Mladotřesení

16. ledna 2008, 13:06 - Lindsey Gerdesová
16. ledna 2008, 13:06

Říká se jim generace tisíciletí – a jsou naštvaní...

Proč? Třeba kvůli obavám o zaměstnání, zdravotní péči a zadlužení. Teď chtějí, aby jim naslouchali politici.

Dříve než většina jeho rivalů cítil Barack Obama, že hluboko v americkém voličstvu se ozývá hučení mladé generace. Celé měsíce se v jeho kampani kladl důraz na oslovení nespokojenců, kteří holdují serveru YouTube. Zatím se tato strategie vyplácí, čemuž určitě napomáhá jejich moderní, od generace baby boomu se odlišující osobnost. O překvapivé vítězství šestačtyřicetiletého senátora na iowském shromáždění a o jeho umístění těsně na druhé příčce za newyorskou senátorkou Hillary Clintonovou v demokratických primárkách v New Hampshiru se do značné míry zasloužily davy mladých lidí něco přes dvacet v mikinách s kapucemi, často holdující piercingu a tetování. Říká se jim generace tisíciletí (Millennials) nebo generace Y.
Jaký vliv bude mít tato skupina v nadcházejících volbách, nemůže nikdo s jistotou předpovědět. Vždyť kandidáti podporovaní mladými lidmi v minulosti neprorazili. (Zeptejte se Howarda Deana.) Avšak generace takzvané ozvěny baby boomu má na své straně velikost. Podle amerického centrálního statistického úřadu ji tvoří téměř 43 milionů lidí ve věku osmnáct až 29 let neboli 20 procent registrovaných voličů. Tohle a hyperpropojenost této skupiny (všech těch přátel ze serveru Facebook a stránky MySpace) přesvědčilo experty a ekonomy, že by mohla být na obzoru nějaká seismická událost. Napříč politickým spektrem uvádějí, že se generace tisíciletí mobilizuje kolem myšlenky, že systém fungování federální vlády zoufale potřebuje rozsáhlou modernizaci. V Iowě a New Hampshiru se ukázalo, že kandidáti ignorují tyto voliče na vlastní nebezpečí. Podle Studentské skupiny pro výzkum veřejného zájmu, která se věnuje zvyšování volební účasti mladých lidí, se účast mládeže ve volbách v New Hampshiru proti roku 2004 zvýšila o 25 procentních bodů. John McCain a Clintonová přitáhli většinu lidí ve věku 25 až 29 let, kdežto Obama si získal lidi ve věku osmnáct až 24 let. Zdá se, že kandidáti chápou, že příslušníci generace tisíciletí by mohli mít v listopadu nepřiměřeně pronikavý hlas, a začínají se na ně zaměřovat s větší vytrvalostí. Za zmínku stojí téměř komické kličkování kampaní po Iowě, kdy politici vybrušovali tematické zaměření projevů, aby zaujali generaci Y. Clintonová dokonce nahradila starouše, kteří ji obklopovali v záběrech při předvolebním projevu v Iowě (včetně jistého bývalého prezidenta), mladistvějšími oporami při svém vítězství v New Hampshiru.
Je toho mnoho, co příslušníkům generace Y dělá starosti. Podědili ekonomiku, z níž mizí mnohé věci, které jejich rodiče považovali za samozřejmé: zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem, dosažitelné bydlení, sociální zabezpečení, dostupné vzdělání, dobře placené zaměstnání. Odkojení na sebeúctě a vyrostlí v právu na vymoženostech digitálního věku, berou sami sebe vážně – a totéž očekávají od volených zástupců. „Myslím na to, kolik stojí mít rodinu, a na to, že to bude velmi těžké,“ míní pětadvacetiletý Edward Summers, stoupenec Obamy a asistent prezidenta Marist College v Poughkeepsie ve státě New York, „vláda musí zasáhnout, aby oživila střední vrstvu.“ Lidé z generace tisíciletí byli zprvu „dětmi stoupajícího Dow-Jonesova indexu“ (Children of the Rising Dow). Vyrostli v nejvýznamnějším období tvorby bohatství v moderních dějinách, ale pozorovali, jak jejich rodiče spotřebovávají zdroje a vytvářejí schodky, jako kdyby slavnost neměla nikdy skončit. Pak přišel krach internetových firem, terorismus, válka, klimatická změna. Jejich pohled na svět je prostoupen obrovskou nejistotou. Na otázku, jaké problémy jim působí největší starosti, obvykle jmenují na prvních místech obavy o základní životní potřeby, jako jsou ekonomika, zdravotní péče a vzdělání. V říjnovém průzkumu instituce Pew Research Center uvedlo 80 procent voličů ve věku osmnáct až 29 let jako „velmi důležitou“ starost ekonomiku proti 61 procentům voličů, kteří za hlavní problém považovali životní prostředí – což je výmluvné zjištění s ohledem na všechen aktivismus kolem globálního oteplování, který v současnosti rozviřuje akademickou půdu.
Debaty o hospodářském poklesu, slabém dolaru a rostoucí nezaměstnanosti, to všechno zvětšuje u generace tisíciletí pocit úzkosti z ekonomiky. To však zdaleka není všechno. Mladí lidé třeba nevědí, že se reálné (od inflace očištěné) příjmy nových absolventů snížily od roku 2000 o 8,5 procenta. Mohou to však pociťovat v deflaci mezd a ve zmenšování dávek, jež dostávají, dokonce v úřednických zaměstnáních. Nemusejí mít vystudovanou ekonomii, aby pochopili, že střední vrstva čelí řadě omezení. Když tato generace vyrůstala, pozorovala, jak se rodiče snaží vyjít s penězi. Při podnikových skandálech na počátku století zažili hromadné propouštění. „Viděli, jak na to jejich rodiče doplácejí,“ uvádí Claudia Tattanelliová, vrchní výkonná ředitelka výzkumné firmy Universum Communications, která se specializuje na problematiku pracovních míst lidí z generace tisíciletí, „viděli, jak důchodové spoření podle zákona 401(k) nebylo nikdy vyplaceno a jak rodiče přišli o prostředky zdravotního pojištění.“

„Žádná záchranná síť“ Vzhledem k tomu, že vláda a zaměstnavatelé přesunují více odpovědnosti za zdravotní péči a důchodové zabezpečení na bedra jednotlivců, mnozí příslušníci generace tisíciletí se považují za bezděčné oběti. Ačkoli tento trend narůstá už desítky let, tohle je možná první generace, která velký přesun rizika naplno cítí v kostech. „Je to skupina lidí, kteří rozumějí tomu, co to znamená nemít žádnou záchrannou síť,“ konstatuje Elizabeth Warrenová, profesorka právnické fakulty Harvardovy univerzity a spoluautorka knihy The Two-Income Trap (Past dvou příjmů), „lidé z generace tisíciletí kráčejí po tenkém ekonomickém laně. Když nic neselže, dostanou se v pořádku na druhou stranu. Při sebemenším narušení – propuštění z práce, nemoci – sklouznou a následuje nepříjemný pád.“
Dvaadvacetiletá Tessa Jamisonová má tenhle pocit nejistoty pořád. Když vyrůstala, tato studentka posledního ročníku Univerzity George Masona jezdila s rodiči každou zimu na lyže. Ovšem po splasknutí internetové bubliny utrpěl pojišťovací podnik jejího otce ve virginském městě Virginia Beach ztrátu. Zdálo se, že finanční nejistotu rodiny prohlubuje nebezpečí, které Jamisonová spatřovala kolem sebe. Viděla, jak se rodina jedné kamarádky urputně snaží platit 6000 dolarů měsíčně za chemoterapii pro matku, protože pojištění tuto léčbu nekrylo. Viděla, jak její babička, která byla 30 let učitelkou, nemůže vyjít s penzí a dávkami sociálního zabezpečení. Jamisonová chce jít studovat práva, ale bojí se vzít si obrovskou studentskou půjčku, kterou by potřebovala.
Možná že výstižnějším názvem pro lidi jako ona je „generace dluhu“. Žádná skupina se nikdy nevydávala na cestu životem tak hluboce zadlužená, a to hlavně vinou rostoucích nákladů na studium, ztenčující se finanční pomoci a dluhů z kreditních karet. Průměrný vysokoškolský student má v současnosti na konci studia půjčky ve výši 20 000 dolarů. Dvacetiletá Dominique Wilburnová, studentka druhého ročníku Drewovy univerzity, má tři zaměstnání – v knihkupectví, jako asistentka na koleji, kde bydlí, a ve školní tělocvičně –, aby se uživila a splatila půjčku 41 000 dolarů. „V dnešních poměrech a časech člověk musí mít titul, vysokoškolský titul, aby byl konkurenceschopný,“ konstatuje Wilburnová. To, jak chtějí příslušníci generace tisíciletí řešit studentské půjčky, závisí na tom, kterého kandidáta podporují. Avšak Wilburnová, stoupenkyně Clintonové, mluví za mnoho vrstevníků, když přiznává: „Pro naši generaci je to obrovský problém a nevěnuje se mu dost pozornosti.“ Přesto ani titul nechrání lidi, kterým je něco přes dvacet, před vrtochy společnosti, v níž vítěz bere všechno. Po dostudování se příslušníci generace tisíciletí pouštějí do hledání místa na novém diskontním pracovním trhu, jenž se stal globálním, a soupeří se svými protějšky v Číně a Indii, kteří pracují za pár drobných. Téměř každý mladý člověk, s nímž promluvíte, má příbuzného nebo rodinného přítele, jehož pracovní místo „odcestovalo“ do zámoří. Šestadvacetiletý Matthew Kracher, který pracuje pro vládní aparát státu Massachusetts a přiklání se na stranu bývalého republikánského guvernéra Mitta Romneyho, uvádí, že jeho sestra žije v neustálém strachu ze ztráty práce v módním průmyslu, a to kvůli outsourcingu. „Celé firmy se pakují pryč z USA,“ poznamenává, „to je strašné.“ Lidé z generace tisíciletí se rovněž musejí potýkat s tím, že kvalita pracovních míst, která vznikají v USA, není taková, jaká bývala. Když dospěli jejich rodiče, dominantním zaměstnavatelem byla paternalistická korporace, která nabízela profesní dráhy se štědrými doživotními dávkami a středostavovské platy. Dnes je největší nárůst počtu pracovních míst ve službách, kde se uplatňují nemajetní lidé, a největším zaměstnavatelem je obchodní řetězec Wal-Mart. To je jeden z hlavních důvodů, proč ekonom Jared Bernstein hovoří v souvislosti s neutěšenou situací generace tisíciletí o „nižším startu a pomalejším růstu.“
Není divu, že tato generace je tak posedlá strukturou, úsporami a zabezpečením. Náboroví pracovníci tvrdí, že to jsou hlavní témata při pohovorech o práci. Na otázku, co nejvíce očekávají od zaměstnavatele, studenti podle Národní asociace vysokých škol a zaměstnavatelů (NACE) uvedli „dobrý balík výhod“ daleko před vysokými platy nebo možnostmi postupu. To je zčásti zapříčiněno tím, že většina z nich očekává, že systém sociálního zabezpečení bude pasé dlouho předtím, než dosáhnou důchodového věku. Dan Burke je osmadvacetiletý příznivec člena Sněmovny reprezentantů Rona Paula (republikánského poslance za Texas), žije na Long Islandu a vlastní jednu webovou maloobchodní firmu. Podle něj je nespravedlivé, že musí přispívat do systému sociálního zabezpečení. „Jsme nuceni do něho dávat své těžce vydělané peníze,“ stěžuje si, „a přesto moje generace z toho neuvidí ani penny.“ A nenechte tyhle voliče, aby se rozpovídali o zdravotní péči – už se nezastaví. Lidé ve věku devatenáct až 29 let dnes tvoří nejrychleji rostoucí skupinu nepojištěných obyvatel USA. „Moji přátelé si nemohou dovolit onemocnět,“ prohlašuje třiadvacetiletá Alana Kohnová, přívrženkyně Clintonové a loňská absolventka Michiganské univerzity. Většina příslušníků generace tisíciletí, kteří se považují za demokraty nebo nezávislé, podporují nějaký typ národního programu sociálního zabezpečení, jehož zastánci jsou všichni přední demokratičtí kandidáti. Erin Armstrongová, dvacetiletá stoupenkyně Obamy, která chodí na Kolej svatého Olafa v minnesotském Northfieldu, je krytá zdravotním pojištěním rodičů, ale děsí se dne, kdy dostuduje a bude si muset platit pojištění sama. Míní, že „zdravotní péče je něco, co musí být poskytováno každému Američanovi za dostupnou cenu“. Vzhledem ke všem tlakům a ekonomické beznaději by bylo možné se divit, proč lidé, jimž je dnes něco přes dvacet, nezoufají a nevzdávají se. Na to je jednoduchá odpověď: nebyli tak vychováni. Vyrostli v období politiky zaměřené na péči o děti, v době V-čipu (zařízení, které umožňuje blokovat sledování určitých televizních programů - pozn. red.), pod dohledem starostlivých rodičů a byli tou nerozmazlovanější generací vůbec, protože jejich rodiče o nich byli plně přesvědčeni, že mají mimořádné schopnosti. Rovněž byli generací, kterou si nejvíce předcházel trh, což vedlo k tomu, že pohrdají obchodním žargonem a post-ironicky opovrhují každým politickým řešením – nebo kandidátem – nevypadajícím poctivě. Proto je zatím přitahovali takoví kandidáti jako Obama, McCain a Paul, které považují za outsidery, již představují změnu.

Gigantická sociální síť Každý marketingový ředitel ví, že tato generace věří ve „vlastnění“ svých oblíbených značek. Její příslušníci přenášejí stejný étos do svého politického aktivismu. Impulzem pro ně taktéž bylo srážení hudebního a mediálního průmyslu na kolena – v generaci Y to vyvolalo přesvědčení o třetí cestě, o nepředpojatém přístupu bez ohledu na stranické zřetele. Je pozoruhodné, že se největší skupina lidí ve věku osmnáct až 24 let, asi 40 procent, podle nedávného průzkumu provedeného Harvardovou univerzitou považuje za nezávislou, kdežto 35 procent uvádí, že jsou demokraty, a 25 procent se hlásí k republikánům. Lidé z generace tisíciletí podobně jako mnozí Američané možná ztratili víru v politický establishment, ale mají naprostou důvěru v sebe a své schopnosti hledat řešení a využívat přitom inspiraci získanou prací s wiki weby.
Ze všech těchto důvodů je včerejší řešení nezajímají. Znají sílu lidí připojených k sítím. Takže kandidát, který říká: „Hlasujte pro mě a já vytvořím spoustu programů,“ je nechává chladnými. Ten, který říká: „Přidejte se ke mně a společně změníme tuhle zemi i svět,“ si bere stránku přímo z Webu 2.0 a vyzývá je k akci.
Na lidi z generace tisíciletí jsou ve větší či menší míře zaměřeny všechny kampaně. Romney při volební kampani mluví o tom, jak ve funkci guvernéra Massachusetts vytvořil stipendijní program na úhradu nákladů vysokoškolského studia. Všichni kandidáti se prezentují jako digitálně uvědomělí. Republikánský uchazeč a bývalý arkansaský guvernér Mike Huckabee na své stránce na serveru Facebook vyjmenovává své oblíbené filmy včetně Kmotra a Casablanky. Na Romneyho stránce na MySpace jsou fotografie stoupenců, kteří mají daleko ke stereotypnímu obrazu mladých republikánů. Je tam třeba mladá žena, která si říká Christena, vyfotografovaná zády k fotoaparátu „nahoře bez“ a vystavující na odiv obrovské tetování, a rovněž heavymetalová skupina z Kalifornie zvaná Fatal Attraction. Avšak těsně po primárkách v Iowě a New Hampshiru lze očekávat, že kandidáti budou bojovat o voliče z generace Y jako nikdy dřív. Nikdo se je zatím nesnažil získat usilovněji než Clintonová. Hned, jak vystoupila z letadla v New Hampshiru, sdělila reportérům: „Tady jde zvláště o všechny mladé lidi z New Hampshiru, kteří potřebují takového prezidenta, který nebude jen vyzývat ke změně, ale takového, který změnu provede.“ Potom v rámci své kampaně začala pořádat jednání u kulatého stolu s nerozhodnutými mladými voliči. Jedno takové se uskutečnilo ve volebním autobuse, kde byla najednou velmi viditelná Chelsea Clintonová, jež má demograficky správný věk 27 let. Clintonovci rovněž spustili na své webové stránce rubriku „Zeptejte se Hillary“, kde mladí voliči mohou klást otázky přímo kandidátce. A není to tak dlouho, co Clintonová, obklopená čímsi, co někdy připomínalo reklamu americké oděvní firmy Abercrombie & Fitch, začala své projevy prošpikovávat odkazy na generaci Y. Samozřejmě že se všichni snaží dohnat Obamu. Už přes rok členové štábu tohoto senátora zaměřujícího se na „mladé dospělé“ voliče objížděli vysokoškolské areály v otlučených autech s univerzitními logy a sbírali jména, budovali databáze a vytvářeli gigantickou sociální síť, na kterou by mohl být pyšný i zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg. Obamovo mládežnické hnutí se může do listopadu unavit. Avšak tím, že se začal vážně zabývat ekonomickými zájmy Američanů starších dvaceti let, obrátil pozornost ke generaci hodlající využít svou moc ke změně. Michelle Conlin, Jessica Silver-Greenberg, Paula Lehman, Eamon Javers a Lindsey Gerdes. BusinessWeek

KDE STOJÍ Průzkum provedený ve dnech 28. 10.–9. 11. 2007 mezi 2526 lidmi ve věku 18–24 let

  • NEZÁVISLÍ - 40%
  • DEMOKRATÉ - 35%
  • REPUBLIKÁNI - 25%

PŘEKLAD: Jiří Kasl

Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče