Mlžný opar nad arabským jarem

01. června 2012, 14:38 - Tomáš Plhoň
01. června 2012, 14:38

Hladovějící davy, nepokoje a stále tvrdší represe. Obdivovaná egyptská revoluce se žene k nejasným výsledkům.

Musíme vychovávat naše děti tak, aby byli jako mladí Egypťané. Takové uznání projevil po loňské revoluci, takzvaném arabskému jaru, egyptskému lidu sám americký prezident Barack Obama. Na jeho slova, stejně jako na další obdivné výroky západních státníků, jsou místní lidé náležitě hrdí. Jejich citáty zdobí velkoplošné billboardy po celé zemi. Jeden takový stojí i poblíž náměstí Tahrír v Káhiře, symbolickém místě, na kterém se v průběhu revolučních dní sešlo až milion protestujících ve snaze svrhnout prezidenta Husního Mubaraka. Pod billboardem však nalezneme obraz, který loňským událostem příliš neodpovídá. Mezi zašedlými vlajkami a několika potrhanými stany přebývají bezdomovci, občas tu proběhnou násilné nepokoje, v nichž se střetnou mladí demonstranti a armádou vyslaní provokatéři. Je to obraz, který až příliš důrazně symbolizuje obavy, jež se nad osudem egyptské revoluce vznášejí. Armáda, která se po pádu Mubaraka dočasně chopila vlády, drží mocenské otěže velmi pevně utažené. Stále více se ukazuje, že ekonomicky není schopna zemi řídit. Revoluční nadšení se střetává s hladem, který většina Egypťanů pociťuje na vlastní kůži. Obrazy násilí přitom od cesty do severní Afriky odrazují turisty, na kterých je Egypt extrémně závislý. ===== Poslanci s cestovkou =====
„Jsem rád, že Mubarak padl. Sám jsem demonstroval. Ale je stále těžší vyžít, lidé sem skoro nejezdí,“ říká skoro čtyřicetiletý Sharif, původem z Káhiry. Pracuje jako asistent šéfkuchaře v pětihvězdičkovém turistickém letovisku a jako takový má stálý příjem, luxus, kterého se většině Egypťanů sotva dostane. Zatímco jeho pětičlenná rodina bydlí v hlavním městě, on sám dojíždí za prací téměř 600 kilometrů. O malý pokoj se dělí s dalšími čtyřmi kolegy. Stejně jako většina turistických center v Egyptě je však i to jeho nyní téměř prázdné a s tím skoro až k hranici únosnosti klesá i jeho plat. „Samozřejmě se všichni bojíme, co se bude dít dál,“ říká. Turismus je pro Egypt skutečně základním stavebním kamenem ekonomiky. Každé sedmé pracovní místo je přímo v oblasti cestovního ruchu, k čemuž můžeme připočítat ještě velké procento pozic, které jsou na ní přímo závislé. Celý sektor reprezentuje více než desetinu egyptského HDP, 40 procent exportu služeb a necelých dvacet procent všech příjmů v cizí měně. „Turistický ruch musíme udržet, naši hosté se nemusejí bát žádného nebezpečí nebo politických změn. Co bylo v tomto ohledu před revolucí, zůstane i po ní,“ říká Karim Elemam, jeden z hlavních mluvčí strany Svobody a spravedlnosti, chcete-li Muslimského bratrstva, které v nedávných volbách získalo většinu v parlamentu. Podává nám vizitku, na jejímž rubu čteme Tour Egypt, jméno významné cestovní kanceláře, kterou založil a spoluvlastní. Stejně tak i řada dalších poslanců, zastupujících islámské strany i liberály, vlastní cestovní kancelář či pracuje v cestovním ruchu. I to dokládá, nakolik je turistika pro Egypťany důležitá. ===== Nelitují, ale netleskají =====
Evropané, na jejichž penězích je celý sektor závislý, se však zdejším plážím i památkám vyhýbají už více než rok obloukem. Počet turistů za loňský rok klesl z 15 milionů na devět, tedy o čtyřicet procent. Monumentální pyramidy v Gíze, jindy zavalené neprostupnými davy zvědavých návštěvníků toužících spatřit nejzachovalejší divy světa, zejí prázdnotou. Mezi hrobkami faraonů se potulují hlavně zoufalí obchodníčci a ještě zoufalejší žebráci. Při pohledu na titulky zahraničních zpráv se turistům nelze až tak divit. Nedávná tragédie na fotbalovém stadionu ve městě Port Said, kde během nepokojů zemřelo více než 74 lidí, byla jen vrcholem dlouhodobého napětí. Také opakované demonstrace v ulicích Káhiry si na konci loňského roku vyžádaly desítky obětí. „Nechci, aby se říkalo, že té změny litujeme. Mubarak byl zloděj. Ale to, co se děje, je špatné. Na ulicích se necítíte bezpečně, za bílého dne se tu prodávají drogy, to se nikdy dřív nedělo,“ říká 22letý Ahmed na tržnici v centru Luxoru, dalšího města, které úbytek turismu pociťuje více než bolestně. Obzvlášť mladí lidé, jako je on, musejí následky ekonomického bezvládí snášet nejútrpněji. Nezaměstnanost v Egyptě totiž dál nezadržitelně roste, podle oficiálních statistik (které jsou ovšem značně zkreslené) se začátkem roku vyšplhala až na 12,4 procenta. Téměř tři čtvrtiny nezaměstnaných přitom tvoří lidé ve věku mezi 15 a 29 lety. Zdaleka největší tíha tak dopadá na bedra těch, kteří se o průběh arabského jara zasloužili nejvíc. Je otázkou, jak se nyní davy mladých lidí vypořádají s tím, že se režim proměňuje příliš pomalu. A podle některých signálů ani zdaleka podle jejich představ. ===== Ukradená revoluce
=====
V Káhirské ulici Kasr-Elnil v nepříliš vábně působícím činžovním domě bychom těžko hledali centrum jakýchkoli politických aktivit. Přesto se právě tady, v rekonstruovaném bytě v prvním poschodí, nachází vydavatelství Mohameda Hashema. Kromě toho, že je světově uznávaným publicistou, je také jednou z vůdčích osobností egyptského odporu vůči Mubarakovi ze začátku loňského roku. Pokud však řekneme, že ani s novým režimem nevychází zrovna nejlépe, budou to slabá slova. Za jeho podporu demonstrantům na něj totiž armáda před časem vydala zatykač. „Revoluci nám uloupili. Základy Mubarakova režimu stále fungují, jsou to ti samí lidé a snaží se výsledky převratu zvrátit,“ říká Hashem ve své kanceláři, která našinci nemůže nepřipomenout vyobrazení českého předlistopadového disentu. Scházejí se tu mladí spisovatelé, dramatici, básníci, novináři i obyčejní lidé protestující v ulicích. Řada z nich nosí hrdě na klopě odznáček s egyptskou vlajkou. Hashem říká, že jim poskytuje zázemí a podporu. Žádné politické aktivity však nevyvíjí a ani se k tomu v budoucnu nechystá, byť má tisíce podporovatelů. Chce jen vydávat knížky, hlavně krásnou literaturu, bez ohledu na cenzuru. Je proto s podivem, že onen svobodný „porevoluční“ egyptský stát, má s osobností takového typu problém. „Armáda nebude chtít jen tak odstoupit a to bude stát ještě další životy,“ tvrdí Hashem. Člověk by jen stěží věřil, že se nachází v zemi, kde teprve před měsícem proběhly po mnoha letech první svobodné volby do parlamentu. Ty byly ostře sledované Západem, už pro neblahou historii egyptských vztahů se sousedním Izraelem. Když přesvědčivou převahu křesel získala strana Svobody a spravedlnosti, založená nechvalně proslulým Muslimským bratrstvem (některé státy ho označují za teroristickou organizaci) a ještě radikálnější stranou Núr ovládanou egyptskými salafisty prosazujícími striktně islámské právo šaría, vyvolalo to na Západě řadu obav. Jak je možné, že si lid po čerstvém svržení jednoho útlaku, vybral něco, co může být cestou k útlaku dalšímu? Liberální strany získaly překvapivě málo hlasů. ===== Žádný druhý Afghánistán
=====
Liberálové jsou rozdrobení, každý si bojuje za svojí malou osobní pravdu. Muslimské bratrstvo a salafisté jsou oproti tomu jednotní skoro jako fašisté,“ říká Sameh Makram Ebeíd, poslanec liberální Strany svobodného Egypta, zvolený za provincii Rudého moře. Jak vysvětluje, západní obavy z islámského fundamentalismu se v Egyptě ukázaly jako liché. Radikální výroky byly jen působivou předvolební kampaní, ve skutečnosti si muslimské strany ani trochu nepřejí zavádět opatření, která by mohla ohrozit cestovní ruch. Dříve proklamované zákazy alkoholu nebo nošení dvoudílných plavek jsou zjevně realitě na hony vzdáleny. Jak bratrstvo, tak salafisté (mimochodem navzájem spolupracující jen s velkými obtížemi) v praxi pracují na vlastních plánech pro podporu turismu. Tam, kde vítězí pragmatismus, proměna severní Afriky v novodobý Afghánistán nehrozí. Na cestě ke svobodě ale zemi stále čeká několik významných překážek. Předně onen čerstvě zvolený parlament nemá takřka žádnou reálnou moc. Členové vlády jsou podřízeni armádě, která je do funkce po Mubarakově odstoupení dosadila. Velmi výmluvně působí osobnost premiéra Kamal Ganzouriho, který stejnou funkci zastával již v letech 1996 až 1999, tedy v období předchozího režimu. V zemi platí provizorní ústava, vycházející do velké míry z ústavy předchozí éry. Teprve minulý týden, více než rok po revoluci, ustanovila armáda stočlenné shromáždění (složené hlavně ze zástupců parlamentu), které by mělo základní demokratickou listinu připravit. V tuto chvíli tedy nemůžeme vlastně ani tušit, jakým státem se Egypt doopravdy stane. „Stabilita přijde v červnu, po prezidentských volbách,“ říká Abul Hasan, poslanec umírněnější Strany středu. Volby hlavy státu jsou milníkem, ke kterému se upíná většina Egypťanů. Armáda už slíbila, že pak se definitivně vzdá moci. Zatím ale není znám jediný oficiální kandidát a jen těžko si lze představit, že se během několika měsíců stihne přijmout ústava a rovnou zorganizovat volby. ===== Žíla jen pro bohaté
=====
Další problém je možná ještě závažnější. Bez ohledu na to, kdo a jak bude na Nilu vládnout, stále se nepodařilo vyřešit hlavní problém, který koneckonců vedl k Mubarakově svržení více než cokoliv jiného. „Lidé ve velké části země neřeší politiku. Trápí je, že nemají co jíst,“ říká Mohamed Hashem. Egypt je na regionální poměry vcelku bohatou zemí. Jeho HDP ostatně v průběhu minulé dekády rostlo v průměru šestiprocentním tempem. Většina těchto peněz se ale sotva dostala k obyčejným lidem. Z rychle rostoucí populace, dosahující už 82 milionů lidí, jich více než 40 milionů žije pod hranicí chudoby. Ze zlaté žíly v podobě vzývaného turismu bohatla jen málo početná podnikatelská vrstva. Jak tyto peníze dostat mezi širší davy, zatím nikdo příliš neřešil. Ekonomické plány zvolených stran jsou jen velmi vágní. Čas navíc opět hraje proti Egyptu. > Ceny na domácím trhu rostou, a dostávají tak obyvatele země pod ještě větší tlak. Inflace dlouhodobě dosahuje vysokých čísel, a byť se ji daří pomalu tlumit, v lednu se stále vyšplhala na 8,6 procenta. V dobách starověkého Říma byla Nilská delta obilnicí celé říše, ale dnes je Egypt největším dovozcem pšenice na světě. Místní zemědělství nedokáže poptávku po jídle pokrýt ani z části. Navíc zemi výrazně docházejí devizové rezervy (v průběhu revolučního roku se snížily o deset miliard dolarů), a to vytváří tlak na egyptskou libru. > Pokud bude domácí měna výrazně devalvovat, což se zdá pravděpodobné, budou ceny potravin dál dramaticky růst. ===== Půjčte nám

Armádním činitelům už pomalu dochází, do jakých potíží se řítí, proto minulý měsíc oficiálně požádali mezinárodní věřitele o pomoc. Mezinárodní měnový fond by měl přispět částkou 3,2 miliardy dolarů, zatímco Světová banka jednou miliardou. Zástupci obou organizací už do země vyslali své mise, ale – byť nejde o závratně velké půjčky – k rychlému svolení se zatím nemají. Není divu. Dokud nebude jasné, jakou cestu si Egypt zvolí a jakým státem se doopravdy stane, bude se na Západě dál setkávat jen s váháním a alibistickou opatrností. „Naše jednání se zástupci Egypta pokračují a jsme připraveni podpořit programy na růst domácí ekonomiky, které by obsahovaly opatření nutná k obnovení důvěry a zajištění makroekonomické stability,“ píše se v prohlášení MMF. Hlavní problém je nabíledni. > Žádné takové programy, které by nyní bylo možné podpořit, zatím neexistují. Co víc, dotace egyptské armádě, kterou Spojené státy pravidelně na sever Afriky posílaly (a podporovaly tak Mubarakův režim), jsou nyní v ohrožení. Washingtonu se nelíbí, že během posledních nepokojů bylo vzneseno obvinění proti několika aktivistům z řad mezinárodních neziskových organizací, včetně devatenácti Američanů, kterým bylo dokonce zakázáno opustit zemi. Ztráta další infúze ve výši 1,3 miliardy dolarů by rozhodně byla cítit. „Jsem optimista,“ říká Mohamed Hashem a hovoří o tom, že lidé si svou revoluci ukrást nenechají. „Když se podívám na mladé lidi, vidím stále silnější odhodlání. Zakládají se nové studentské spolky a dělnická hnutí,“ vysvětluje. Zároveň však dodává, že odpor vůči armádě není jednotný. Nad budoucností Egypta se nyní zkrátka vznáší příliš mnoho otazníků. Jisté je, že vznik nové Saúdské Arábie je možné prakticky vyloučit. Egypt je civilní země, a jak je možné se přesvědčit na každém kroku, lidé se nebudou chtít vzdát svých malých každodenních svobod. Je pro ně až příliš důležité chodit do kina, divadla nebo posedět s přáteli. Ekonomické problémy jsou však čím dál vážnější a s tím, jak proměna společenského řádu postupuje až příliš pomalu, se může ztratit i revoluční elán, který z billboardů obdivuje Barack Obama.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče