Mohu se každému podívat do očí a jít s ním na pivo

03. prosince 2007, 00:00 - Marcela Honsová
03. prosince 2007, 00:00

Začínal za volantem avie. Dnes zaměstnává 120 lidí, a jeho firma je jedním z největších velkoskladů s železářským a stavebním materiálem v tuzemsku a sám Libor Václavík je novopečeným Živnostníkem roku 2007.

Libor Václavík, Živnostník roku 2007 Začínal za volantem avie. Dnes zaměstnává 120 lidí, a jeho firma je jedním z největších velkoskladů s železářským a stavebním materiálem v tuzemsku a sám Libor Václavík je novopečeným Živnostníkem roku 2007.

Chlap, kterému do dvou metrů chybí dvanáct čísel. Převaha v centimetrech nad okolím ale není to podstatné, proč působí Libor Václavík z Ostravska vůdčím dojmem. Je patrné, že je zvyklý rozhodovat o sobě i okolí. Často se, když hovoří o tom, jak sám sebe oslovuje, nebo jak mu říkají druzí, tituluje slovem frajere.

„Kladl jsem si otázky, co budeš, frajere, dělat, jaký budeš? Byl jsem samorost a najednou jsem chtěl podnikat, dostat se samozřejmě mezi ty větší firmy,“ vzpomíná na období, kdy po roce 1989 potkával na školeních budoucí manažery. „Také jsem s nimi stál ve frontě a sám sebe se ptal: Kdo z těch tisíců obstojí? Samozřejmě jsem si přál, abych to byl já.“

Intuitivně jsem si stanovil čtyři pravidla podnikání

Firma Libor Václavík - Libros zdaleka nesplňuje představu živnostníka. I jejímu majiteli už dneska působí problémy například jednání s bankami, které jsou k fyzickým osobám nedůvěřivější. Proto uvažuje o převedení aktivit na akciovou společnost, jenom to jaksi nestíhá. „Nikdy jsem se nechtěl schovávat za anonymní společnost, proto jsem do podnikání šel za sebe jako živnostník. Jak se firma rychle rozjížděla a rozrůstala, nějak jsem ji ještě nestihl změnit na akciovku.“

Evidentně nepovažuje úřednické postupy za nejdůležitější, podstatné pro něj je, jak působí na spolupracovníky a zákazníky. Tvrdí, že si v začátcích podvědomě stanovil čtyři pravidla, a ta se mu podařilo dodržet. „Musím působit seriózně a být důvěryhodný, nesmím být lakomý a závidět,“ vyjmenovává s tím, že dnes nemá dluhy, nemá problémy s lidmi. „Mohu se podívat každému do očí a jít s ním na pivo.“

Václavíkův velkosklad je jedním z největších s železářským a stavebním materiálem v tuzemsku, z Ostravy se postupně roztáhl na celou Moravu i do Čech. Zákazníkům nabízí od téměř všech českých výrobců zboží pro dům, hobby a řemeslo. Ve stručném průřezu to představuje železářský a dřevo sortiment, barvy, laky, ředidla, tmely, hutní a stavební materiály, ale má také nákladní dopravu, pneuservis a provozuje stavební činnost. Firma má i četu zedníků, zámečníků a lidí, kteří umějí postavit domek do deseti milionů korun.

Prvním zbožím mého velkoskladu byla samolepicí páska

První krůčky popisuje republikový vítěz soutěže Živnostník roku 2007 jako velmi jednoduchou záležitost. Stačilo přepsat faktury ze Služeb města Ostravy, kde působil do konce roku 1989 jako řidič, na fyzickou osobu Libor Václavík. A protože už jako zaměstnanec města si zkoušel privátní zónu – musel se starat o auto, shánět zákazníky – téměř nic se pro něj nezměnilo. „Stačilo jenom napnout plachty a jít do kšeftu.“

A jak se z autodopravce za volantem avie rozkročil ještě na skladníka? Když nechtěl, aby mu některé firmy dlužily, bral od nich jako protihodnotu zboží – nářadí, kování, věci z černého řemesla. To pak prodal jinde, a tak postupně vznikl první sklad materiálu o rozměrech čtyři krát čtyři metry, kterému honosně říkal velkosklad. Základním zbožím v něm byly kování a oboustranná samolepicí páska. „Radili mi, musíš postavit sklad za čtyři, šest milionů, ale já měl 70 tisíc korun, za které jsem nakoupil zboží. Za půl roku jsem měl obrat 100 tisíc a zdaleka to nebyl vrchol. Hodně jsem se spletl v odhadu, že nám takový malý sklad bude stačit. Během chvilky jsme museli pronajmout větší. Ale zase jsem říkal, ježišmarjá, co do toho dáme. A to už jsem pronesl mockrát. Vždy jsem měl pocit, že si v novém skladu budeme hrát na schovávanou.“

Dnes vlastní Václavík v Ostravě-Přívoze osmihektarový areál v těsné blízkosti dálničního přivaděče. Lokalitu získal tři roky po povodních v roce 1997, které ho nejvíc srazily na kolena. Dodnes nezapomněl na zničené zboží a haly, i třeba na odplouvajících pět set kubíků řeziva.

„Byl jsem bezbranný. Říkám si, frajere, buď to vzdáš jako spousta jiných firem, nebo půjdeš do útoku.“ Pomohli mu obchodní přátelé, dodavatelé, kteří počkali s placením, i zaměstnanci. Povodně prověřily Václavíka i lidi kolem něj, z nichž mnozí jsou dnes v managementu firmy. V době velké vody měl 60 pracovníků, dnes jich má dvojnásobek.

Polygonem jsem udělal radost sobě i druhým

V novém areálu nechal Václavík postavit vedle skladů nejenom relaxační prostory, jako solárium, fittnescenrum a saunu pro zaměstnance i zákazníky, ale také závodní polygon. Na přibližně dvou hektarech vzniklo po terénních úpravách náročné cvičiště, které využívají automobiloví amatéři i profesionálové. Cestu si sem našli také vojáci, hasiči i policisté.

„Chtěli jsme expandovat a chtěli jsme prezentovat firmu jinak než na billboardech či v reklamních novinách. Když jsme zjistili, že se lidé chodí dívat, jak si pro zábavu jezdíme, zorganizovali jsme závody pro džípy a tatry. Řidiči si vyzkoušeli sníh, led, prach, déšť a v průměru přišly na každý závod tři tisíce diváků,“ tvrdí Václavík s tím, že tohle byla reklama podle jeho představ. Lidé se seznámili s firmou a mnoho diváků se stalo zákazníky.

Samotný nápad s polygonem se zrodil v hlavě legendy slavného závodu Paříž - Dakar Karla Lopraise. „Je to vynikající věc. Auta přibývají a lidé nemají kde si vyzkoušet, co všechno je může za volantem zaskočit. Původně si Václavík, který je mimochodem super člověk, nechal polygon postavit pro svou tatrovku, dnes rozjíždí Centrum bezpečné jízdy,“ prozrazuje Loprais nové aktivity vyznamenaného živnostníka.

Libros a ostravský magistrát totiž nedávno uzavřely dohodu o vybudování terénní dráhy evropských parametrů za 300 milionů korun. Něco dají oba partneři ze svého a doufají, že přispějí evropské fondy a státní pokladna. Centrum bezpečné jízdy bude sloužit profesionálním i amatérským řidičům, integrovanému záchrannému systému. „Do pěti, šesti měsíců může být polygon hotový, zplanýrované a zaasfaltované trasy, postavené makety budov, havárií a podobně. Trénovat tu chtějí hasiči, policisté a záchranáři nejenom z tuzemska, ale i Polska a Slovenska. Budou tu mít jedinečnou možnost odzkoušet si například zásahy při požáru, havárii, při jakékoli nehodě,“ míní Václavík, který je členem Evropské charty bezpečnosti silničního provozu. Ta sdružuje až 600 institucí zabývajících se prevencí v bezpečnosti dopravy.

Dakar je můj sen

Je asi zbytečné zdůrazňovat, že Václavík je fanda do aut. Prý mu dělá radost řídit jakékoli dobré auto. Pro cenu Živnostník roku 2007 si přijel do Prahy off-roadem Mercedes ML 320, na polygonu honí speciálně upravenou Tatru. Jestli by si chtěl zajet Paříž - Dakar? „Chtěl a moc. Ale je to otázka peněz, teď investujeme do Centra bezpečné jízdy. Až se to rozjede, můžeme uvažovat dál. Síla motoru je mocná,“ říká Václavík

Kromě práce a aut si dnes už udělá Václavík čas na golf, na zábavu. Obklopen lidmi se cítí velmi dobře. A právě na mezilidských vztazích postavil své podnikatelské základy. Tvrdí, že v obchodě je mnohem důležitější osobní setkání než jednání faxem, telefonem či e-mailem.

„Když si s někým osobně promluvíte, je to pro obchod lepší. To si myslím, že je pointa i dnešního obchodu. Jsou tady veliké řetězce s obrovským množstvím zboží, ale já, když někam přijedu, slušně nabídnu zboží, servis, garance, cenu, jsem schopen konkurovat velkým obchodním řetězcům. Tam je všeho dost, dobrá logistika, ale není tam lidské teplo.“

Václavík působí v regionu, kde je jedna z nejvyšších nezaměstnaností v Česku, stabilně se pohybuje nad deseti procenty. Přesto majitel firmy Libros tvrdí, že na Ostravsku nejsou lidé, kteří marně shánějí práci. „Například v poslední době jsme hledali řidiče a uklízečku. Z dvaceti uchazeček chtělo osmnáct razítko, jen dvě chtěly pracovat, na řidiče nepřišel nikdo. Lidé nechtějí dělat. Raději si přivydělávají načerno a berou dávky.“

Podnikání je krásné

První roky podnikání prožil Václavík jako většina začínajících českých živnostníků. Chyběly mu peníze, minimálně času trávil s rodinou, nevěděl, co je to dovolená. Synové, kteří už dneska vedou jednotlivé divize Librosu, dospěli, aniž si to jejich otec stačil uvědomit. Když třeba koupil před deseti lety na úvěr apartmá na Kanárských ostrovech, měl pocit, že hrozně rozhazuje.

„Kdybych byl sám, tak si to nemůžu dovolit. Protože mám tolik lidí ve firmě, tak si říkám, děláš to taky pro ně. Za těch deset let jsem poslal na firemní náklady sto lidí na Kanáry. Dneska je apartmán zaplacený, lidi tam byli na pěkné dovolené, jsem šťastný a říkám si: To, co do lidí dáš, se ti také vrátí.“ Václavík tvrdí, že podnikání je právě proto krásné, že člověk může za vydělané peníze pomoci i jiným. Dětem v dětských domovech, Červenému kříži, seniorům s opravou kapličky.

„Mnozí tvrdí, že všechno je špatně, politika, rodina, práce. Já říkám naopak, je to krásné. Když namažete stroj, tak vám bude běžet sto let, ale nikdy vám neřekne nic krásného. Když investujete do kolegy, do zaměstnance, tak vám řekne, mně se s tebou dobře pracuje, díky za to. To se nedá vyvážit žádnými penězi. Dostanete energii a zase máte elán být ještě lepší,“ prozrazuje muž, který věří, že právě lidé kolem něj svými SMS zprávami způsobili, že v hlasování mezi českými živnostníky získal nejvíc hlasů právě on.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče