Miroslav Zámečník: Daruj kozu, vyvolej další migrační vlnu

 Zámečník 17. ledna, 07:00  -  Miroslav Zámečník
17. ledna, 07:00

Jednou z mála jistot, na které se můžeme v tomto roce spolehnout, je, že pokud budeme chtít porozumět světu, uděláme dobře, když budeme číst ty, kteří jej vnímají z jiného než „evropského“ úhlu pohledu.

Vítězem autorova vánočního čtenářského kroužku se stal The Last Resort – příběh jedné rodiny (a vlastně celé země) v Zimbabwe poté, co se tamní diktátor Robert Mugabe rozhodl, že vyvlastní „bílé“ farmáře. Totální zhroucení kdysi prosperující země funguje jako odstrašující příklad pro sousedy, že přes konfiskace majetku bílé menšiny cesta k prosperitě a emancipaci opravdu nevede.

Dambisa Moyo, ekonomka původem ze Zambie (čili severního souseda Zimbabwe) s doktorátem z makroekonomie na St Anthony’s College v Oxfordu, ve svém příspěvku opravdu nešetří kritikou na adresu Evropské unie, která nezvládala masivní příliv imigrantů v loňském roce. Vše nasvědčuje tomu, že s ním bude zápasit i v letošním roce. Těžko budete polemizovat s tím, že EU byla – všem informacím navzdory – nepřipravená a reaguje pozdě, ne­li příliš pozdě.

Myslete na druhé

Daleko méně přemýšlíme o tom, že EU, ale ani Amerika se nezatěžují důsledky vlastních kroků a politik pro rozvíjející se země, které nejsou jejich členy. Přitom si logicky koledujeme o nějakou reakci, jež nás příliš nepotěší. Společnou zemědělskou politiku EU, stejně jako podporu farmářů v USA, uvádí Dambisa Moyo jako názorný příklad poškozování třetí strany, v tomto případě rentability zemědělství a potravinářského průmyslu v rozvojových zemích.

Nejde přitom jen o celní sazby, i když i ty jsou zajímavé. Třeba surová káva nebo kakao vé boby, tedy typické tropické plodiny, nejsou zatíženy žádným clem, což už ovšem neplatí pro praženou kávu či čokoládu, v jejichž případě se uplatňuje složitý vzorec pro výpočet cla. Teoreticky má sice padesátka těch nejchudších zemí, ze dvou třetin afrických, už od roku 2001 bezcelní přístup na trhy EU, jenže musejí vyhovět přísným pravidlům pro původ zboží.

Nedostatečná výrobní hloubka

V subsaharské Africe, kde je podíl zpracovatelského průmyslu na HDP pouhých 11 procent (a klesá) a na celkové zaměstnanosti šest procent, nemá žádná země s výjimkou Jihoafrické republiky dostatečnou výrobní hloubku, aby tato pravidla dokázala dodržet, a JAR je pro změnu zase „příliš bohatá“.

Proč by měly Keňa, Uganda nebo Etiopie vyvážet kávu v surovém stavu, když je možné ji tam zpracovat až do úrovně spotřebitelského balení a v kapslích na espreso (What else?) exportovat do světa? Prozatím je to tak, že třeba Etiopie vyváží tak za tři čtvrtě miliardy dolarů nepražené kávy ročně, ale pražené pouhých sedm tun.

Potíž je v tom, že prozatím vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by kterákoli země subsaharské Afriky dokázala zopakovat zázrak z delty čínské Perlové řeky.

Dambisa Moyo má pravdu i v tom, že příslušné centrální banky při rozhodování o měnové politice nijak zvlášť neřeší vedlejší účinky svých rozhodnutí: ECB se netrápí tím, jak bude na její rozhodnutí o masivním navyšování likvidity, které způsobí oslabení eura, reagovat třeba švédská Riksbank (zápornými sazbami). Obdobně americký Fed sledoval vlastní priority, když svého času ohlásil ukončení kvantitativního uvolňování či třeba nedávno nepatrně zvedl základní sazby.

Že se obojí promítlo do odlivu kapitálu z rozvojových zemí? Centrální banky se často vzájemně informují a svoje kroky koordinují, ale něco takového jako „solidární měnová politika“ neexistuje a sotva může existovat.

Částečná pravda

Globalizace v podstatě předpokládá společnou péči o globální veřejné statky, k nimž patří i ekonomická a sociální stabilita. Ovšem tvrdit, že Západ může vnímavější politikou aktivně předcházet velkým otřesům v rozvojovém světě, a nepřivolávat tak k sobě migrační vlny, je do značné míry pravda, ale není to úplná pravda.

Když se vrátíme k té Africe. Taková Etiopie měla v polovině minulého století patnáct milionů obyvatel a byla považována za „lidnatou“; dnes jich má sto milionů. V posledních deseti letech přitom Etiopie, která nemá bůhvíjaké surovinové bohatství, dokázala rychle růst a přilákat investory do pracovně intenzivního tržního zemědělství (pěstování květin) i zpracovatelského průmyslu, dokonce o hodně úspěšněji než většina jiných afrických států. Ale kdo z vás se domnívá, že bude schopna koncem tohoto století uživit čtvrt miliardy lidí, pokud dojde k naplnění posledních projekcí demografů z OSN?

Zoufale neefektivní pastevectví

Celá subsaharská Afrika potřebuje vytvářet miliony nových pracovních příležitostí, aby dokázala držet krok s populačním přírůstkem. Tenhle imperativ nespravíte dobře míněným darováním peněz na kozu nebo osla, protože to poslední, co Afrika potřebuje, je dál zatěžovat většinou hodně křehké ekosystémy zoufale neefektivním pastevectvím. Potřebuje dobrou hospodářskou politiku, investice do infrastruktury a vzdělání, kompetentní státní správu a příliv zahraničních investic – zdaleka nemusí jít jen o kapitál a manažerské dovednosti západních investorů, dneska může v podstatě všechno poskytnout i Čína.

Tohle všechno paní Moyo samozřejmě zná z první ruky, sama napsala knihu o nefunkčnosti vládní rozvojové pomoci africkým zemím, která může být k užitku jenom tehdy, pokud se opírá o domácí zdravý základ a vlastní ambici, v opačném případě je spíše na škodu, jak plodí syndrom natažené dlaně.

Dají se do pohybu

Je zcela nemožné zaměstnat přírůstek pracovní síly velké části Afriky samotným produktivnějším zemědělstvím (jakkoli rezervy jsou obrovské – tady žádná zelená revoluce ještě neproběhla), pokud nebude následovat velmi rychlá industrializace v pracovně náročných odvětvích. Včera bylo pozdě.

Potíž je v tom, že prozatím vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by kterákoli země subsaharské Afriky dokázala zopakovat zázrak z delty čínské Perlové řeky. To se podaří v Bangladéši, Myanmaru, zcela určitě ve Vietnamu, ale v subsaharské Africe?

Dokonce i kdyby Západ otevřel svoje trhy dokořán a dokonale propočítával dopady svých rozhodnutí na široké okolí a každý z nás si koupil cokoli, co se tam bude produkovat, tak si nějak nedovedu představit, že by vyprahlý Niger jednou zvládl uživit 210 milionů lidí.

Perla Afriky, která se tak líbila tehdy třiatřicetiletému Winstonu Churchillovi, by měla mít taky přes dvě stě milionů lidí… Asi tak stokrát víc, než když Churchill tehdejší britský protektorát Uganda v roce 1907 navštívil.

Strašně rád bych se od Dambisy Moyo dozvěděl, co se stane s její rodnou Zambií, až bude mít sto milionů obyvatel. Nebo s malou Malawi, až jich bude mít 87 milionů. Jasné je pouze to, že darovanými kozami a oslíky to nespravíme. Co ti lidé budou dělat? No, dají se do pohybu.


Čtěte také:

Automobilky si brousí zuby na Afriku, poslední nedotčený trh na světě

Azylové tábory v Africe? To nejhorší, s čím mohla EU přijít, zní z Maroka

Světová banka: Počet lidí žijících v extrémní chudobě klesne pod 10 procent

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče