím,“ uvádí divadlo na svých internetových stránkách. Shakeasperova Hamleta dramaturg Karel František Tománek a režisér Miroslav Krobot nepojali jako politickou alegorii, nýbrž jako drama o osobních vztazích. Snad jen úryvek z recenze Hospodářských novin: „Moderní Hamlet Jaroslava Plesla není chodící filozof či hypersenzitivní jinoch propadající záchvatům melancholie, a dokonce v rozporu s inscenační tradicí ani na okamžik nepředstírá šílenství. Šok z pravdy o zavražděném otci jde u něj ruku v ruce s šokem z poznání nepsaných zákonů světa a odhalování povahy mezilidských vztahů…“ Jako první v Česku si Dejvické divadlo trouflo na adaptaci Goethova románu Spřízněni volbou. Režisérovi Janu Antonínovi Pitinskému se podařilo uchovat ráz Goethovy předlohy a přidat i úspěšné ironické scény. Vedle Teremina uvádějí Dejvice i další hru Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, které byly celkem úspěšně také zfilmovány. Stejně jako ve filmu vytvořili hlavní role Ivan Trojan, Nina Divíšková a Miroslav Krobot.
Z her Zelenkova souputníka Karla Františka Tománka uvádí Dejvické divadlo Love Story, přepis románu laureáta Nobelovy ceny Isaaca Bashevise Singera Nepřátelé, příběh lásky. Děj z roku 1947 situovaný do New Yorku pojednává o poválečných strastech spisovatele Hermana Brodera, postavení Židů v nové společnosti a až lehce groteskní nechtěné polygamii. Inscenace Černá díra, vzniklá na základě usměrněné improvizace interpretů, nevypráví příběh ani nemá napínavý děj. „Hraje si se schopnostmi a možnostmi lidského vnímání času a prostoru, reality a podvědomí. Zobrazuje samostatný svět, který se řídí podle jiných pravidel, než bychom pravděpodobně čekali, ale je to ten svět, ve kterém právě žijeme, jen ho jinak vnímáme,“ stojí o ní mimo jiné na internetových stránkách divadla. Veleúspěšnou hru z českého fotbalového prostředí Ivánku, kamaráde… připomíná komedie maďarského dramatika Zoltána Egressyho Šťovík, pečené brambory. Tři fotbaloví rozhodčí v jedné šatně řeší nejen intriky, unfair play a maďarský národní tým, nýbrž i své osobní příběhy. Dalšími hrami z dejvického repertoáru jsou Second sekec aneb Hlava nehlava, další inscenace Karla Františka Tománka Sendviče reality®, prvotina kanadské literátky Melissy James Gibsonové nazvaná [sic]. Dejvické divadlo uvádí i hry jiných divadelních spolků: představení sdružení SERPENS Jak kocour učil racka létat a „absurdní drama o hostech, kteří nepřicházejí“ nazvané Židle. To napsali herci Vanda Hybnerová a Saša Rašilov.

Popisky Krobot: Pan učitel. Miroslava Krobota v dohledné době uvidíte na jevišti pouze ve hře Příběhy obyčejného šílenství. Je časově zaneprázdněný, kromě dejvického angažmá otevírá nový ročník na DAMU. Trojan: Učenlivý herec. „Čím víc se dostávám postavě na kloub, tím víc si kladu otázky, zda jsem stejný, či jiný a v čem jsme podobní,“ říká Ivan Trojan.
Trojan: Zelenkův muž. Vedle hry a filmu Příběhy obyčejného šílenství, krátkého filmu Powers a hře Teremin bude Ivan Trojan hrát i v dalším filmu Petra Zelenky. Zfilmované inscenaci Bratři Karamazovi, která by měla být uvedena v dubnu.

Praporky:
- Aplaudujících sedm stovek lidí je sice hezký zážitek, přesto si ale myslím, že divadlo je o zásadnějších věcech než o potlesku co největšího davu
- Nevěřím tomu, že činohra ve velkém divadle, v němž chybí kontakt s divákem, může konkurovat filmu, opeře nebo muzikálu
- Obecenstvo vidí svoje dnešní intimní problémy v klasických dílech a je jen na něm, zda to bude brát vážně, ztotožňovat se s tím, nebo se smát
- Původní hry Dejvické divadlo s autory připravuje dlouho dopředu. Často se na jeviště dostane až pátý přepis.
- Aby Dejvické divadlo vystačilo s penězi, které vydělá, musely by nejdražší lístky stát kolem 900 korun - Dejvice byly dosud divadlem, za které se neutrácí půlka rodinného rozpočtu, scénou, kde bylo vždy vyprodáno a na jejíž představení nebylo snadné se dostat

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče