Mrtví mohou znovu tančit

22. března 2011, 15:57 - Petr Frinta
22. března 2011, 15:57

Tím, jak se hudba znovu odděluje od byznysu, se stává osobnější, říká anglický hudebník

V hudbě uplynulých tří dekád po sobě zanechal výraznou stopu. A nejen se svou skupinou Dead Can Dance. Po desetileté odmlce loni vyšlo druhé sólové album Brendana Perryho, které je vším jen ne opatrným připomenutím „ještě tu jsem“. Angličan, který žil v Londýně, na Novém Zélandu, v Austrálii a naposledy v Irsku, se v minulém roce představil na pražském koncertě. Letos v červenci by se měl do Česka vrátit coby jedna z hlavních hvězd festivalu Colours of Ostrava.

Jak obtížné bylo zapadnout do tak konzervativního prostředí, jakým je irský venkov? Nikdy se mi to úplně nepodařilo. To je také jeden z důvodů, proč jsem uprostřed příprav na další stěhování, tentokrát do Francie. Pochází odtud část mojí rodiny – manželka je Francouzka. Jelikož dcera vyrůstala ve dvojjazyčném prostředí, s adaptací na to nové snad nebude mít problémy. Francie je navíc blíž centru dění a počasí je tam přívětivější, Irsko je geograficky poněkud nešikovná země. Jako hudebníkovi mi ale stěhování přijde samozřejmé. Umělec zkrátka tu a tam za prací musí. Podstatné je, že Irsko kráčí mílovými kroky pozpátku. Ekonomická situace je opravdu neutěšená, celý stát je jen banánová republika. A ke všemu ten irský přístup! Každý se neustále ohání irským tygrem, i když už je dávno mrtvý!

Zaujalo mě vaše prohlášení, že ostrov je rozdělen nejen politickými hranicemi, ale že každým městem prochází neviditelná linie, půlící je na dvě části. Všude jsou nejen dva kostely a dvě školy, ale také dva řezníci a dvě bistra, z nichž jedno je vždy protestantské a druhé zákonitě katolické… Irové jsou navenek velmi přátelští, ale v jádru neuvěřitelně konzervativní lidé. Přistěhoval jsem se do tohoto kraje, protože odtud z tradiční farmářské rodiny pochází moje matka. Chtěl jsem splynout s přírodou, proto jsem zvolil klid venkova. Jenže čím severněji se v Irsku nacházíte, tím rozdělenější vám připadá. A hranice mizí jen pozvolna, jakýkoli pokrok je tu neuvěřitelně pomalý. V moderních dějinách se Irové snad jedinkrát nedokázali sjednotit pod společnou zástavu. Dodneška neumějí žít bez neustálého poměřování se s vedlejším krajem. Ostrov je rozčleněn nejen na sever a jih, na katolíky a protestanty, ale také na poangličtěný východ a západ, který více pamatuje na keltské kořeny.
Tato neschopnost dohlédnout dál než do vedlejšího údolí se projevuje i v parlamentu. Poslanci hájí své okrsky, ale leckdy ani nerozumějí tomu, že existuje veřejný zájem nebo že některé problémy je třeba řešit na globální úrovni.

Změnila na tomto stavu něco ekonomická konjunktura v předchozích letech a současná recese? Na přelomu tisíciletí to vypadalo alespoň na částečný obrat k lepšímu. Ale to období trvalo jen krátce, protože každý se nadchl myšlenkou „budoucnost hned“ a pořizoval na splátky, co mohl. A v souladu s irskou logikou si zároveň kladl otázku, jak si „ti ostatní“ mohou dovolit nový dům a dvě auta do rodiny. Dávno před vrcholem bylo zřejmé, že je jen otázkou času, kdy lidé přestanou být schopní splácet. Pokud se odehrála nějaká revoluce, tak monetární, a ne intelektuální nebo společenská. Nositelem změn bývá střední třída a ta tu nemá žádný vliv. Změnilo se snad jen to, že protestantů pomalu ubývá, zatímco katolíků je pořád stejně. A ještě jedna věc: před lety sem proudily tisíce Evropanů za prací, dnes se kvůli zaměstnání stěhují Irové. Do Ameriky, do Anglie, Německa, kamkoli.

V irském Quivvy jste vedl dílny pro amatérské hudebníky, ale rovněž vybudoval nahrávací studio v opuštěném kostele. Nakolik složité bylo „pořídit si kostel“? Paradoxně se stavební úpravy ukázaly být obtížnější než papírování. Bylo třeba kostel učinit trvale obyvatelným a příjemným prostředím k tvůrčí práci. Znamenalo to nejen vykopat vodovod nebo položit podlahy, ale především kvůli akustice odstranit veškerou sádru, která se používala k opravám. Tyto práce zabraly tři roky a i poté jsem průběžně zlepšoval zázemí pro zahraniční návštěvníky svých kurzů. Jakmile dokončím práce na následovníkovi Ark, studio prodám a celý koloběh mě čeká znovu.

Vaše hudební dráha je spjatá s projektem Dead Can Dance, jehož nahrávky střídavě nabízely výlety do světů gotického rocku, středověké a vážné hudby, ale i keltské nebo arabské lidové písně. Jak obtížné bylo vstřebávat album od alba jiná žánrová pravidla a zvládat pokaždé jiné nástroje? Nikdy jsem nebyl virtuos, ale ovládám základy hry na strunné nástroje a perkuse, proto pro mě nebyl problém průběžně přecházet na jiné. Naučit se například arabské stupnice bylo snazší než ve studiu skládat Rubikovy kostky z pásků. Nešlo totiž jen o to napsat písničky a vymyslet, na co a jak je zahrát. Největší výzvu představovalo celé to zaznamenat na pás. Within the Realm of a Dying Sun je postaveno na mohutných orchestrálních plochách, které vznikly vrstvením živých nástrojů. Musel jsem se naučit, jak uvažuje skladatel, když píše pro orchestr. Ale daleko více času mi zabralo to technicky realizovat.

Dead Can Dance ukončili kariéru v devadesátých letech. Před lety proběhlo vzpomínkové turné, o dalším se hovoří. Vloni se k tomuto tématu objevily dvě protichůdné informace: podle první spolu již nikdy nic nenatočíte, druhá naopak nabízela detaily o chystané novince. Jaký je tedy skutečný stav? V obou případech se jednalo o informace určitým způsobem zkreslené. Co je vydáváno za informace o novince, je jen naše představa o tom, jak by měla vzniknout. Nejprve bychom chtěli odjet na turné a nahrávat až po jeho skončení, na živo ve studiu. Taková je předběžná domluva, s projektem oba počítáme. Otázka je, nakolik se nám podaří sladit časové plány. Přinejmenším do konce roku budu zaneprázdněn sólovou deskou a nový program Dead Can Dance vydá přinejmenším na rok příprav. Čili dříve než za půldruhého roku zřejmě nic čekat ani nelze.

Dráha Dead Can Dance i počátky vaší sólové tvorby se točily okolo vydavatelství 4AD, jedné z vlajkových lodí nezávislé hudby. Co vás po tolika letech spolupráce přimělo změnit dres? Atmosféra se naprosto změnila. Měli jsme odjakživa velmi živý vztah, byli jsme v neustálém kontaktu. Neuběhl měsíc, kdy bychom se nesešli nebo si alespoň nezavolali. Fungovali jsme, a tím myslím i ostatní interprety okolo 4AD, jako rodina. Dnes je to už jen značka s rozháraným katalogem a neosobní kancelář jako každá jiná. Rozešli jsme se okolo přelomu tisíciletí, když k této změně došlo. Zůstal jen původní majitel a ruku v ruce s vydavatelskou politikou se změnilo i všechno ostatní. Mému prvnímu sólovému albu Eye of the Hunter se nedostalo téměř žádné propagace, zůstal jsem zcela bez podpory. Ze smlouvy mi sice plynul závazek na další sólové album, ale dohodli jsme se na ukončení spolupráce.

U příležitosti vydání loňského sólového alba Ark jste si posteskl, že jen velmi málo někdejších posluchačů Dead Can Dance se přeorientovalo na vaše sólové nahrávky. Do jaké míry se situace změnila? Určitě nejsem ani první, ani poslední, koho něco podobného postihlo. Sólovým projektům bývalých členů The Clash nebo Pixies se také kdovíjak nedařilo. V mém případě to může mít několik příčin. Většina lidí si mé jméno s Dead Can Dance ani nespojí. Vždyť jen málokdo věděl, jak se „ti dva“ vlastně jmenují. Navíc bylo naše publikum odjakživa značně nesourodé. Každé naše album bylo odlišné, zákonitě tedy přitahovala rozdílné skupiny posluchačů. Moje sólová tvorba sice představuje „jádro“ Dead Can Dance, ale je pokračováním jen jednoho z těchto směrů.
Pro mě to znamená jediné: soustředit se na svoji hudbu. Je totiž jen otázkou času, kdy na ni tito lidé (znovu) narazí a kdy jí přivyknou.

Na loňském pražském vystoupení jste nabízel speciální edici Ark tři měsíce před oficiálním vydáním. Nebál jste se, že ji skoupí překupníci? Celá věc vznikla shodou okolností. Firma, s níž jsem podepsal smlouvu, nemohla turné poskytnout přílišnou podporu. To není výtka, dnes je to bohužel normální. Merchandise proto tvořil podstatnou část rozpočtu jednotlivých vystoupení. Dohodli jsme se, že si smíme na vlastní náklady vylisovat limitovanou edici Ark a z jejího prodeje koncerty dotovat. Podobně bych měl mít finančně zajištěné i nadcházející americké turné.
Proti překupníkům nemá smysl bojovat. Kdo album chce, dostane se k němu za jakoukoli cenu. Příliš se s ním ale nekupčilo. Bylo zřejmé, že záhy vyjde regulérně, navíc dva tisíce kopií je příliš na to, než aby se tato edice stala opravdovou sběratelskou raritou.

Mnoho interpretů ustupuje od obřích koncertů a nahrazuje je rozsáhlými klubovými turné. Jde o důsledek proměn nahrávacího průmyslu v duchu „hudbu zpět lidem“? Mnozí je nikdy ani dělat nepřestali. I na vrcholu slávy hrál Prince v klubech snad na každém turné. Často i za cenu toho, že během téhož večera vystupoval nejprve v hale, aby přejel na druhou stranu města někam do sklepa hrát pro docela jiné publikum. Koncert v menších prostorách má nesporné výhody, hudebník má s lidmi přímý kontakt, nemusí plýtvat energií, aby prostor „vyplnil“. Z ekonomické stránky je naopak pro interpreta velký koncert ve všech směrech výhodnější: více peněz za méně muziky. Tím, jak se hudba znovu odděluje od byznysu, se stává osobnější. Mnoha umělcům se vrátila radost z hraní i potřeba bezprostředního kontaktu. A ten je možný jen na menších turné.

Do jaké míry vám navyklou rutinu změnilo narození dcery? Předtím jsem měl obtíže najít optimální pracovní režim. Ve studiu jsem každý všední den, o víkendu se věnuji výhradně rodině. Jsem svého druhu dělník, který dojíždí za zaměstnáním. Mám odlišnou představu o rodině, je pro mě lepší fungovat takto, než s ní být neustále. Kdysi jsem si najal architekta, aby mi rozvrhl přístavek k rodinnému domu, kam jsem chtěl studio přestěhovat. Jenže jsem zjistil, že bych se ani nahrávání, ani rodině pořádně nevěnoval. Nedokázal bych striktně oddělit jedno od druhého a tolik práce bych určitě neudělal.

Jak se vám daří dostát předsevzetí natočit a vydat šest alb během deseti let? To je takový bojový pokřik, který mě žene vpřed. Záměr je alespoň se o to pokusit, tedy nedělat zbytečné pauzy mezi jednotlivými projekty. Dokončuji materiál na příští album, které bych chtěl nahrát letos na podzim. Možná ne šest, ale pět nebo aspoň čtyři desky by se mi mělo podařit stihnout. Brendan Perry (*1959) Hudebník z britsko-irské rodiny se narodil v Londýně a vyrůstal na Novém Zélandu. V roce 1981 pak v Austrálii založil s uměleckou (a tehdy i životní) partnerkou Lisou Gerrardovou skupinu Dead Can Dance. Alba skupiny pokrývají širokou paletu stylů a patří k významným hudebním počinům osmdesátých a devadesátých let. Zatímco Lisa Gerrardová vstoupila na sólovou dráhu ihned po rozpadu Dead Can Dance v polovině devadesátých let, na Perryho sólový debut Eye Of The Hunter museli fanoušci čekat až do roku 1999.
Snad ještě větší překvapení bylo, že se Perry odmlčel i po následující desetiletí, kdy se věnoval rodině, studiové práci, vedl kurzy pro amatérské hudebníky. O slovo se znovu přihlásil až loni znamenitým albem Ark, které spojuje klasický zvuk Dead Can Dance s elektronickou hudbou. Perry se nicméně v mezidobí pravidelně objevoval jako host na albech jiných interpretů.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče