Miroslav Tyrš - Paže tuž, vlasti služ!

27. září 2010, 05:34 - Robert Šimek
27. září 2010, 05:34

Miroslav Tyrš byl český kritik, historik umění a estetik. Především je ale známý jako velký propagátor tělocviku a spoluzakladatel vlastenecky orientované tělocvičné organizace Sokol. Byl nejen spolutvůrcem sokolských idejí, ale zabýval se i praktickou činností. Velké úsilí věnoval výchově cvičitelského sboru, vypracoval sokolské řády a vytvořil také první české tělocvičné názvosloví.

Autor: ČTK

Česká obec sokolská je v České republice čtvrté nejpočetnější občanské sdružení, jehož téměř 190 tisíc členů se dobrovolně věnuje sportům, pohybovým aktivitám v oddílech sokolské všestrannosti a kulturní činnosti, především ve folklórních souborech.

Antická idea harmonie krásy a dobra dala základ společenskému hnutí, které se spojilo s osudy českého a později československého státu. Sokol byl čtyřikrát zakázán nebo omezen válkami a totalitními režimy. Přesto přežil a zásluhou českých emigrantů se rozšířil do všech koutů světa.

U zrodu Sokola stáli přední představitelé české politiky a kultury: bratři Eduard a Julius Grégrové, Josef Mánes, Jan Neruda, Jan Evangelista Purkyně či Karolina Světlá. Důležitou finanční podporu zajistil podnikatel Jindřich Fügner. Hlavním nositelem myšlenky byl ale Miroslav Tyrš, který formuloval odborné zásady sokolské činnosti a podařilo se mu uvést učení i do praxe.

Friedrichovo počeštění

Miroslav Tyrš (1832–1884)
Narodil se 17. září 1832 v Děčíně a po smrti rodičů byl vychováván českými vlastenci v Kropáčově Vrutici. Vystudoval filozofii a následně působil jako estetik a teoretik umění. Od mládí měl chatrné zdraví, na radu lékaře proto začal cvičit. Tělocvik si oblíbil a brzy začal uvažovat o založení vlastního tělovýchovného spolku. Ten nakonec vznikl roku 1862 pod názvem Tělocvičná jednota pražská, později byl přejmenován na Sokol pražský. Tyrš byl jeho hlavním organizátorem a metodikem, podílel se ale i na praktické činnosti a roku 1882 osobně vedl první všesokolský slet. Ze Sokola vystoupil až kvůli jmenování profesorem na filozofické fakultě. Psychicky ale tento krok těžce nesl a 8. srpna 1884 za neznámých okolností utonul v rakouských Alpách.

Trochu paradoxní je, že velký vlastenec Miroslav Tyrš byl původem český Němec. Narodil se roku 1832 v Děčíně jako Friedrich Emmanuel Tiersch v rodině místního zámeckého lékaře Jana Vincence Tiersche. Jeho otec i matka Vincencie, rozená Kischbaumová, pocházeli z Čech, ovšem z německy mluvícího prostředí.

Rodina ale v Děčíně dlouho nezůstala. Otec se roku 1836 nakazil tuberkulózou a odešel k příbuzným do Döblingu u Vídně, kde ještě téhož roku zemřel. Matka podlehla stejné nemoci o dva roky později a na tuberkulózu v útlém věku zemřely i obě Tyršovy sestry.

Mladý Friedrich byl tedy od šesti let sirotkem a vychováván byl v rodině strýce z matčiny strany v Kropáčově Vrutici na Mladoboleslavsku a později ve Stránově. Byla to velká změna, protože se ocitl ve zcela českém prostředí. Začal mluvit česky, myslet česky a v podstatě se stal Čechem.

Studoval nejprve na malostranském gymnáziu a roku 1850 maturoval na vlastní žádost česky na Akademickém gymnáziu. Místo Friedrich se začal podepisovat Bedřich a brzy přijal vlastenecky lépe znějící jméno Miroslav. Jazyk rodičů už tehdy dávno nepoužíval a s mluvenou němčinou měl prý dokonce ve škole problémy.

Filozof v trenýrkách

Už od dětství byl neduživý a slabý, lékař mu proto doporučil navštěvovat tělocvičný ústav, který byl tehdy v Čechách ještě poměrně žhavou novinkou. Jako žák gymnázia pravidelně docházel do Schmidtova ústavu, kde se pokoušel zesílit a získat kondici. Později pokračoval ve cvičení také na Malypetrově ústavu a tělocvik se brzy stal jeho koníčkem.

Ještě blíž měl ale k humanitním oborům. Roku 1860 se stal doktorem filozofie a působil jako estetik a teoretik umění. Na tomto poli vykonal obrovský kus průkopnické práce, objevil mnoho českých umělců a pomohl jim s uplatněním. Byli mezi nimi i pozdější velikáni Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Vojtěch Hynais, Mikoláš Aleš nebo Josef Mánes. Svými propracovanými články a statěmi položil základy novodobé české výtvarné kritiky. Stal se zasvěceným průvodcem českého čtenáře po říši výtvarného umění i přítelem a rádcem celé nové generace mladých umělců.

Především se ale pokoušel o filozofickou kariéru. Byl velmi inteligentní a hloubavý, proto jeho úsilí směřovalo touto cestou. Obě jeho habilitační práce byly filozofické, brzy se ovšem dostal do problémů, protože místo, o které se na univerzitě ucházel, bylo už obsazeno jiným člověkem. Přijal proto dočasně práci vychovatele synů vlasteneckého továrníka Bartelmuse v Novém Jáchymově na Berounsku. Mimopražské prostředí mu po zdravotní stránce velice svědčilo a výrazně zde pookřál. Se syny továrníka pravidelně cvičil a postupně přitom vytvářel i specifické cvičební názvosloví.

Nazdar, sokole!

Když se Tyrš po čtyřech letech vrátil do Prahy, podle vlastních slov prý „neměl jinou ideu než tady vytvořit shakespearovskou skupinu“. Brzy se ale vrátil do Malypetrova tělovýchovného ústavu a definitivně přijal za svou myšlenku vytvořit masový tělocvičný spolek.

Ten původně neměl mít žádný vlastenecký podtext. Národnostní situace se však ve druhé polovině 19. století začala v Čechách komplikovat a toto pojetí brzy padlo. Němci totiž při snaze být ve všem první vytvořili vlastní tělovýchovný spolek, a před Tyršem se tak objevila idea vzniku čistě českého spolku. V dopisech později psal, že ho osvítil okamžitý nápad, pokusit se prostřednictvím tělocviku zlepšit zdatnost českého národa po všech stránkách, na úroveň, kterou kdysi dosahovali staří Řekové. Ideálem se stal člověk duševně i tělesně vyspělý a navíc mravně ukázněný.

Je jisté, že značnou roli v tomto pojetí u Tyrše sehrálo jeho vysoké humanitní vzdělání a zájem o antiku. V tomto smyslu pak položil základy spolku, který dostal název „Tělocvičná jednota pražská“. Ustaven byl v únoru 1862 a o dva roky později se jeho název na návrh pedagoga Emanuela Tonnera změnil na „Sokol Pražský“. Prvním starostou se stal Jindřich Fügner, který také navrhl tykání členů a oslovování bratře a sestro. Josef Mánes vymyslel návrh kroje s garibaldovskými červenými košilemi a Josef Barák zavedl pozdrav Nazdar!

Síla, vytrvalost a kázeň

S heslem Tužme se!, které vymyslel Miroslav Tyrš (první místostarosta a náčelník), vyšli pražští sokolové v dubnu roku 1862 na svůj první výlet. Národní tradice velela, aby se jeho cílem stala bájná hora Říp, kde se koncem dubna konaly slavné svatojiřské poutě. Skupina výletníků v červených košilích s kokardami v národních barvách vyvolala značný rozruch a vzbudila velký zájem o sokolské hnutí. V květnu téhož roku zorganizoval Jindřich Fügner další výlet, tentokrát na vrch Závist nedaleko Zbraslavi. Tady už vítaly sokoly davy vlastenců a bylo jasné, že rozšíření nového spolku je jen otázkou času.

Sokolové cvičili zpočátku na nejrůznějších místech Prahy, již koncem roku 1862 se ale Fügner rozhodl, že nechá vlastním nákladem postavit novou tělocvičnu. Ta vyrostla na rohu dnešních ulic Žitné a Sokolské. Na tehdejší dobu měla nebývalé rozměry i zařízení a stala se základnou tělocvičné jednoty Sokol pražský. Cvičilo se hlavně na nářadí, postupně však přibývala i další sportovní odvětví, jako jízda na koni, šerm, lehká atletika i míčové hry. Nadšení organizátoři pořádali akademie, výlety, divadla, plesy (zvané šibřinky), koncerty a setkání se zpěvem.

K Sokolu patřil od začátku i „Tělocvičný spolek paní a dívek pražských“, čímž bylo docíleno rozšíření tělovýchovných myšlenek na větší část veřejnosti. V lednu roku 1871 pak vyšel první časopis Sokol, v jehož úvodníku Tyrš vyhlásil „Náš úkol, směr a cíl“. Hlavními zásadami, kterými se měli řídit příslušníci Sokola, byly síla, statečnost, činnost a vytrvalost, láska k vlasti, volnosti a bratrství, střídmost, mravnost a kázeň.

Český Coubertin

Podobné sokolské jednoty, jako byla ta pražská, začaly brzy vznikat i na venkově a již roku 1863 měl spolek přibližně dva tisíce členů. Tyrš vypracoval českou tělocvičnou soustavu i metody, přičemž využil své velké znalosti fyziologie, filozofie a estetiky. Vše podstatné shrnul ve spise Základové tělocviku, který vyšel roku 1865 a obsahoval promyšlený tělocvičný systém a výstižné názvosloví. Později pak vydal i další publikace Cvičení sokolská a Německo-české názvosloví tělocvičné.

Roku 1869 vytvořil i stať s názvem Hod olympický, ve které oslavil olympijskou myšlenku. Stalo se tak o celých 27 let dřív, než baron Coubertin zorganizoval první novodobé olympijské hry v roce 1896! Nezůstalo navíc jen u slov. Roku 1882, při příležitosti 20. výročí založení Sokola, zorganizoval Tyrš na Střeleckém ostrově v Praze veřejné cvičení sokolských jednot, které vstoupilo do historie jako první všesokolský slet. Akce se zúčastnilo 76 jednot nejen z Čech, ale i z Moravy, Slezska, Vídně, Lublaně, Záhřebu a dokonce i z Ameriky. Slet, který Miroslav Tyrš osobně řídil, mu byl odměnou za více než dvacetiletou usilovnou práci. Sokolstvo získalo veliké uznání nejen mezi krajany, ale také v dalších slovanských zemích, kde se sokolská cvičební soustava stala díky rozmanitosti cviků velmi oblíbenou.

Náčelník a Renáta

Miroslav Tyrš byl díky Sokolu osobou všeobecně známou a uznávanou. Již roku 1867 se proto dostal i do politiky, kde patřil k demokratickému proudu. Měl vřelý vztah k lidovým vrstvám a účastnil se také dělnických táborů. Od roku 1869 byl poslancem českého sněmu a roku 1873 se stal členem říšské rady. Všech funkcí se ale pro velké vytížení brzy vzdal a naplno se věnoval jen práci v Sokole.

Spřízněnou duši přitom nalezl v Jindřichu Fügnerovi. Tento schopný obchodník a vedoucí pražské pobočky terstské pojišťovny se velmi zajímal o filozofii, především byl ale všestranným sportovcem. Po Vltavě jezdil vlastní plachetnicí a účastnil se i dalších sportovních akcí. Sokolská myšlenka ho od počátku nadchla a neváhal pro ni obětovat jakýkoli finanční obnos. Z úspěchů organizace se ovšem netěšil dlouho. Již roku 1865 v pouhých 42 letech zemřel na otravu krve.

Tyrš nesl tuto ztrátu velmi těžce, rodinu Fügnerových ale nepřestal navštěvovat a vdově Kateřině pomáhal s výchovou dcery Renáty. Seznamoval ji s humanitními předměty, vysvětloval jí svůj vlastní způsob uvažování a těšil ho její neskonalý obdiv. Renáta se do pohledného učitele postupně zamilovala a vztah to byl oboustranný.

Tyrš psal Renátě zamilované sonety a v dopise k jejím patnáctinám napsal: „Nikdy jsem se netázal, zda na této zvláštní životní dráze kdy najdu porozumění a přátelství, a přece jsem je našel. Jinak dosti mlčenlivý, stávám se mluvkou, kdykoli Vás uvidím.“ Renátina matka sice s láskou dcery ke staršímu muži zpočátku nesouhlasila, nakonec ale svolila a svatba proběhla 28. srpna 1872. Manželství bylo šťastné, trvalo však jen dvanáct let.

Smrt v řece Aaše

Roku 1883 dosáhl Miroslav Tyrš profesního vrcholu. Stal se mimořádným profesorem na filozofické fakultě, což byl jeho životní sen. Jmenování bylo ovšem podmíněno tím, že zanechá veškeré činnosti v Sokole. Organizace byla již tehdy pevně ukotvena a nebylo třeba do jejího chodu příliš zasahovat. Tyrš se ale přesto nerad loučil a o správnosti tohoto kroku dlouho pochyboval.

Nakonec sice odešel, jeho psychický stav se však začal rychle zhoršovat. Od mládí trpěl depresemi a poprvé se nervově zhroutil už roku 1869. Tehdy mu pomohl pobyt ve Švýcarsku, nyní proto také hledal klid v zahraničí. Jeho cílem se stala vesnička Ötz v Tyrolských Alpách, kam se vypravil v červenci 1884. Divoká příroda ale jeho stav spíš zhoršovala a v dopisech si stěžoval na nespavost, bolesti hlavy a svalovou slabost.

V pátek 8. srpna 1884 odešel dopoledne z Heidova hostince, kde byl ubytován, a už se nevrátil. Rozsáhlé pátrání, které vedla manželka Renáta a později její bratranec Josef Scheiner, skončilo bez úspěchu a nepomohl ani inzerát v místních novinách s odměnou 200 zlatých za Tyršovo nalezení. Teprve ve čtvrtek 21. srpna zahlédl rybář Karl Schöpf v horské říčce Aaše nedaleko Habichenu lidskou nohu. Ihned přivolal pomoc a po několika hodinách se z vody podařilo vylovit silně potlučené tělo, ve kterém Scheiner okamžitě poznal Miroslava Tyrše.

Ostatky byly ve velmi špatném stavu, nějaký čas proto zůstaly v Ötzu. Do Prahy byly převezeny až v listopadu téhož roku a následně pohřbeny na Olšanských hřbitovech. Příčinu smrti se nikdy nepodařilo přesně určit. Oficiální závěr zněl, že se Tyrš nešťastnou náhodou zřítil ze srázu nebo v pomatení smyslů do řeky sám skočil.

Cvičenci se nevzdají

Tyrš byl mrtev, jeho odkaz ale žil dál. Úřady rakousko-uherského mocnářství sice brzdily sokolskou činnost, protože se bály jejího vlivu. Přesto se však sokolská organizace stále rozrůstala a postupně si vydobyla značný respekt. Během první světové války muselo mnoho sokolů odejít na frontu, a tak činnost jednot závisela na ženách. Když bylo zřejmé, že se válka chýlí ke konci, začalo se vedení Sokola připravovat na dny převratu. Díky tomu bylo schopno hned 28. října 1918 postavit do služeb nové republiky Národní stráž, která převzala okamžitě pořádkovou službu v Praze i dalších městech.

Sokol podporoval vlastenecké cítění Čechů i během druhé světové války, což vyvrcholilo manifestací na desátém všesokolském sletu roku 1938. To se ovšem již schylovalo k Mnichovské dohodě a v následujících těžkých letech války němečtí okupanti sokolům jejich postoje neodpustili. Přibližně 12 tisíc členů bylo vězněno, z toho 3300 v nacistických koncentračních táborech zahynulo. Sokol přišel o nejlepší činovníky a neušel ani postihům během heydrichiády. Nové sokolské jednoty však byly zakládány i během války, a to u zahraničních bojových jednotek.

Po skončení války zaznamenal Sokol výrazný vzestup a během krátké doby dosáhl svého vrcholu. Počet jeho členů překročil hranici jednoho milionu a jednot bylo přes 3400. Poválečné nadšení bylo veliké a při 11. všesokolském sletu na Strahově vystoupilo přes půl milionu cvičenců. Po převratu roku 1948 byla zavedena jednotná tělovýchova, a Sokol tak v podstatě přestal existovat. Jeho myšlenka však ani tentokrát nezapadla a po roce 1989 byla organizace opět obnovena.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče