Missoni

08. července 2009, 13:19 - Tibor Michaels
08. července 2009, 13:19

Rodinné řemeslo

Evropa si prozpěvovala Michelle a Penny Lane a Ottavio a Rosita Missoniovi se právě chystali na svou prezentaci na módním týdnu Pitti 1967, který se v té době pořádal ještě ve Florencii. Když si Rosita Missoniová všimla, že většina manekýn nemá „neviditelné“ spodní prádlo tělové barvy, bylo už pozdě. Jenže jejich měkké a lehké pletené pulovry a blůzy z lamé přece nebylo možné zkazit nějakým prosvítajícím prádlem. Nedalo se nic dělat, Rosita musela poslat dívky na molo tak, že pod tenkými barevnými pulovry a pletenými šaty nic neměly.
Reflektory šaty samozřejmě občas prosvítily, a třebaže o rok později představil Yves Saint Laurent v Paříži s klidem svoji nahou módu, takzvaný nude look, publikum ve Florencii tenkrát ještě ostře protestovalo. Co si ti Missoniovi myslí, burácela veřejnost, tohle není žádný Crazy Horse! Noviny ovšem psaly o originálním a sexy večeru Missoniových ve velmi přátelském duchu.
Další přehlídku už musel sympatický manželský pár uspořádat v Miláně v jednom velkém plaveckém bazénu s nafukovacími křesly a průhledným nábytkem pohupujícím se na hladině. Z Florencie byli totiž vykázáni. Ve výsledku jim celý ten skandál vůbec neuškodil, přehlídka v plaveckém bazénu s příchutí happeningu měla velký úspěch, tak trochu předpověděla vkus blížící se éry hippies a jejich kolekce vzbudila zájem také v Paříži. Představovala počátek skutečného velkého úspěchu, z nějž se stal zakrátko světový věhlas.

Venkovské výhledy
Kdyby se Ottavio a Rosita narodili o něco později, možná by se stali oslavovanými postavami hnutí flower power. Místo toho o nich o deset let později psali kritici následovně: „Jejich pulovery jsou jeden jak druhý naprosto jedinečné, jsou to kusy, které patří rovnou do muzea, ale pokud je libo, můžete je klidně i nosit, vypadají totiž skvěle.“ Mezitím uvedli do provozu svůj nový textilní závod, skrytý mezi stromy na mírném svahu jednoho prosluněného kopce co by kamenem dohodil od Lago Maggiore. Pečlivě dbali na to, aby byl i odtud dobře vidět sněhem pokrytý vrcholek Mont Blanku ve výšce 4800 metrů, jak byla Rosita zvyklá při práci ve staré továrně. „Člověku se nejlépe pracuje tam, kde by nejraději trávil i víkend,“ říkají a Ottavio dodává, že na víkendy mohou po celém tom pobytu na venkově jezdit klidně do města. „Já jsem se dokonce pokoušel vstávat v sedm ráno,“ přiznává Ottavio, „jenže můj organismus trochu protestoval. Rozhodl jsem se, že vstávat v sedm ráno nemá žádný smysl, když se člověk skutečně probudí stejně až tak v jedenáct. Do té doby jen spí vestoje. A tak vstávám radši trochu později, ale v jedenáct už jsem v práci a pak se nezastavím až do půlnoci.“ A teď se podívejme, kdo vlastně jsou a jak začali svou kariéru.

Víc než patchwork
Průkopníci italské módy se do svého dobrodružství pustili v roce 1953, nedlouho po svatbě, ve sklepě svého domu. Ottavio, kterému známí říkají jen Tai, pochází z Dalmácie, jeho matka byla hraběnka a otec lodní kapitán. Do přísného kraje plného pracovitých lidí v okolí města Varese, kde vyrostla jeho žena, si přinesl nejen dobrodružný, takřka operetní styl, ale i umělecké sklony. Rosita ho poznala teprve ve svých 16 letech na londýnské olympiádě a dodnes dává ráda k lepšímu, že když svého nastávajícího poprvé spatřila, právě zvítězil! Missoni se totiž v Londýně účastnil v barvách italské reprezentace běhu na 400 metrů překážek, na což je taky dodnes pyšný. Kromě sportu se už v Terstu věnoval i tkalcovskému stavu, jeho budoucí žena zase na březích Lago Maggiore šila, vyšívala a tkala v textilní továrně svých rodičů. Po svatbě se rozhodli vrátit do Rositina rodiště. „V Terstu bylo jednodušší prodat loď než svetr,“ vzpomíná často Ottavio.
V malém městečku poblíž Milána se pak na tkacím stroji pokoušeli uskutečnit věci, o jaké se dosud snažili jen malíři. V roce 1962 přišli na to, že na tkacích strojích typu Rachel, které byly tehdy považovány za nejmodernější, lze vyrábět nejen dlouhé šály z jemné příze, ale také neobyčejně tenké barevné oděvy. Poté experimentovali s nejrůznějšími textilními materiály, až se nakonec rozhodli pro viskózu, která se stala jejich oblíbeným vláknem. Z ní potom dokázali vytvořit téměř jakýkoliv materiál a vzor. Jejich barevné pulovry a zapínací svetry plné fantazie sklízely čím dál větší úspěch nejdříve v milánských buticích, později také na titulech italských módních magazínů i francouzské Elle. Tím jsme se pomalu dostali až ke zmíněné florentské epizodě, k přehlídce Pitti.
V následujících deseti letech podlehla vzorům připomínajícím občas futuristické, jindy abstraktní nebo kubistické prvky i Amerika. „Vyrábějí nejkrásnější pletené věci na světě,“ psal deník New York Times. „Nejkvalitnější reprezentanti italského designu,“ doplnil kritik Los Angeles Times. Za mořem byl styl Missoniových nazýván „put together“, což je víc než patchwork a pomalu se blíží moderním plátnům oplývajícím fantazií.
V polovině dekády získaly pevné místo také jejich milánské přehlídky, které předcházely a položily základ pozdějším prezentacím Milano Collezioni, z nichž se postupně stala mezinárodní zvyklost. V době, kdy si Armani teprve ořezával tužky a Versace snil o mezinárodním úspěchu, byla značka Missoni už na špici. „Do Milána byste měli jet už jenom proto, abyste se podívali na Missoniovi,“ psal magazín Women Wear Daily, „kteří nejsou jen čelnými představiteli italské módy, ale patří k nejlepším na světě.“

Kouzlo uniformy
Ottavio, který nosil svetry vlastní výroby tak dlouho, až se zařadil mezi deset nejelegantnějších mužů planety po boku Roberta Redforda či Gianniho Agnelliho, mluví o příběhu vlastních úspěchů jako o nekončící řadě experimentů. Dlouho dokázali na svých jednoduchých strojích plést jen vertikálně, takže je zpočátku proslavily pruhy a linie. „Co se týče pruhů, vymysleli jsme snad všechno, co si jen lze představit,“ vypráví, „potom jsme objevili možnost jak postupovat horizontálně, pak přišly šikmé pruhy, potom cik-cak a nakonec všechno dohromady v barevné změti, která je pastvou pro oči. Tvrdit, že jsme něco vynalezli, by však bylo přehnané. Pletené zboží, pulovery a zapínací svetry tady byly vždycky, my jsme tyto pojmy jenom nově definovali.“
V roce 1983 se představili také jako kostýmní návrháři v milánské La Scale. Vytvořili přes sto kostýmů k inscenaci Lucie z Lammermooru s Pavarottim v hlavní roli. V osmdesátých letech uzavřeli také první licenční smlouvy se společnostmi Marzotto, Malerba a Safilo. Čím dál větší roli začínal hrát potahový textil, což přineslo úspěch linii bytového zařízení Missoni Home, vyráběné a distribuované firmou T & J Vestor, spřízněné s rodinou Rosity.
K uspokojení stále rostoucí mezinárodní poptávky se koncem osmdesátých let zrodila první kolekce z textilu, a nikoli pletených materiálů, pánská a dámská sestava Missoni M. Při této slavnostní příležitosti vyměnil Ottavio po velmi dlouhé době barevný svetr Missoni za tmavý oblek s kravatou. Skoro nebyl k poznání. Však se také brzy vrátil ke své „uniformě.

Druhá generace
V roce 1989 se firma dohodla na výrobě svých šatů s textilním koncernem Marzotto, kteréžto partnerství trvá dodnes. Letos byla smlouva v podobě licence prodloužena na další desetileté období. To už však patří k novověku, druhou generaci. Ze tří dětí zastává dcera Angela roli umělecké vedoucí a stylistky a právě ona sklízí již dvanáct let na molech potlesk po přehlídkách. Syn Luca je technickým a výrobním vedoucím, zatímco Vittorio řídí sekci marketingu. A ještě vnučka Margheritu, jež se díky svému hezkému vzhledu stala nejdříve protagonistkou reklamního spotu na dámskou toaletní vodu Missoni, poté se letos představila také jako létající anděl benátského karnevalu. Rodinné vedení se trochu změnilo jen na přelomu tisíciletí příchodem generálního ředitele Massima Gaspariniho. Trvalo téměř pět měsíců, než se mu podařilo transformovat strukturu a organizaci firmy, z čehož lze také usuzovat, že rodina byla pravděpodobně silnější v tvůrčí práci nežli v administrativě. Po reorganizaci se na oba syny přesunuly úkoly spojené spíše s ochranou a pěstováním image, Angela naopak zůstala v pozici umělecké vedoucí. Gasparini si přál rozšířit Missoniho podíl na trhu především prostřednictvím vlastních butiků firmy a franšízového řetězce. V duchu této strategie otevřela firma nedávno svůj nový třípatrový londýnský obchod na Sloan Street.

Spíš řemeslníci
Pro Angelinu linii je příznačný romantický styl s lehkým nádechem bohémství a dobré nálady. Ten je vidět i na tříčtvrtečních kabátech, pulovrech a krátkých kalhotách nad kotníky. Možná je v něm cítit i maličko secesně romantický odstín, který byl pracím Rosity a Taiho zcela cizí. „Módu už dělají oni,“ odpovídají Ottavio a Rosita reportérům. „Angela a naši synové. Musíte se zeptat jich, co bude v módě. My jsme se stejně nikdy necítili jako nějací diktátoři módy nebo vrtošiví velcí návrháři,“ dodávají. „Povedlo se nám udělat a sestavit prima věci a naše publikum to ocenilo. Později jsme se snažili, aby zůstala zachována kvalita a fantazie a my neztratili chuť tvořit. To už nás jaksi zavazovalo jméno a celý ten úspěch made in Italy. Na začátku to však bylo jinak. Začínali jsme jako řemeslníci a někde uvnitř v srdci jsme jimi také zůstali.“

PŘÍBĚH ZNAČKY MISSONI

1948 – Ottavio a Rosita Missoni se potkávají na stadionu ve Wembley, kde Ottavio reprezentuje Itálii v běhu na čtyři sta metrů překážek.

1953 – Po svatbě si zařizují si vlastní krejčovskou dílnu v lombardském městečku Gallarate.

1958 – V Miláně uvádějí svou první kolekci nazvanou Milano-Simpathy.

1967 – Faux pas a modelky bez spodního prádla na módním týdnu v Pitti.

1982 – Představují svůj první parfém. Licenci na parfémy značky Missoni později odkupuje Estée Lauder.

1983 – Missoniovi oblékají inscenaci Lucie z Lammermooru v La Scale, včetně Luciana Pavarottiho.

1998 – Hlavní uměleckou funkci přebírá po matce dcera Angela. Rosita se později nechala slyšet, že o módu v průběhu devadesátých let ztratila zájem.

1998 – Uvádějí na trh levnější variantu značky M Missoni, již vyrábí a distribuuje firma Marzotto.

2005 – Missoni a Rezidor Hotel Group podepisují dohodu o otevření řetězce Hotel Missoni, který by do roku 2012 měl začít budovat třicet hotelů. První z nich byl otevřel v červnu Edinburghu. Do konce roku by měl být otevřen další v Kuvajtu, ještě před mistrovstvím světa ve fotbale pak třetí – v Kapském městě.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče