Muammarova hvězdná hodina

09. prosince 2010, 15:39 - Milan Vodička
09. prosince 2010, 15:39

Summit EU-Afrika byl pro libyjského vůdce příležitostí ukázat svou sílu

Pro hostitele to byl velký den a na fotkách je to vidět: desítky státníků v tmavých oblecích vyrovnaných jako žáci 5. B při řazení na školní fotku, před nimi vznešeně kráčí Velký Učitel celý v bílém a tváří se jako krotitel. Pro Muammara Kaddáfího byl summit Evropská unie-Afrika téměř orgiastickým pohlazením jeho ega. Stačilo pár let a z vyvrhele se stal státník, který poučuje Evropany a hraje si na vůdce Afriky. Prošlo mu všechno, už má zase kufry peněz a u dveří ponížené návštěvníky ze zemí, které mu šly kdysi po krku. Je zpátky v dobré společnosti. Za posledních šest let se Libye změnila z mezinárodního psance svíraného sankcemi v zemi s kvetoucí ekonomikou a významného hráče. Největší ropné společnosti bojují o co největší kusy pouště. Evropané chodí v předklonu, protože tahle země má zvláštní místo v jejich strategických plánech jak se vyhnout závislosti na plynu z Ruska. Kaddáfí objíždí západní metropole, ačkoliv ještě před pár lety by byl třeba let na planetu Saturn asi pravděpodobnější. Dnes se slunce odráží ve skle nově postavených mrakodrapů, které přibývají každý týden. Ještě nedávno nesměli Američané v Praze pod trestem vězení spát v hotelu Corinthia Towers, protože ho vlastnila libyjská společnost, teď naopak tady dokončují americký Marriott. Autor těchto řádků stihnul procestovat Libyi ještě před zrušením sankcí – tehdy vypadala jako rozpadávající se skanzen 70. let. Země byla ekonomicky u konce s dechem. Teď v Tripolisu otevírají nová nákupní centra a luxusní sídliště. Stavějí se dálnice a sídliště. Butiky už dávno přetékají západním zbožím. „Vypadá to tady jako Dubaj“ cituje týdeník The Economist jednoho světaznalého libyjského byznysmena.

A kde je ta ropa?

Ale tahle Dubaj má stále zrádná místa. Poznáte to třeba tak, že když si spočítáte produkci ropy na hlavu, vytěží Libye skoro stejně jako Saúdská Arábie. Ale pořád to nějak není vidět. Pozoruhodná informace: čtyři nadnárodní ropné giganty, mezi nimi Chevron a Occidental, v říjnu zklamaně nepožádaly o prodloužení licence na hledání ropy. Nenašly nic. Těch, kdo už v libyjské poušti vrtali nasucho a utopili tam peníze, je dost. Odborníci považují za téměř jisté, že Libye nesplní svůj plán těžit do roku 2017 tři miliony barelů za den. Dnešní výkon dělá asi 1,7 milionu. (Pro srovnání: kdyby splnila plán, dostala by se do první světové desítky na úroveň Norska, Kuvajtu, Kanady či Venezuely. Při současné těžbě je na tom jako Británie, Alžírsko či Kazachstán.) Ale to ještě neznamená, že všechno je špatně. Libye, která už dnes například dodává Itálii čtvrtinu její spotřeby, má největší prokázaná naleziště v Africe, asi 42 miliard barelů ropy a 1,3 bilionu kubíků zemního plynu. Poznámka nikoliv pod čarou – zatím byla prozkoumána jen čtvrtina rozlohy země, a tak rozhodně nejsou od věci odhady, že skutečná ložiska mohou být dvojnásobná. A zatímco Chevron a další to balí, jiní naftaři jsou spokojení. Třeba americká firma Hess popisuje naleziště plynu v pobřežní oblasti Arous al-Bahr jako „bohatá“. Ale…

Socialistická džamahírija

Libye opravdu není Dubaj nebo Kuvajt, protože tamní autokratický režim je stále zvyklý mít příliš pádnou ruku. Dělá si, co chce. Třeba takto: když kanadská těžařská firma Verenex, která byla v Libyi nejúspěšnějším ropným prospektorem, narazila na opravdu zajímavé ropné pole, Libyjci ji donutili, aby se od nich nechala celá koupit pod cenou. Libye není zřejmě ideální místo pro menší hráče. Ale těch triků mají Libyjci v klobouku víc. Firmy jim musí zaručit větší procento z těžby anebo musí zaplatit vyšší licenční poplatky. To dělá těžbu v Libyi neatraktivní pro malé firmy, protože prosadit se mohou jen ty nejtěžší váhy typu BP či Gazpromu. Ale i ty mívají potíže, protože v libyjské „socialistické džamahíriji“ zřejmě na úřadech pořád vládne na plné pecky socialistická netečnost, a tak se schvalovací řízení hýbou tempem ledovce. Takový nedostatek horlivosti je zvláštní, obzvláště když se vezme v potaz, že ekonomika země závisí z 95 procent právě na těžbě ropy. Otázka je, jak dlouho ještě. Jistě, o Libyi se říká, že má jednoznačně největší zásoby ropy v Africe, dokonce větší než Nigérie. Ale na druhé straně smůla některých těžařů při hledání nových ložisek a fakt, že už roky nedošlo k objevu skutečně rozsáhlého ropného pole, vedou občas k úvahám, jestli zrovna Libye nebude prvním ropným státem, kterému dojde ropa.

Libyjské zlaté doly

Ale prozatím se Libye v porovnání s minulostí topí v penězích. A je to vidět. Cizinci se perou o možnost tam investovat. Nemá cenu vypočítávat, co všechno je nutné vystavět a předělat. Lepší bude představit si Československo na počátku 80. let, které by bylo odstřiženo od světa, nemělo by možnost nic budovat ani udržovat, protože by nemělo stroje ani suroviny. Poklop by se zvedl až na přelomu tisíciletí. Všechno by se muselo dělat znovu. Libye je tudíž zlatý důl. A má zlaté ruce. Libyjci totiž začínají investovat v zahraničí. Tu zaplatí výstavbu rafinerie v Británii, tu zakoupí velký balík akcií největší italské banky UniCredit, tu si zase pořídí síť benzinek v severní Africe. Jejich suverénní fond, Libyjský investiční úřad, disponuje asi 150 miliardami dolarů, které mají být budoucím velkostrojem na peníze. Tyhle peníze jsou samozřejmě i mocným politickým nástrojem. Když Britové omilostnili muže zavřeného za atentát v Lockerbie, přesně do půl roku se objem libyjských investic v Británii zvedl o polovinu. Určitě náhoda, že.
Na první pohled to vypadá na zářné zítřky: všichni vydělají a budou šťastní. Ale po cestě je pár nášlapných min. Poznali to například Švýcaři, na něž Libye vyhlásila embargo kvůli tomu, že si dovolili postavit před soud jednoho z Kaddáfího synů. Svět se bavil, protože vnímal především komické výzvy z Tripolisu k rozpuštění alpské země, ale švýcarské firmy krvácely. Poučení: tohle se může stát komukoliv, protože Kaddáfí rád míchá politiku do byznysu. Dělá to i naopak, teď zrovna na svém velkém summitu s kamennou tváří zopakoval Evropanům, že pokud nechtějí imigranty z Afriky, budou muset ročně vypláznout pět miliard eur. Hlavní otázka je však, co bude po Kaddáfím. Rtuťovitý vůdce vládne zemi železnou rukou, ale o pozici korunního prince se v zákulisí přetlačují jeho synové. Nejstarší Saíf je prolezlý Západem do morku kostí a mohl by se stát libyjským Gorbačovem. Jeho mladší sourozenci Mutasím a Chámis jsou mnohem konzervativnější a mají v ruce hlavní trumf: podporu armády. Libye ještě ani zdaleka není na druhém břehu.

Mistr přežití Muammar Kaddáfí býval na odstřel, ale přežil všechno. Byl chytřejší, než si svět myslel. Velmoci mu šly po krku, teď mu jdou na ruku. Není to zase tak dlouho, co Američané Kaddáfího bombardovali, teď k němu jezdí jejich obchodní delegace. Kdysi o něm prezident Reagan mluvil jako o vzteklém psovi, jiný prezident, Obama, si s ním podal ruku. Přijeli za ním už lidé jako Berlusconi, Blair, Riceová či Medveděv. Hostil ho Sarkozy. Kaddáfí dokázal vycouvat ze svých průšvihů. Jeho majstrštykem bylo, když se v roce 2003 vzdal „tajných zbrojních programů“ a vše předal Americe. Aby nenásledoval Saddáma, stal se polepšeným hříšníkem války proti terorismu, a tím rozkopl dveře ke své rehabilitaci. Ještě předtím se Kaddáfí přihlásil k atentátu nad skotským Lockerbie, kde explodované letadlo dva dny před Vánocemi 1988 zabilo 270 lidí. Tím se vykoupil z mezinárodní klatby a embarga, které Libyi opravdu dusilo. Libye zaplatila pozůstalým závratné odškodnění 2,7 miliardy dolarů, ale byl to dobrý kšeft, protože tenhle vklad rychle vynesl osm miliard na zahraničních investicích, které do země přinesli dychtiví západní podnikatelé.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče