Moc ulice, bezmoc státu

18. února 2011, 10:21 - Jefim Fištejn
18. února 2011, 10:21

Komentář

Obdobní lidé, kteří jako Barack Obama svého času bičovali prezidenta George Bushe za naivní prosazování svobody všude na světě a dokazovali, že zejména arabská ulice o taková dobrodiní nestojí, dnes nadšeně vítají vítězství egyptské revoluce coby rozbřesk demokracie v celém Orientu. Uniká jim skutečnost, že hlavním terčem lidového hněvu vedle samotného Mubaraka nebyly autoritářské režimy v sousedství, nýbrž právě a jenom Spojené státy, popřípadě Izrael. Uniká jim i to, že sváteční pocit s nimi sdílí Hamás v Pásmu Gazy, libanonský Hizballáh a teokratický režim v Íránu, kteréžto síly ideály demokracie v duši věru nechovají. Vzpoura zlomila vaz nejen režimu osobní moci Husního Mubaraka a nadvládě Národně-demokratické (bývalé Arabské socialistické) strany, nýbrž celému státnímu zřízení, které Gamál Abdel Násir budoval od roku 1953. Egyptští prezidenti, sami bývalí vojáci, se vždy mohli opřít o armádu. V Egyptě, tak jako všude na Blízkém východě, byla vždy právě armáda hybatelem společenských změn. Egyptská armáda a její důstojnický sbor tvoří zvláštní kastu značně oddělenou od zbytku společnosti, fakticky hlavní a nejtradičnější stranu v zemi. Právě v armádu vkládá nyní americká vláda svou naději jako ve svého loajálního spojence a garanta nadcházejících demokratizačních změn. Na místě jsou však pochybnosti, zdali ozbrojené síly, jimž je zásadně odepřena možnost použít donucovací prostředky k obnovení stability, v takové roli dostojí. Až bude zrušen výjimečný stav, všechny politické strany a uskupení – liberálové, islamisté, baasisté, komunisté a desítky dalších – začnou hromadně nabírat stoupence v předtuše nadcházejících volebních bitev. Egypt je přelidněnou zemí se sociálně různorodým obyvatelstvem se značným podílem chudých a negramotných, kteří se nicméně dívají na televizi a ze současné situace činí vlastní závěry. Vidí moc ulice a bezmocnost státu. Ekonomická situace se bude jen zhoršovat, zatímco ceny potravin porostou, ostatně jako všude. Dětinské jsou představy, že Egypt to už má za sebou. Je zjevné, že ať už z lidových povstání bude těžit kdokoli, Spojené státy to nebudou. Revolty se zatím dotkly jen těch arabských režimů, které měly prozápadní orientaci. Stačí, aby nové egyptské vedení malinko přitvrdilo v otázce arabsko-izraelských vztahů, a mnohaleté diplomatické úsilí Bílého domu v regionu se sesype jak domeček z karet. Reakce americké vlády na egyptské události se vyznačovala nedůsledností a nepochopitelným množstvím chyb. O spádu událostí se Barack Obama dozvídal, jak sám přiznal, ze sdělovacích prostředků, jakoby Washington neměl v Káhiře vlastní zdroje informací. Americká politika se stala rukojmím veřejných nálad. Během pár dnů se Mubarak z hlavního a spolehlivého spojence na Blízkém východě stal největším diktátorem a tyranem. Taková bezpáteřnost donutí jiné americké partnery v muslimském světě, takové jako Turecko, Pákistán nebo Saúdská Arábie, přehodnotit své spojenectví s Amerikou ve prospěch prohloubení regionální spolupráce. Vlna lidového neklidu, jež se valí arabskými státy, je výsledkem politické a společenské krize v periferních oblastech globalizovaného světa. Explozivní růst obyvatelstva a relativní chudoba muslimských zemí spolu s šířením internetu a elektronických médií vytváří předpoklady k permanentním revolucím. Neexistují přitom perspektivy podstatného zvýšení životní úrovně v důsledku svržení starých zkorumpovaných režimů. Revolty bez vyhlídek jsou schopny vést jen k degradaci mocenských institucí, případně ke ztrátě suverenity těchto zemí ve prospěch silnějších sousedů. Prozápadní světské režimy Blízkého východu přitom nemají po ruce žádnou ideologii schopnou strhnout lidové masy srozumitelnými vizemi, jak to činí ideje nacionalismu, arabského socialismu nebo islamismu. V parafrázi na známou definici marxismu jakožto „islámu 20. století“ napsal francouzský myslitel Pierre-André Tagieff, že po zániku komunismu se stává islám „marxismem 21. století“ – rozuměj, svým protidemokratickým patosem. V čínštině prý existuje strašlivé prokletí: „Přeji ti, ať žiješ v zajímavé době!“ Zdá se, že doba, jež nadchází, bude tuze zajímavá.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče