Moroso

13. dubna 2010, 18:10 - Tibor Michaels
13. dubna 2010, 18:10

Gravitační pole osvícené dámy

K úspěšné kariéře vedou někdy dost spletité cesty. Například přehlídky firmy Moroso patřívají mezi nejvýznamnější události velkých výstav. Mistrovsky provedené pavilony přitahují spousty lidí. Zvláštní kapitolou je pak salon Privé pro VIP návštěvníky, kde Patrizia Moroso obklopená svými číšníky a personálem přijímá jako královna pozdravy designérů a slavnějších hostů. Někdy pozvedne ruku, rozhlédne se a s úsměvem k sobě přivolá některého ze svých designérů, jehož jméno již má zvuk, aby spolu při doušku dobrého bílého vína, doprovázeného salátem z najemno pokrájeného ovoce, pokračovali v dialogu. Zkrátka a dobře, panuje tu skutečně dvorská atmosféra.
A přitom vše začalo počátkem padesátých let v podhůří Korutanských Alp a nebylo to zdaleka tak třpytné. V italském regionu Friuli, jenž sousedí s Rakouskem, leží příjemné městečko Udine, kde si v těžkých letech po druhé světové válce otevřeli dva nadšení mladí lidé spolu s několika kamarády čalounickou dílnu.

Na lovu talentů
„Tam to vše začalo, první dílnou mých rodičů,“ vypráví Patrizia. „Dílna to sice byla malá, jenže doba byla plná nadšení. V šedesátých letech si pak s pomocí vetší bankovní půjčky otevřeli první továrnu na výrobu nábytku a od té doby věci narostly do poněkud úctyhodnějších rozměrů. Vycítili, že Itálie si vydobude pevné místo ve světě módy a designu, s čímž pravděpodobně souhlasil také ředitel jejich banky.“
Patrizii zajímalo tenkrát nejvíce umění a kunsthistorie. Krom toho zbožňovala cestování, projela celou Evropu, nikdy však nemyslela na to, že by se zapojila do rodinného podnikání. Později byla na žádost rodičů přece jen nucena pomoci a nakonec se brzy octla mezi vedoucími představiteli firmy. Od počátku si vymínila, že se bude řídit vlastní hlavou, což s největší pravděpodobností povede i ke změnám v příběhu podniku.
Nedá se říci, že by rodiče byli z takového ultimáta nadšeni, ale smířili se s ním. Patrizia mezitím přišla na to, že mezi jejími přáteli a známými, kteří studovali obor stavebního inženýrství, je spousta talentovaných lidí se zajímavými představami. Již první pokus počátkem osmdesátých let vyšel. Mladý architekt, dnes již počítaný mezi velké designéry, Massimo Iosa Ghini na Patriziinu žádost navrhl menší kolekci, jež znamenala začátek nové firmy Moroso.
Toto první šťastné setkání následovala mnohá další a dnes již můžeme se zárukou prohlásit, že za svou první šťastnou příležitost může předvídavé Italce děkovat nejedna renomovaná hvězda současného designu. Tak třeba Ron Arad byl v době, kdy se poprvé setkali, sochařem, jenže Patrizia v něm objevila osobitý designérský styl. Nedlouho poté vstoupila do designérského týmu Moroso také Patrizia Urquiolaová, čímž započala desetiletá intenzivní spolupráce, ale i dlouhé a plodné přátelství. Ve firemní „stáji“ složené z mezinárodních designérů od té doby vznikají tvůrčí počiny ve všech oblastech bytového zařízení od lamp až po koberce a nábytek.
Patrizia ráda mluví o ženách zabývajících se designem, jako první pak o zmíněné Patrizii Urquiolaové. „Možná proto, že jsem ji poznala ještě v době, kdy chodila na univerzitu,“ říká, „možná kvůli jejímu talentu a úspěchům. Stala se první designérkou, která dosáhla skutečně vynikajících úspěchů.“ Dále připomíná indickou designérku Nipu Doshi, autorku pohovky My Beautiful Backside, jež v nejmodernějším bytovém návrhářství vyvolala skutečnou epidemii. Ačkoli nábytek od firmy Moroso na stránkách magazínu Wallpaper, jenž určuje trendy, nikdy nechyběl, minulý rok byl doopravdy výjimečný: pohovka My Beautiful Backside vyhrála všemožné ceny a nějakým způsobem figurovala téměř na všech stranách magazínu.
Nakonec Patrizia hovoří také o dívčím studiu Front, čtyřech designérkách původem ze Švédska, s nimiž zahájila úspěšnou spolupráci před dvěma lety. Kdo vloni navštívil milánský veletrh, mohl se pokochat například čerstvě navrženými sofa, v jejichž výrazu se snoubí působivost s neskutečnou jednoduchostí. Tajemstvím je dojem trojrozměrnosti, který jim dodávají potahy. Vypadají, jako by byla pohovka pokrytá drapérií, kterou přes ni někdo umělecky pohodil, při pohledu zblízka ovšem zjistíte, že se jedná o potisk, který vyvolává dojem prostoru. Stejně krásná a efektní je i pohovka nazvaná Soft wood; i z půlmetrové vzdálenosti vyhlíží jako hrubě opracovaná, ale nově navržená stará dřevěná lavička. Teprve když se na ni usadíte, všimnete si, že se jedná o měkkou a pohodlnou pohovku potaženou látkou s neuvěřitelně věrným potiskem dřeva. Stačilo pouhých pár měsíců, aby se dosud neznámé studio Front stalo světoznámým.
To je v kostce potenciál Patrizie Moroso. Tato žena připomíná zdviž, která dopravuje na světová pódia nové talenty. Nezbývá než ocenit nevídanou výdrž této dámy. Bez výčitek by se už mohla i zastavit, ohlédnout a dmout pýchou za dlouhé roky plné úspěchů. Z novátorských modelů se mezitím stala klasika.

Být starostkou
Co vlastně odlišuje velké designéry? Co návštěvníka na velkých mezinárodních výstavách v několikakilometrové řadě nábytku zastaví a proč je to dobré? První a nejdůležitější je samozřejmě talent, který pozorný člověk okamžitě vycítí. Řeč je přece o tvorbě Torda Boontjeho, Marcela Wanderse, Rona Arada či Patrizie Urquiolaové, což pozorovatel zjistí vzápětí z popisů. Po bližším ohledání se pak ukáže, že tento tvůrce má navíc i co říct. Potom se člověk dokonce i posadí a nechce se mu pryč. Ať už jde o teenagerovsky dívčí, svěží a přitažlivý svět (Urquiolaová), eklektické nábytkové tkaniny (Wanders) nebo novátorský smysl (studio Front, Nipa Doshi), právě tyto estetické proudy způsobily, že Moroso se celou dekádu udrželo na vrcholu a vždycky o pár kroků před ostatními.
Co považujete za svůj nejdůležitější úkol, za své poslání? – zeptali se jednou Patrizie. „No přece dělat vaše domovy hezčí a lepší,“ odpověděla bez rozmýšlení. „Váš byt zevnitř i zvenku, právě to dodává vašemu životu opravdovou hodnotu.“
A co by bylo vaším oblíbeným povoláním, takovou prací snů? „Být starostkou nějakého městečka,“ zněla odpověď. „Pokusila bych se udělat život lidí hezčí.“
Máte vůbec nějaké volné chvilky? A čím je vyplňujete? „Moc ráda cestuji a dřív jsem navštívila spoustu míst,“ odpověděla na tuto otázku s lehkou melancholií lidí, kteří na to už nemají čas. „Miluji také hudbu… a víte proč? Naučila jsem se vážit si těch nekonečných hodin, které trávím na dálnicích, což samozřejmě patří k mojí práci. V takových chvílích mám konečně trochu času, abych si promyslela nové nápady. A zamyslela se nad plány, které zatím jen čekají na svoji realizaci. V takových chvílích se rodí mé nejlepší nápady.“

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče