Mlýnku, Josefe, Růženo!

25. srpna 2008, 08:00 - Robert Šimek
25. srpna 2008, 08:00

JOSEF PORKERT - Jméno Porkert je dnes neodmyslitelně spojeno s výrobou kuchyňských mlýnků. Zakladatel firmy Josef Porkert měl ale jiné plány. Ve východočeském Skuhrově nad Bělou chtěl vyrábět kamna. Jeho synové však sortiment změnili a podnik proslavili po celém světě.

Východočeská obec Skuhrov nad Bělou leží zhruba deset kilometrů severně od Rychnova nad Kněžnou. Již v17. století byla centrem železářské výroby a roku 1795 zde vznikla i malá huť zvaná Josefina.

Podnik se osvědčil, roku 1817 proto vystavěl majitel rychnovského panství František Antonín Kolovrat ve Skuhrově další železárnu. Podle jeho manželky Růženy Kinské dostala název Růženina huť a zahrnovala vysokou pec, čtyři zkujňovací výhně i takzvaný „cánhamr“ na výrobu železa.

Bez problémů fungovala několik desetiletí. Brzy se však ukázalo, že ložiska okolních rud nejsou tak velká ani kvalitní, jak se původně předpokládalo. Produkce se postupně snižovala a roku 1879 byl provoz zastaven. Závod se pak změnil na slévárnu a zdálo se, že časem zcela zanikne. Roku 1881 ale bývalou huť získal do nájmu její bývalý správce Josef Porkert a nastal obrat. Podnik začal prosperovat a stal se základem pozdější slavné firmy na výrobu kuchyňských mlýnků.

Ze správce nájemcem

Josef Porkert se narodil roku 1828 v západočeských Abertamech v rodině pekaře. V otcových stopách se však nevydal. Vystudoval báňskou akademii v Příbrami a roku 1859 začal dohlížet na těžbu v rudných dolech v Dobrém u Rychnova nad Kněžnou. Hrabě Hans Kolovrat byl s jeho prací spokojen, roku 1863 mu proto nabídl místo správce Růženiny hutě.

Porkert přijal, začátky ale nebyly lehké. Nekvalitní ruda, vysoké dopravní náklady a konkurence ze strany modernějších železáren bránily skuhrovské huti v rozvoji. Hrabě Kolovrat odmítal dovážet suroviny z cizích panství, jakékoliv návrhy na zlepšení byly proto marné. Roku 1879 výroba železa skončila a podnik pokračoval už jen jako slévárna. Porkert se však s úpadkem závodu nechtěl smířit. Spojil se s účetním Kratochvílem a roku 1881 získali bývalou Růženinu huť za 600 zlatých do nájmu.

JOSEF PORKERT (1828-1895)

Narodil se 2. února 1828 v západočeských Abertamech v rodině pekaře. Vystudoval báňskou akademii v Příbrami a roku 1859 začal dohlížet na těžbu železné rudy v Dobrém u Rychnova nad Kněžnou. Roku 1863 se stal správcem Růženiny hutě ve Skuhrově nad Bělou a po ukončení výroby železa si podnik roku 1881 pronajal. Továrnu přestavěl a začal v ní vyrábět kamna, řemenice a klavírní rámy, o které byl tehdy velký zájem. Zemřel 27. dubna 1895 ve věku šedesáti sedmi let. Jeho synové Vilém a Eduard poté sortiment rozšířili ještě o ruční kuchyňské strojky, především mlýnky na maso a mák.

Kamna, řemenice a rámy

Kratochvíl z podniku po roce vystoupil a Porkert pokračoval sám. Postavil dvě nové kupolvny, zrušil vysokou pec a ve slévárně zavedl výrobu kamen, kamnových plátů a řemenic. Později pak sortiment rozšířil ještě o pianové rámy ze šedé litiny, o které byl velký zájem v zahraničí.

Firma, která nesla název „Josef Porkert, nájemce železárny v Růženině huti“, zaměstnávala koncem 19. století již čtyřicet dělníků. Od roku 1882 v ní pracovali i Josefovi synové Vilém a Eduard, kteří po otcově smrti roku 1895 vedení podniku převzali.

Od hraběnky Kolovratové Růženinu huť odkoupili a roku 1897 založili veřejnou obchodní společnost „Josef Porkert, slévárna železa a kovů a strojírna v Růženině huti“. Provedli nezbytné opravy budov, zrušili hamr s pudlovací pecí a postupně přestavěli slévárnu. Počet zaměstnanců stoupl na osmdesát.

Mlýnky na všechno

Firma prosperovala a brzy vyrobila i první masový mlýnek z litiny. Zlomovým se však stal teprve rok 1906, kdy Vilém Porkert koupil bývalou „První aparátní barvírnu pánů Seykorů“ ve Skuhrově a začal v ní ruční kuchyňské strojky vyrábět ve velkém.

Firma dostala název „Porkert a spol. – speciální továrna strojků pro domácnost“ a měla velmi široký sortiment. Kromě mlýnků na maso a mák se zde vyráběla i mačkadla na ovoce, drtiče ledu či různé druhy odpeckovačů. Specialitou byl pak takzvaný „Porkert–Baby“, v reklamním letáku inzerovaný jako „praktický strojek na rozmělňování pokrmů pro děti, nemocné a rekonvalescenty“.

Produkce rychle stoupala a roku 1911 vyráběla firma již sto tisíc strojků ročně. Vilém Porkert navíc získal i bývalou papírnu v Kvasinách, kterou přebudoval na strojírnu, a sortiment se nadále rozšiřoval.

Azyl pro Šlitra

Roku 1928 převzal vedení továrny ve Skuhrově Vilémův syn Vilém mladší, který měl zkušenosti z různých firem v Hamburku a Vídni. Tři čtvrtě produkce již tehdy směřovaly do zahraničí a podnik měl obchodní zastoupení ve 36 zemích světa. Největšími odběrateli byly Polsko, Anglie a zámořské kolonie.

Vilém Porkert mladší se později stal i spoluzakladatelem mezinárodního kartelu výrobců kuchyňských strojků, jehož členy byly například firmy Alexanderwerk či Husqvarna. Skuhrovský podnik byl na vrcholu a roku 1929 vyráběl již 400 tisíc kusů zboží ročně.

Problémy nastaly teprve s vypuknutím druhé světové války. Odbyt se snížil, počet dělníků naopak vzrostl. Firma totiž zaměstnala i řadu studentů, které tím uchránila od práce v Říši. Byl mezi nimi i Jiří Šlitr, jehož rodina byla s Porkerty spřízněna. Budoucí člen divadla Semafor pracoval v letech 1943 až 1945 ve skladu modelů a mimo jiné zde vytvořil padesát karikatur svých spoluzaměstnanců.

Z vrcholu až na dno

Koncem války se výrobní sortiment ve Skuhrově rozšířil také o produkci elektrospotřebičů a vznikl zde i vůbec první kuchyňský robot v Evropě. Než se však firma dokázala stabilizovat, přišel rok 1948 a znárodnění.

Závod se stal součástí Orlických strojíren v Rychnově nad Kněžnou a přišly změny. Velká část výrobního programu byla předána jiným podnikům a zachována zůstala pouze produkce klasických mlýnků. Vilém Porkert mladší musel továrnu opustit a později byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na čtyři a půl roku vězení.

Náprava přišla teprve po roce 1989. Rodina byla očištěna a roku 1992 získala zpět i skuhrovskou továrnu. Jejího vedení se ujal vnuk Viléma mladšího Josef, který se rozhodl ve výrobě mlýnků pokračovat. Zpočátku se mu dařilo, silná koruna a levné čínské zboží ho ale nakonec přemohly. Roku 2007 se firma dostala do konkurzu a dnes je majetkem brněnské společnosti Karavela. Kuchyňské mlýnky stále ještě vyrábí, jejich budoucnost je však velmi nejistá.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče