Mládež za životní jistoty

02. září 2011, 13:54 - Blahoslav Hruška
02. září 2011, 13:54

V Evropě vzniká nová ztracená generace: mladí a kvalifikovaní lidé bez práce. A bez vidiny, že by s tím politici něco dělali

Britské gangy vzaly metropoli útokem, ve Španělsku desetitisíce mladých lidí protestují na ulicích proti tomu, že je vláda nechává na holičkách, a v Řecku zase rozzuření studenti obviňují režim z ožebračování. Mladí Tunisané a Egypťané se stali tváří revolucí, které svrhly arabské autokraty. A i když v Evropě na skutečné plenění zatím došlo jen v Británii, argumenty protestujících se vzájemně podobají – stát se prý stará o kdejaké zkrachovalce a chce po občanech, aby si utahovali opasky, ale mladým nedokáže zajistit ani práci, ani vidinu, že ji kdy seženou. Nad poněkud naivními španělskými studenty, kteří kempují na madridském Plaza Mayor a verbují po Evropě novodobé interbrigadisty, by se samozřejmě na rozdíl od rabujících britských rowdies dalo mávnout rukou. Jenže obě skupiny zároveň představují milionovou masu voličů, kteří ve volbách dokážou dát svůj hněv najevo. Evropě tak hrozí, že kromě průšvihu s věčně děravým důchodovým systémem teď bude v rámci politického smíru dávat čím dál víc peněz na programy, které se snaží o změkčení dopadů sociálního vyloučení. Rozumně uvažující evropské země varují své občany, že penzi bude stát garantovat jen minimální. Potíž je ale v tom, že mladým nezaměstnaným, kteří mají hluboko do kapsy a z nichž se stali věční brigádníci, politici neslibují ani to minimum.

Hrozící epidemie

Míra nezaměstnanosti mezi absolventy se v Evropě přehoupla přes 20 procent, což je nejvyšší číslo za poslední čtvrtstoletí. Ve Španělsku je bez práce už téměř každý druhý, ke čtyřiceti procentům se blíží i Řecko. Bez pracovních příležitostí pro mladé je i celé Pobaltí. „V Evropě vzniká ztracená generace mladých lidí, kteří vypadávají z pracovního trhu a ztrácejí veškerou naději, že si jednou budou spořádaně vydělávat na živobytí,“ varuje ve své loňské zprávě Mezinárodní organizace práce (ILO). Varovný prst zvedají i lidé z byznysu. „Jestli s tím nezačneme něco dělat, pak se nezaměstnanost mladých stane epidemií desetiletí,“ zdůrazňuje Jeffrey A. Joerres, výkonný ředitel personální agentury Manpower.
I když je Velká Británie mediálně nejsilnějším obrazem nespokojených, na první pohled by se mohlo zdát, že se jí mizérie pracovního trhu zase až tak netýká – s dvaceti procenty patří mezi evropský průměr. Jenže je to vůbec nejvyšší číslo od roku 1979, kdy se nezaměstnanost mladých začala statisticky měřit. A ještě jeden rekord – tři miliony Britů mezi 16 a 24 lety, vůbec nejvíc za posledních dvacet let, končí v černé díře, kterou statistika vynechává. Nejsou vedeni jako nezaměstnaní, protože se z nich čím dál častěji stávají „věční studenti“. Jen loni podle odhadů britského statistického úřadu (ONS) dva miliony lidí raději pokračovaly v dalším studiu, než aby si šli hledat práci. Zdá se to logický kalkul – třeba zvýšení kvalifikace o další stupeň zvedá podle údajů OECD nástupní plat až o 15 procent. Ovšem za předpokladu, že práci absolvent najde. Jinak se z něj stane další člen armády NEETs (not in education, employment or training, tedy mimo školu, zaměstnání i praktickou výuku).
A dokonce i ti, kdo práci nakonec najdou, nejsou o moc optimističtější než jejich rozhněvaní vrstevníci. Statistiky ONS uvádějí, že 40 procent mladých do 24 let pracuje jako nekvalifikovaná pomocná síla v restauracích nebo v obchodě. Mnoho z nich ani nemá zaměstnanecký poměr a pracují na krátkodobé dohody. „Mladí lidé raději berou vše, co je, i když mají vzdělání na jiná a lépe placená místa,“ potvrzuje expertka ILO Sara Elderová.

Výdaje státu rostou

Výsledkem narůstající řady nezaměstnaných mezi vystudovanými nebo vyučenými mladými lidmi není jen „blbá nálada“, která často přerůstá v otevřenou agresi. Na mizérii na pracovním trhu totiž doplácejí především daňoví poplatníci a státní kasa. Čtyři roky stará britská studie charitativní organizace Prince’s Trust, na níž se podílela London School of Economics a Royal Bank of Scotland, uvádí, že dvacet milionů liber týdně stojí vyplácení podpor při hledání práce, 70 milionů pak tratí rozpočet na ušlém zdanění potenciálních příjmů. Od roku 2007 se ale počet mladých nezaměstnaných zdvojnásobil, a tak se minus propadlo až na 200 milionů liber týdně, tedy 10 miliard liber ročně. V této sumě navíc nejsou obsaženy další benefity, které lidé pobírající podporu z nezaměstnanosti získávají. Jde třeba o jídlo ve školních kuchyních zdarma nebo zvýhodněné ceny za plomby u zubaře a další sociální podpory.
Nejde jen o krátkodobé výpadky, které se snadno doženou okamžikem, kdy nezaměstnaní zase práci najdou. Být mladý a bez práce totiž může znamenat, že už absolventi nedohoní rozjetý platový rychlík na kariérním žebříčku. Američtí ekonomové Thomas Mroz a Timothy Savage došli k závěru, že půlroční život na podpoře může pro 22letého uchazeče o práci znamenat, že bude v budoucnu pobírat měsíčně až o 140 dolarů méně než jeho kolegové, kteří přechod ze vzdělání do pracovního života zvládli bez nuceného výpadku. Ve výčtu ztrát lze pokračovat. Vzhledem k tomu, že podle britského vládního výboru pro sociální vyloučení (Social Exclusion Unit) jsou dvě třetiny mladých pachatelů trestných činů v době zadržení bez práce, znamená každé zvýšení nezaměstnanosti mezi mladými nárůst nákladů pro justiční systém. „Jednoduché ekonomické modely naznačují, že klesající počet příležitostí na trhu práce zvyšuje pravděpodobnost spáchání ekonomicky motivovaného trestného činu (krádež, loupež, překupnictví),“ konstatuje citovaná britská studie. K deseti miliardám liber, které Velká Británie platí jako daň za nezaměstnanost mladých ročně, je tak třeba připočíst další 1,2 miliardy jako přímé náklady soudnictví.

Kolik stojí delikvent

Pokud by se podařilo „podchytit“ mladé nezaměstnané ještě dřív, než se ocitnou na šikmé ploše, stát by ušetřil. Klasická argumentace sociologů se opírá i o vědecké studie. „Současná společenská hodnota záchrany vysoce rizikového mladého člověka je odhadována na 1,7 až 2,3 miliony dolarů,“ říká Mark Cohen z Vanderbilltovy univerzity, který spočítal, kolik stojí „kariéra“ mladého delikventa. Do své studie zahrnul náklady na justiční systém, léčení drogové závislosti i nižší daňové příjmy pro stát vyplývající z nízké kvalifikace a špatně placené práce. Každý politik by takovou studií mohl mávat v parlamentu s tím, že podpora práce s problémovou mládeží se zkrátka musí vyplatit. Jenže zrovna britské zkušenosti ukazují, že výsledky vládních akcí jsou mizivé. Londýnská King’s College například v roce 2008 podrobila kritice poradní výbor pro kriminalitu mladých (Youth Justice Board), který stál daňové poplatníky dosud přes 700 milionů liber. „Veškeré náklady a aktivity, které měly redukovat kriminalitu mládeže, nemají žádný měřitelný dopad,“ uvádí se ve zprávě. Vládní granty prokazatelně pomohly některým městským čtvrtím – to je ale málo na to, aby se to odrazilo ve statistických číslech. Liberální ekonomové většinou nad takovým nářkem kroutí hlavou. V jejich očích je recept na nezaměstnanost (a tím i potenciální kriminalitu) mladých jednoduchý – stačí odbourat příliš vysoké minimální platy, liberalizovat trh práce a nenechat odbory, aby do toho příliš mluvily. Jenže tak jednoduché to není. Zatímco ve Španělsku státem garantovaná definitiva ve státní správě zřejmě opravdu brání přijímání mladých lidí, ze zkušeností sousedního Německa nebo Rakouska mají zastánci volného trhu těžkou hlavu. Většina profesí si sama stanovuje relativně vysokou minimální mzdu, kterou kvůli možnému dumpingu z východu Evropy nehodlá snížit, a odbory jsou tu tradičně silné. A přesto mají obě tyto země tabulkově nejnižší nezaměstnanost lidí do 25 let v Evropě.

Duálně to jde lépe

Jedním z důvodů, proč německy mluvící země nepropadají do zaměstnanecké krize mladých, je tamní systém vzdělávání. Na rozdíl od českých škol, které chrlí zástupy bakalářů s diplomem v kapse, kteří ale v životě neviděli reálnou firmu, sázejí Němci a Rakušané na úzké propojení výuky a praxe. A to až do té míry, že teoretické i praktické vzdělání dokáže zajistit sama firma, která za to od státu dostává daňové bonusy. Model tzv. duálního vzdělávání tak úspěšně obchází nejrůznější školské obory, které nedokážou absolventy připravit na reálný pracovní život. Firmy to samozřejmě nedělají z mecenášství. „Německé firmy vzdělávají především proto, že si tak zajišťují přísun pracovních sil, které už není potřeba zaučovat,“ říká Markus Kiss, ředitel vzdělávacího odboru Německé průmyslové a hospodářské komory. Kolik tím mohou ušetřit? Samy firmy si žádné odhady nedělají. Zmiňovaná studie Prince’s Trust nicméně pro Velkou Británii spočítala dodatečné společenské náklady na mladé lidi s žádným nebo nedostačujícím vzděláním na 18 miliard liber ročně. Duální systém ale není všelék. Kiss dodává, že přenést německý model do jiných zemí není možné. „Je to příliš komplexní věc, která vyžaduje souhru zaměstnavatelů, škol i odborů. A pak také zahraniční firmy nemají se vzděláváním zkušenosti a nejsou ochotny své učně zaplatit,“ argumentuje expert.
Obecné poučení si ale z duálního systému, který funguje nejen na učňovské, ale i vysokoškolské a univerzitní úrovni, vzít lze. Ani podniky, ani absolventi nejsou odtrženi od reality a nabídka se mnohem lépe setkává s poptávkou. Mladí lidé dobře vědí, kolik mohou vydělávat a kdo je může zaměstnat, firmy zase nemají příliš nerealistická očekávání. Třeba v tom, že podobně jako v USA chtějí na zdánlivě „obyčejná“ místa manažerské zkušenosti, což čerstvý absolvent vysoké školy není schopen splnit.

Řekni, kde ta místa jsou

Kam všechna ta kdysi dobře placená místa pro mladé absolventy zmizela? Americký ekonom Harry Holzer na toto téma vydal celou knihu (Where Are All the Good Jobs Going?), v níž dokazuje, že se nůžky pracovního trhu stále otevírají. Na jedné straně vzniká čím dál více rádoby elitních postů středního managementu, na druhé straně mnoho míst v západním světě zaniká, protože se outsourcují do Indie, Koreje nebo Číny.
Chtít po státu, aby uměle vytvářel pracovní místa pro mladé – což požadují španělští demonstranti – je samozřejmě nereálné. Erár by se měl ale ve vlastním zájmu začít zajímat o to, kolik ho luxus mladých nezaměstnaných absolventů stojí, a snažit se povzbudit soukromou sféru k tomu, aby si vzdělávala své budoucí zaměstnance sama. Dokud je fluktuace běžným jevem, pak lovení vhodných adeptů na pracovním trhu může vyjít levněji. Jenže až všechny pozice obsadí armáda sedmdesátníků čekající na vysněný odchod do důchodu, budou firmy ještě litovat, že měly kdysi na nastupující zaměstnance tak přehnané nároky.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče