Mnoho států, málo státníků (2. část)

14. července 2009, 17:04 - Jefim Fištejn
14. července 2009, 17:04

Současní politici s odlehčeným obsahem nejsou stavění na těžkou politickou nádeničinu

Počet států na zeměkouli se neustále zvyšuje, zatímco množství netuctových a rázovitých myslitelů v politice se nezadržitelně snižuje. Kde hledat důvody pro tento pozoruhodný fenomén? Svou úlohu v tom hrály tři provázané okolnosti. Za prvé do politiky agresivně vpadl a silně ji deformoval cizorodý prvek public relations (PR), mladší to bratr reklamy. Obdobně jako reklama deformovala mediální a novinářské prostředí a podrobila je vlastní vůli, i PR podrobil své logice prostor politický. Winston Churchill kdysi spatřoval rozdíl mezi státníkem a politikem v tom, že politik se orientuje na příští volby a státník na příští generace. Zákony PR však neúprosně vytlačují státníky z politiky. Neustálá starost o veřejnou image a o žebříčky popularity není vděčným pozadím pro přijetí strategických a občas nepříliš populárních rozhodnutí. Jedním ze základních faktorů současné krize je protiklad mezi globální ekonomikou a národní politikou.
Vyloučíme-li variantu sklouzávání do nového ekonomického středověku, tak východiskem z krize může být jen globalizace politiky. To znamená částečnou rezignaci na státní svrchovanost. Sotva si však lze představit nejen Václava Klause, ale i Baracka Obamu, jak předstupují před voliče a sdělují špatnou zprávu: rozhodl jsem se ve jménu překonání krize obětovat část naší společné suverenity. Je to nepředstavitelný výjev, neboť strach z náhlé společenské smrti ochromuje jejich politické myšlení, každopádně jeho strategickou část. Tam se dnes na místě myšlení hemží pozitivní reklamní slogany provedené sice v glancu, ale nadobro zbavené jakéhokoli reálného obsahu. Armáda politických technologů, píáristů, speechwriterů snižuje rozlišovací práh současné politiky a vyrábí z politiků ujednocené figuríny schopné vyluzovat jen banality.
Druhým důvodem je degenerace expertního společenství. Současný guru marginálů Nassim Taleb, autor nyní populární teorie „černých labutí“ – nečekaných událostí s masivním vlivem na stav světa – zařazuje mezi prvořadá opatření k záchraně světa úplný zákaz udělování Nobelových cen za ekonomiku. I nejzatvrzelejší odpůrce zakazování musí uznat, že na návrhu něco je. Nobelova cena za ekonomiku nejenže pokřivuje strukturu společenských věd, ale vytváří i falešný dojem, že ve společenském uspořádání patří ekonomice ústřední místo. Jak jinak lze vysvětlit, že Nobelova cena za ekonomiku existuje, zatímco za sociologii nikoli. Přidělování této ceny trpí medializační nemocí. K tomu, aby v posledních letech někdo dostal „Nobela“ za ekonomiku, zcela postačil vlastní sloupeček v některém z významnějších amerických deníků. To je i případ posledního nositele ceny Paula Krugmana, jehož osobní přínos k všeobecné ekonomické teorii nenadálá krize značně zpochybnila. V našem prostoru se medializační nemoc projevuje v obzvlášť karikovaných formách. Televize a bulvární tisk vygenerovaly plejádu domnělých „autorit“ v různých vědních a nevědních oborech a žádná televizní show či společenský večírek se neobejdou bez těchto pozoruhodných expertů – v psychologii, sexuologii, kosmonautice, burzovnictví, makroekonomii. Opravdoví vědci na otázku, v čem je jejich vklad do světové vědy, jen nevěřícně pokrčí rameny, v mocenském předpolí, kam si politici chodí pro rady, však mají svou váhu. Situace u nás je možná trochu kuriózní, leč jde o globální tendenci. Selekce do společenství „uznávaných expertů“ se neřídí ani tolik vědeckými kritérii, spíše prochází filtrem telegeničnosti a schopnosti mluvit reklamními slogany.
Třetím důvodem miniaturizace současného politika je odumírání politického svalstva v důsledku pochopení konce studené války jako „konce dějin“. Autorsky se o to postaral Francis Fukuyama, nebyl však sám. Většina západních politiků se domnívala, že si mohou dovolit dlouhodobý relax za základní plat. Mediálním heslem této politiky v úsporném režimu se stalo „Uvolněte se, prosím!“ Věřilo se, že demokracie a trh si jsou schopné razit cestu po planetě zcela samostatně, bez koncepční pomoci. Jejich pochod bude doprovázet nepřetržitý ekonomický a spotřební růst. Ani 11. září roku 2001 si nevynutilo seriózní politickou reflexi, způsobilo jen uraženost, zvlčení a vítězství jednoduchých řešení. Výpotkem světa po studené válce se stala generace „light“ politiků – glancových politiků s odlehčeným obsahem. Je na ně pěkný pohled při zábavně-společenských příležitostech či třeba přestřihávání pásky, odstartování závodu nebo zahájení filmového festivalu. Výborně vypadají na večírcích, golfových hřištích a na „rodinných fotech“ sice důležitých, ale nic nerozhodujících summitů s nohatou blondýnou zavěšenou do jejich mužné paže. Nejsou však stavění na těžkou politickou nádeničinu. Právě takovou práci však potřebuje současná krize ke svému překonání.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče