Miroslav Zámečník: Jaké má MMF alternativy?

 Zámečník 18. října 2015, 08:02  -  Miroslav Zámečník
18. října 2015, 08:02

Venezuela se chtěla vyhnout kuratele MMF, a dostala se do násobně těsnějšího objetí Číny. Píše se začátek roku 1995 a Maďarsko je na prahu platební krize. Nová, socialisty (postkomunisty) vedená vláda premiéra Gyuly Horna hledá přátele. Na koho by si Horn asi tak měl vzpomenout než na německého kancléře Helmuta Kohla?

Píše se začátek roku 1995 a Maďarsko je na prahu platební krize. Nová, socialisty (postkomunisty) vedená vláda premiéra Gyuly Horna hledá přátele. Na koho by si Horn asi tak měl vzpomenout než na německého kancléře Helmuta Kohla?

Koneckonců v roce 1989 to byl ještě jako ministr zahraničí Maďarské lidové republiky právě on, kdo na rakouských hranicích stříhal ostnaté dráty, aby tak následně přivodil pád Německé demokratické republiky, již dírou v maďarském plotě začali houfně opouštět občané. Gyula Horn nelenil a napsal dopis Helmutu Kohlovi, v němž „starému příteli“ připomněl tuto zásluhu o znovusjednocení Německa a taktně jej požádal o půjčku.

Dostal velmi přátelskou odpověď, něco v duchu: „Milý Gyulo, jistěže nezapomínám na tvoje osobní zásluhy a jistěže Maďarsku rádi pomůžeme, ale je tady pár opatření, jež bychom rádi viděli, abychom našemu společnému snažení dopřáli plný úspěch.“

Následoval dlouhý výčet toho, co by Maďarsko mělo udělat jako podmínky pro poskytnutí německé finanční výpomoci. Poněkud znejistělý Gyula Horn povolal svého ministra financí Lájose Bokrose a zeptal se ho, co má ten dopis znamenat. Bokros, a mám to od něj z první ruky, mu tehdy odpověděl: „Pane premiére, to neznamená nic jiného, než že když tyhle podmínky splníme, tak tu půjčku nebudeme potřebovat.“

„Bokros-csomag“, jak ten balíček úsporných opatření ohlášený 12. března 1995 nazývají Maďaři, sice znamenal tvrdý reálný pokles mezd, ale také odvrátil platební neschopnost a postaral se o pár let solidního ekonomického růstu.

Těsné objetí

Tento příklad naprosto dokonale ilustruje vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Každá finanční výpomoc Mezinárodního měnového fondu (MMF) poskytovaná členským zemím, jež se dostaly do platebních potíží, obsahuje podmínky. Ricardo Hausmann, jehož jsem velkým platonickým obdivovatelem, má pravdu hned ve třech věcech.

Zaprvé všechny konečné podmínky MMF jsou veřejné a o každém programu diskutují výkonní ředitelé zastupující členské země a ti nemusejí s názorem odborného personálu MMF souhlasit. V podpalubí a zákulisí se sice zuřivě vyjednává, ale nakonec MMF zveřejní nekonečně víc, než najdete v bilaterálních ujednáních, a protože jde o kolektivní orgán, představuje rozhodnutí přece jen nějakým způsobem vyváženější názor.

Zadruhé na mezinárodní makroekonomické problémy neexistuje po odborné stránce fundovanější autorita – a všichni dobří makroekonomové se dřív nebo později s MMF setkali a většinou jím i prošli. Hausmann má jednu velkou pravdu: v řadě kritických oborů nemáme na jednom místě soustředěnou ani kumulovanou zásobu zkušenosti, ani dostatečný intelektuální aparát, a už vůbec ne dostatečnou palební sílu, která by byla schopna zasáhnout, když vznikne problém.

To neznamená, že MMF je bezchybný, pouze tím musíme uznat, že v jiných oblastech světové společenství nemá všechny tři ingredience pohromadě na jednom místě, a to ani náhodou. Zatřetí, a to je věc, proč musíte tu Hausmannovu obhajobu akceptovat, jsou alternativy. Začal jsem příkladem Maďarska, který byl míněn jako zábavný příklad, ale Ricardo uvádí svoji Venezuelu, která se chtěla kuratele MMF vyhnout tak dalece, až se dostala do násobně těsnějšího objetí.

Kolonialismus, dokonce i bez přímého koloniálního područí, není hezká věc. Nedávno jsme v týdeníku Euro popisovali předválečné ekonomické vztahy Československa s Íránem. Výsadní postavení v obchodě tehdy měly tři země: sovětské Rusko, Německo a Velká Británie.

Obchod s ropou, zdaleka nejzajímavější, byl pevně v britských rukou, Němci si na zbytek dojednali clearing a sovětské Rusko mělo na některé položky (třeba pro Čechy tehdy důležitý cukr) v podstatě monopol. Ostatní jenom paběrkovali a to si pište, že to Írán nevyšlo lacino.

Případ Venezuela

Čína si výměnou za masivní půjčky dokázala zajistit nejen venezuelskou ropu, ale přednostně „procpala“ na tamní trh skoro všechno, na čem jí záleželo. Od aut přes telefonní ústředny až po ledničky. Má preferenční zacházení a přídělový devizový systém se v rámci tohohle kolosálního barterového obchodu postará, aby si nikdo jiný v obchodu s Venezuelou v „zájmových položkách“ ani neškrtnul.

Hausmann na příkladu Venezuely, země s největšími zásobami ropy na světě, jenom dokazuje, že si sice můžete nějakou dobu dělat, co chcete, ale nemůžete dostat, co chcete. Vždy je tam nějaký kolaterál, zpravidla velmi drahý, a bez diktatury, jíž je podmíněn, tohle uspořádání stejně jednou padne.

Měřeno těmito alternativami je MMF, jakkoli nedokonalý, něco, co byste si museli v mezinárodních financích vymyslet.


Čtěte také:

Bývalý šéf MMF čelí novému vyšetřování, měl obelhat akcionáře

MMF: Finanční stabilitu ohrožují mladé trhy, hlavně kvůli dluhům

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče