Míry a váhy vzdělanosti

16. března 2011, 03:37 - Jaroslav Čech
16. března 2011, 03:37

Boloňský proces — harmonizaci vysokoškolského vzdělávání — odstartovalo 19. června 1999 devětadvacet evropských zemí (většina členských států EU, všechny tři pobaltské republiky a Švýcarsko). Dosavadní kariéra zakládajícího aktu, takzvaná Boloňská deklarace, je závratná. „Jede v tom“ již skoro padesát zemí z Eurasie včetně Ruska a Turecka, Malty či Vatikánu. Česká republika nechybí.

Foto: Profimedia

Kdo by si nepřál splývání národních vysokoškolských systémů, na jehož konci budou vzájemně srovnatelné a všude uznávané trojstupňové diplomy (bakalář – magistr – doktor), a tedy i zvýšená mobilita studentů, učitelů a vědeckých pracovníků? Selský rozum i vyšší logika automaticky souhlasí. Takové prolnutí nadnárodní vzdělanosti musí přece mít synergický efekt, jenž vzdělanostní potenciál různých zemí pouze nesečte, nýbrž znásobí. Je ale nutno přejít na „jednotné míry a váhy“, českými státními maturitami počínaje a třeba programem PISA – mezinárodním srovnáváním studentů – konče. Stejně logicky se v Evropě 16. až 18. století vytvářely národní trhy rušením nejen celních přehrad, ale i odlišných měr a vah, pídí, loktů a uncí, často různých v každém koutě větší monarchie.

Srovnávání mezi „studentskými národy“ je určitě menší problém než konkurence – dejme tomu – čínského a evropského pracovního trhu; přestože se ostrý kritik současného vzdělávacího systému, rakouský filozof Konrád Paul Liessmann, domnívá, že PISA spíše škodí. „Těžko můžete srovnávat výkony dětí z tak rozdílných zemí, jako jsou Česko, Malajsie či Kazachstán, a k tomu ještě v testu vypracovaném australskou organizací,“ sdělil nedávno své pocity českým novinářům.

Školy jako agentury

Mnohem problematičtější je konkrétní směr, jaký sjednocovací kúra ve vzdělávání nabrala. Základní směrovkou pro náš kontinent se stala Lisabonská strategie EU přijatá v březnu 2000, necelý rok po Boloňské deklaraci. Do roku 2010 měla tato strategie vytvořit v Evropě „nejvíce konkurenceschopnou a nejdynamičtejší znalostní ekonomiku na světě“. Termín uplynul, nula od nuly pošla a Velká recese 2008–2009 je sotva na vině. Lze se dokonce domnívat, že viníkem je právě redukcionistické – příliš ekonomistní a technologické – pojetí vzdělávacího procesu. Zvláště když tuto úchylku Lisabonská strategie nezahájila, ale vlastně jen navázala na předchozí vývoj, kanonizovala ho a prohloubila.

Výsledkem je podřízení škol ekonomickým imperativům. Z instituce veřejné služby se posunují do role placených servisních agentur, které slibují klientům (kdysi studentům) jistotu zaměstnatelnosti a vyšších příjmů. Současně však tyto perspektivy zpochybňují mantrou o „celoživotním vzdělávání“, která produkuje absolventy pro „flexibilní pracovní trh“ a pro život ve fundamentální nejistotě. Přímý průnik firem do školních osnov má tuto nejistotu vlastně zmírnit. A tak selektuje obory na „dobré investice“ (matematika, ekonomie, angličtina) a „investice špatné“ (filozofie, dějiny umění, nenahraditelné „kulturní světy“ všech ostatních jazyků).

Jednorozměrná vzdělanost jednorozměrných lidí je skvěle měřitelná a navzájem srovnatelná (protože stále častěji totožná). Jde však paradoxně – i když ekonomie vládne – o fatální chybu ekonomickou.

Ruce pryč od pískoviště!

Výrobci počítačových her dávají mezi různými tvůrci zábavného softwaru přednost umělcům, kteří byli vyškoleni tradičním, málo technologickým, „neefektivním“ způsobem: „Jejich oči jsou navyklé vnímat tělesné pohyby,“ upozornila Karen Cheliniová, personální ředitelka Lucas Arts Entertainment, interaktivní herní společnosti založené filmařem technicky zázračných sci-fi příběhů Georgem Lucasem.

Je přesvědčena, že pouze lidé vyškolení v rámci „překonaného“ a „nezodpovědného“ vzdělávacího systému dovedou nejlépe navrhnout ty nejbizarnější digitální postavy a vtělit do nich lidské city a postoje. „Ti, kteří jsou doopravdy dobří, se nikdy neodloučí od svého papírového skicáře,“ řekla. Další podobný příklad utrousil mluvčí výrobce počítačů Hewlett-Packard: Jeho firma, zdůraznil, „najímá zřídka počítačové odborníky a místo toho zvýhodňuje ty, kteří mají schopnost pracovat v týmech a kteří jsou právě proto flexibilní a inovativní“.

Proti konfekčně prefabrikovaným „lidským zdrojům“, které provedly – nejlépe v podobě závratného školného a tíživého zadlužení – „náležité investice do svých kompetencí“, preferují prozíravé firmy něco zcela jiného, ba opačného: nezbadatelnou nahodilost lidských individualit a nezměřitelné kulturní hlubiny společnosti a dějin. To i ono nemůže „testovat“ a vytěžit žádný ministr školství, ale jedině kolektivní lidská praxe. A uchovávat i rozšiřovat jedině takové školství, které „partnerstvím s firmami“ není předem formováno zvenčí dodanými požadavky na okamžité a hmatatelné aplikace.

Tohle je zásada dobře známá vědeckým ústavům, s nimiž se – s povinným poukazem na Boloňský proces, Lisabonskou strategii a hlavně konkurenceschopnost té které země – nakládá docela stejně jako s vysokými školami. Asi proto britský koaliční kabinet konzervativců a liberálních demokratů jako naschvál nedávno rozhodl, že od příštího roku celých 25 procent státních subvencí vědeckým ústavům a laboratořím bude vázáno měřitelnými kritérii jejich „přínosu“ (doslova: „… měřitelnými přínosy, které ekonomika a společnost může očekávat“).

Námitku samozřejmě nevznesla London School of Economics (a nejen proto, že se finančně zapletla s Muammarem Kaddáfím). Zazněly protiargumenty Asociace britských filozofů (BPA), která loni v červenci zaslala ministrovi univerzit Davidu Willetsovi otevřený dopis s velmi názorným příkladem: Kybernetické programování je založeno na logice, jejíž základy položil Gottlob Frege (1848–1925), německý matematik, logik a filozof. Tomuto politicky zmatenému vědci, který ještě stihl přilnout k Hitlerovi, vůbec nestrašily v hlavě počítače, ale „všeobecná pravidla pravdy“.

Kdo by dnes zaměstnal člověka zahloubaného do tak „nepraktického nesmyslu“, jenž však paradoxně stojí u základů dnešních „informačních dálnic“? Inu, například ten podnikatel, který ví, že svazácky uvědomělá orientace na okamžitou rentabilitu vzdělávání a výzkumu vede – kromě jiných svých perverzit – k dlouhodobé devastaci ekonomiky.

Ruce pryč od škol! Největší jejich přínos, který má společnost právo očekávat, je hra na komplexní – jako veškerá příroda nikam předem nesměřující, nikam osudově nezacílené – poznávání světa. Nechť si za zdmi škol děti, teenageři a mladí dospělí pospolu s učiteli a profesory dostatečně vyhrají na nekonečném pískovišti lidské kultury a civilizačních možností. Kdo chce vzdělanost měřit krejčovským metrem anebo „mezním užitkem“ absolventa v rámci ročního obratu firmy, bude sám změřen i zvážen. A shledán – dříve či později – malým a lehkým.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče