Místo pro nové svalovce

19. října 2010, 16:01 - Milan Vodička
19. října 2010, 16:01

Rozšířit Radu bezpečnosti? Něco na tom je: proč mají mít třeba Japonci menší váhu...

… než Francouzi?

Tak to máme konečně zu Hause, mohli si před několika dny spokojeně mnout ruce Němci, když si při hlasování ve Spojených národech zajistili, že budou na dva roky sedět v Radě bezpečnosti. Brali to velmi vážně, do New Yorku kvůli tomu přijela i kancléřka Angela Merkelová. Ale tenhle úspěch měl pořád velmi hořkou příchuť: asi jako by vám dali skútřík, když toužíte po porsche. Němci by totiž rádi seděli přímo v první třídě. Chtějí být stálým členem Rady bezpečnosti stejně jako Amerika, Čína, Rusko, Francie a Británie. Myslí to úplně vážně. A podobně jako oni to za své právo považují Japonci, Brazilci a Indové. Noví svalovci se hlásí o své místo na slunci. A ať se na to koukáte z kterékoliv strany, mají pravdu. Třeba Japonci a Němci financují skoro třetinu OSN, měli by proto mít slovo při rozhodování, na co jejich peníze půjdou. Indové tvoří šestinu obyvatel planety, jsou největší demokracie a velmi rychle rostoucí ekonomický obr. Brazílie je totéž v Latinské Americe a navíc jí členství v Radě bezpečnosti o vlásek uniklo už v roce 1945. Právě se srazily dva světy. Ten první je fosílií z dob, kdy končila druhá světová válka. Rada bezpečnosti odráží pravěk OSN, kdy si tehdejší vítězné mocnosti vyhradily nejlepší místa u stolu pro sebe. Dneska je ale hodně věcí jinak. Proč by tam vlastně měla pořád sedět Francie, a ne Japonsko, které má dvojnásobnou ekonomickou váhu? Studená válka svět zakonzervovala jako lednička maso. Teď se rozpadl na domény ovládané řadou silných hráčů. A tak nepoměr přímo bije do očí: systém, který vznikl v dobách, kdy OSN měla 51 členů, je archaický a přežilý v časech, kdy jich má 192. Co s tím?

Plánů jsou plné sklepy

Pravda je, že pokusy zreformovat Radu bezpečnosti tady byly od chvíle, kdy vznikla. V 60. letech se rozšířil počet dočasných členů, ale to bylo všechno. Teprve teď však kdekdo dochází k názoru, že změna je nevyhnutelná – a současně nemožná. Existují dva základní plány, a s nimi i dva důvody, proč možná nikdy neprojdou. Teď má Rada patnáct členů, pět stálých s právem veta a deset nestálých, kteří přicházejí na dva roky. První varianta počítá s tím, že by se mělo přidat devět židliček – šest pro stálé členy a tři pro nestálé. Druhý model je komplikovanější: pět stálých členů by zůstalo jako dřív, k nim by zasedlo osm dalších na čtyři roky (nebo třeba dvanáct) s možností opakovaného znovuzvolení. Členů na dva roky by bylo celkem jedenáct. Ale pozor, v obou případech by právo veta měla jen původní velká pětka. A proč to nikdy nemůže projít? Stručně řečeno, vždycky se najde někdo, kdo to ze žárlivosti, neochoty, rivality nebo vlastních neukojených ambicí zamázne. Aby OSN něco takového schválilo, musely by to odmávnout dvě třetiny členů a všech pět velmocí, které mají právo veta. Jenže ve Spojených národech je problém, že každý chce něco jiného. Například Amerika. Dává najevo, že by do Rady pustila Japonsko, ale nikoho jiného. Bývalý německý ministr Volker Ruhe popsal velmi názorně, jak to chodí. Ptal se amerického velvyslance v OSN, proč nepodpoří celou čtyřčlennou skupinu, a tudíž i Němce. Ten sáhl do kapsy a vytáhl dlouhý seznam hlasování, kdy ve Spojených národech Indové a Brazilci stáli proti USA. Pak řekl: „Proč bychom měli mít zájem dát jim ještě větší vliv?“

Těch žárlivců!

Ale i kdyby. Kdo by vlastně měl do Rady přijít? Němci, Japonci, Brazilci a Indové si myslí, že oni. Ale ostatní jsou třeba jiného názoru. Indii by zcela jistě zablokoval její arcirival Čína. Nechtěla by tam ani Japonce. Proti by byli i Jihokorejci, kteří Japonce opravdu nemusí. A zeptejte se Latinoameričanů na Brazílii – okamžitě zbrunátní a řeknou: Všichni tady mluvíme španělsky, tak proč by nás měl reprezentovat zrovna jediný stát, kde se mluví portugalsky? Stejně dobře by tam přece mohlo být Mexiko nebo Argentina. Dokonce i Evropa má své žárlivce. Italové se netají, že Němce nechtějí za žádnou cenu. Své ambice mají i Španělé. Situace je navíc ještě zamotanější. Proč by tam vlastně měli být tři zástupci Evropy a žádní Afričané, ozývá se z černého kontinentu. S poněkud zvrácenou logikou odtud přichází i mocný argument: My jsme hlavní příjemci peněz, které dáváte, tak proč bychom o nich také neměli rozhodovat? (Silným argumentem však je, že Afrika je druhý nejlidnatější světadíl a leží v ní nejvíc členských států.) A zpoza minaretů jsou slyšet i rozčilené protesty: Vidíte, zase vynechají nás, muslimy. Přitom je nás jedna a čtvrt miliarda. Plán číslo jedna se proto upravil tak, aby na šest stálých křesel zasedl jeden Evropan, dva Asijci, dva Afričané a Jihoameričan. Ale někam by se měl vejít i ten muslim. Jenže tím se otevírá pytel blech, protože najednou by se ukázalo, že každý region má svůj podregion, který by se cítil hanebně vynechán. Kdyby se vyhovělo všem, Rada bezpečnosti by byla zcela nefunkční, protože by se z ní stal stejný debatní klub jako z Valného shromáždění. Čili zpět na políčko nula. Je zřejmé, že něco se stát musí. Otázka však zůstává: Proč všichni tolik stojí o křeslo v OSN, když tak často slýcháme, že ta organizace je k ničemu?

Malá česká zkušenost

To, že Spojené národy jsou zbytečné, je mýtus šířený těmi, kdo o nich nic nevědí. Přinejmenším je to užitečné bojiště. Na něm kupodivu mají možnost prosadit své zájmy i ti malí, přestože proti těm největším hráčům nezmohou nic. Ale něco přece. Když se Česko před pár lety podruhé ucházelo o místo v Radě bezpečnosti (činilo tak s ohromným sebevědomím, ohromující arogancí a stupidními chybami, takže ostudně prohrálo s Chorvatskem), vysvětlil ty důvody diplomat Karel Kovanda, který byl českým velvyslancem v OSN při prvním tuzemském sezení v Radě v 90. letech. Hlasování, které vidíme v televizi, je jen divadlo pro kamery, všechno už je rozhodnuto předtím v zákulisí. A tam mají i trpaslíci jako Panama, Togo nebo Česko možnost uplatnit svůj vliv. Jak? Při konzultacích. Když totiž stálý člen s právem veta zjistí, že proti jeho návrhu existuje silný odpor, změní formulaci. Tehdy například probíhaly masakry ve Rwandě, svět jako obvykle hleděl jinam, a Česko je jako první označilo za genocidu, což vedlo ostatní ke změně postoje. Prosadili jsme svou, byť to bylo i v protisměru vůči politice USA. „Když se řeší nějaký lokální konflikt, každá země je tam hlavně za sebe a za své svědomí,“ řekl Kovanda. „Postavit se dá i velmocím a my jsme to udělali.“

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče