Proexportní politika státu je žádoucí, neměla by ale sklouzávat k příliš drahým dotacím. Ty se nedají ospravedlnit ani tím, že je mají téměř všechny země Evropské unie. Potřebuje česká ekonomika proexportní politiku? Tato otázka se dá položit v širších souvislostech: potřebuje jakákoli ekonomika obecně proexportní opatření jakéhokoli typu?
ANALÝZA Proexportní politika státu je žádoucí, neměla by ale sklouzávat k příliš drahým dotacím. Ty se nedají ospravedlnit ani tím, že je mají téměř všechny země Evropské unie. Potřebuje česká ekonomika proexportní politiku? Tato otázka se dá položit v širších souvislostech: potřebuje jakákoli ekonomika obecně proexportní opatření jakéhokoli typu? Odpovědi se lišily v průběhu historie a podle politické orientace vlády té či oné země. Na světě existovaly a existují snad všechny představitelné modely: od zemí, které export mohutně dotují, až po takové, které zahraniční obchod prakticky ignorují. PŘÍSTUPY JSOU RŮZNÉ K první skupině tradičně patřily země s francouzsko-španělskou ekonomickou tradicí. K ní patří silná role vlády, existence monopolů na zahraniční obchod a velký důraz kladený na obchodní povolení a licence. K druhé skupině se řadí státy anglosaské ekonomické tradice, k nimž ale patří i skandinávské země, dále například Nizozemí, Hongkong a Singapur. Tyto ekonomiky zpravidla podporovaly svobodný obchod, nízká cla a menší míru byrokracie v podnikání. Historicky se tyto orientace projevovaly hlavně ve výši a rozsahu celních bariér. Aktivní podpora exportu ve formě dotací je však relativně historickou novinkou, která se objevila ve větším rozsahu až ve druhé polovině 20. století. Důvod byl jednoduchý: v dřívějších dobách státy obecně vydávaly méně peněz na dotace. Je přirozené, že země se silnou tradiční rolí vlády budou mít tendence vykonávat aktivnější exportní politiku. Příkladem může být Francie. Vláda vytipovala 25 perspektivních exportních trhů, u nichž poskytuje francouzským vývozcům různé výhody, které zahrnují například daňové kredity. Program je zaměřený na firmy všech velikostí, včetně malých podniků. Francie se chlubí zhruba pětiprocentním podílem na světovém obchodu a její vláda toto číslo dává do souvislosti právě s programem podpory exportu. EXPORTÉŘI JÁSAJÍ. CO NA TO VŠAK ŘÍKÁ EKONOMIE?
Je státní podpora vývozu ve smyslu dotací správná z ekonomického hlediska? Snad každý manažer jakéhokoli exportního podniku odpoví kladně, o tom není pochyb. Ale jak vypadá problém v širších souvislostech? Ekonomická teorie se již dávno vypořádala s merkantilismem, což je směr, který tvrdí - zjednodušeně řečeno - že export je dobrý, import je špatný a prosperující ekonomika by měla hromadit stále větší a větší devizové rezervy. Tento názor pochází ještě z ekonomické prehistorie, kdy se věřilo, že prosperita národa je měřena množstvím zlata v královské pokladně. Merkantilismus teoreticky vyvrátil již Adam Smith ve své slavné knize Pojednání o podstatě a příčinách bohatství národů z roku 1776. Smithův argument proti státním zásahům do zahraničního obchodu se dá shrnout takto: prosperitu národa zvyšuje jakékoli podnikatelské odvětví, které dosahuje nejvyšší přidané hodnoty. Ekonomicky nejpřínosnější je tedy automaticky nejziskovější odvětví, bez ohledu na to, zda je zisků dosaženo na domácích či zahraničních trzích. Vláda, která chce maximalizovat hospodářský růst, by tedy neměla podporovat exportní průmysl či jakékoli konkrétní odvětví - podpora by měla směřovat tam, kde jsou největší zisky. Lhostejno, zda těchto zisků je dosaženo na domácích či zahraničních trzích. PŮJDEME S DAVEM? Ideální hospodářská politika podle Smitha tedy vypadá takto: „Jsou-li kompletně odstraněny všechny systémy, ať už založené na podpoře či restrikci, je automaticky nastolen zřejmý a jednoduchý systém přirozené svobody. Každý člověk, pokud neporušuje zákon, má dokonalou volnost sledovat své vlastní zájmy svou vlastní cestou.“ Ideální proexportní politika je podle klasika ekonomického liberalismu totožná s ideální svobodou pro podnikání vůbec, tj. svobodný obchod, vláda zákona a nízké daně. Nabízí se samozřejmě protiargument: když všechny státy podporují svůj vývoz (jako například Francie), pak náš stát přece nemůže zůstat stranou, ne? Je to argument podobného charakteru jako tvrzení „všichni sportovci berou doping, takže kdo chce vyniknout, musí dopovat také“. Především není pravda, že všichni sportovci berou doping, a že všechny vlády podporují svůj zahraniční obchod. Řada ekonomicky velmi úspěšných zemí - například skandinávské země, ale také Singapur, Hongkong a především USA nedělaly během období nejrychlejšího růstu svých ekonomik pro podporu exportu žádnou nákladnou dotační politiku. POLITICKÁ PODPORA ANO, DOTACE NE
**Tím ovšem není řečeno, že by stát měl své exportní firmy úplně ignorovat. Svůj význam má samozřejmě politická podpora, informační podpora prostřednictvím zastupitelských úřadů v zahraničí a podobné politickodiplomatické nástroje. Tyto prostředky nestojí skoro nic - náklady na ministerstvo zahraničí jsou z makroekonomického hlediska zanedbatelné - a pro konkrétní podniky mohou znamenat konkrétní pomoc.
Stručně řečeno: proexportní politika v užším smyslu tohoto slova je dobrá, ale drahé proexportní dotace a jiné nákladné programy nikoli. *
ČLÁNKY DO MAILU