Miroslav Zámečník: Zarúbaná cesta aneb jak na ekonomické bolehlavy Západu

 Zámečník 28. února, 06:07  -  Miroslav Zámečník
28. února, 06:07

Hlavní ekonomický poradce Allianz Mohamed El-Erian dovede ve své analýze dobře popsat všechny ekonomické bolehlavy Západu, s návrhy řešení už mu to jde hůř. Není sám, plaveme v tom všichni.

Pokud se podíváte na průzkumy veřejného mínění v letošním volebním roce ve Spojených státech, pořád nominálně největší ekonomice na světě, zjistíte, že jenom 40 procent Američanů hodnotí vyhlídky země pozitivně. To je sice nad historickými minimy (před rezignací Richarda Nixona kvůli Watergate to bylo 33 procent), ale hluboko pod maximem v lednu 2001 (73 procent; půl roku před „dvojčaty“).

Přitom Američany netrápí ani tolik ekonomika, ani nezaměstnanost, ani imigrace; trápí je „government“, tedy vláda v širším slova smyslu. Stupeň nedůvěry vůči pilířům „politického establishmentu“ je v USA vskutku mimořádný, obdobná česká čísla proti tomu vypadají docela dobře.

Když se podíváme na světovou dvojku (nebo jedničku, pokud vyznáváte paritu kupní síly), pak i tady průzkumy Gallupova ústavu nedopadají dvakrát růžově, což lze pochopit vzhledem ke zpomalující ekonomice. Za posledních deset let nikdy tolik Číňanů v průzkumech netvrdilo, že mají starosti a že zakoušejí stres, jako loni, přičemž to zhoupnutí je zvlášť v meziročním srovnání hodně výrazné.

Takže Mohamed El-Erian ve svém příspěvku naťukává důležitou otázku: lze se dopracovat k ekonomickému růstu, který by stál na trvalejším základě, rovnoměrněji sdílet jeho plody a nastolit něco, co by připomínalo „pohodu“? Každé z jím navrhovaných řešení je spojeno s otazníky, z nichž na některé je odpověď relativně jednoduchá, na jiné extrémně složitá.

El-Erian vs. čeští generálové

Vezměme si tři řešení, která si čeští manažeři podle průzkumu provedeného poradenskou firmou PwC přejí momentálně nejvíce. Z El-Erianových receptů, který však čeští generální ředitelé vidí až jako třetí v pořadí (preferuje ho 66 procent), je asi nejjednodušší ten na zvýšení míry investic do fyzické a ICT infrastruktury.

To je sice spojeno s četnými komplikacemi v podobě bitvy zájmových skupin, výběru projektů, které dávají smysl, udělení povolení typu EIA, záboru pozemků ve veřejném zájmu, organizací výběrových řízení a tisíce dalších „technikálií“, ale v zásadě je to otázka politické vůle.

Kapitálu na projekty, které nabízejí rozumnou návratnost, je více než dost. Tohle je oblast, kde zastánci autoritářských řešení najdou úspěchy, jako vždy v minulosti. El-Erian i čeští generální ředitelé (90 procent z nich) se shodují v tom, že vzdělávací soustava má lépe připravit budoucí generaci na poptávku po pracovní síle.

Potíž nastává v momentu, kdy chcete prosadit maturitu z matematiky, případně trvat na tom, že v měkkých oborech, závislých na přerozdělování z veřejných rozpočtů, bude existovat něco jako „numerus clausus“, tedy, že studijní místa by mohla kopírovat budoucí poptávku. Obojí by mohlo zvýšit zájem o praktické, technické profese, které poptávají průmyslníci. To lze také národu s dostatečně silným mandátem vnutit.

A co by asi tak mělo být kromě geografie, o niž jsme se nijak nezasloužili, nějakou stabilnější českou konkurenční výhodou než vzdělání populace, v čem jiném chcete Česko jako destinaci pro byznys profilovat? Jenže jedna věc je momentální poptávka, něco úplně jiného je dlouhodobá uplatnitelnost na trhu a všichni máme o budoucnosti – sebekriticky řečeno – dosti mlhavou představu.

Za padesát let bude struktura ekonomiky téhle země vypadat úplně jinak. Všichni máme rodné číslo, všichni výdělečně činní podáváme daňové přiznání, všichni absolventi po sobě zanechávají kolosální elektronickou stopu. A navzdory veškerému pokroku ve finanční matematice nemáme absolutně nic, co by finančně zainteresovalo vysoké školy na tom, jak si vedou jejich absolventi.

Jde to samozřejmě udělat i retroaktivně (a zpětně dát peníze těm, kteří to systému navzdory neflákali) a jistěže jde udělat sofistikované kontrakty do budoucna, včetně sázek investorů ze soukromého sektoru. Školství je zralé na technologickou, organizační a finanční revoluci stejně jako zdravotnictví, to je jedna z mála jistot, ale autoritářství nevyřeší z hlediska budoucí produktivity absolutně nic. Tím si také můžeme být jisti.

Česko zkolabovalo už na triviálním konceptu odloženého školného, které dává alespoň základní nástroj, jak tenhle sektor učinit alespoň trochu zodpovědným za svoje velmi dlouhé dopady do budoucnosti. A opravdu si myslíte, že po měkkém cvičišti bude následovat úspěch na globálním kolbišti? Že se s námi v příštích desetiletích bude někdo ekonomicky nějak zvlášť mazat?

Daňová stabilita v blbém systému

Daňová stabilita, předvídatelnost a efektivnost, preferovaná českými šéfy zdaleka nejvíc (91 procent), je v zásadě poptávka vyvolaná rychlými a málo koncepčními pohyby v minulosti.

Nemohu si pomoci, ale technicky vzdělané manažerské kádry rozumějí daňovým koncepcím stejně málo jako daňaři elektrickým motorům, ovšem technici nepociťují žádnou pokoru. Přitom daně jsou hodně komplikované odborné téma, na kterém rozhodování o investicích a zaměstnanosti dost závisí, a vše se míchá s politickými zájmy.

Stačí uvést příklad: když se pokoušíte dělat sociální politiku přes zdanění spotřeby (u nás typicky manipulace se sazbami DPH), je to vždy ta nejméně efektivní forma sociální politiky, protože má velký průsak do sociálních skupin, které úlevy nepotřebují.

Nedosti na tom: máte-li vysoké zdanění pracovních příjmů (daň z příjmů, sociální a zdravotní pojištění), pak výrazně nižší sazby DPH fakticky fungují jako mocný stimul pro rozvoj stínové ekonomiky, zejména v kombinaci se systémem sociálních dávek. To je fakt, stejně jako je skutečností, že ani drakonický kontrolní systém nedovede nahradit základní „chyby v koncepci“.

Momentálně hojně diskutovaný garantovaný minimální příjem bez ohledu na aktivitu je ve skutečnosti neproveditelný: při navrhované míře štědrosti finančně neúnosně drahý, protože je plošný. Bude-li skrovný, pak nic neřeší ani náhodou. Co vlastně chceme? Fundamentálně špatný daňový systém, který ještě po troškách kazíme, ale v zásadě je stabilní? Anebo poctivou a dlouhou debatu, která vyústí v nějakou podstatnou změnu?

Pokud jde o priority, za posledních minimálně patnáct let jsme nepředvedli ani jedno intelektuálně parádní číslo. Jeden krok vpřed, pak dva kroky vzad, pak dva kroky vpřed a zase tři kroky vzad. Takhle nemůžeme tančit donekonečna, přitom „stráž je unavena“.


Čtěte také:

Studie: Globální oteplování může srazit světovou ekonomiku téměř o čtvrtinu

Fed vedly k odložení dalšího růstu sazeb obavy z globálních turbulencí

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče