Miroslav Stulák: Setkání se studenty osobnosti nabíjí

24. října 2014, 06:54 - Václav Cibula
24. října 2014, 06:54

Bývalý výtečný sportovec, nyní profesor chebského gymnázia Miroslav Stulák žije především pro druhé. Vozí studenty na besedy s významnými osobnostmi. Společně si povídali se sedmi prezidenty a 51 olympijskými vítězi a do pražských divadel vypravil již 1711 autobusů. Za svoji činnost byl před dvěma roky oceněn Učenou společností České republiky.

E15: Kde hledat důvody vaší touhy vozit studenty na besedy s významnými osobnostmi?

Byl jsem vychovaný v tom, že bych si měl vážit lidí, kteří něco dokázali a pro naši zemi mnohé udělali. Táta mi kdysi vyprávěl třeba o fotbalových brankářích Viliamovi Schrojfovi nebo Františku Pláničkovi a spoustě dalších slavných lidí. No a když jsem dokončil vysokou školu, se dvěma kamarády, kteří studovali jako já dějepis, vymysleli jsme, že navštívíme deset našich nejslavnějších sportovních osobností. A tak jsme se vypravili třeba za Věrou Čáslavskou, Jiřím Holečkem nebo již zmiňovaným Pláničkou.

E15: To jste za nimi přijeli jen tak neohlášeni?

Ale ne, zatelefonoval jsem, že jsme tři učitelé dějepisu a rádi bychom se nimi potkali. A oni s tím neměli žádný problém. Když jsem pak po vojně začal učit na strojírenském učilišti v Dolním Jiřetíně, jeho ředitel, jelikož věděl o mém koníčku, zeptal se mě, jestli bych někdy nechtěl pro žáky zorganizovat podobný zájezd. Učiliště měla tehdy hodně peněz.

E15: První cesta z vašich 850, které jste dosud zorganizoval, vedla v roce 1987 za wimbledonským vítězem Janem Kodešem. Proč právě za ním?

Protože jsem hrál tenis. Když jsem ještě bydlel v Mostě, tak jsem tam byl dokonce mezi dorostenci nejlepší. No a Kodeš patří mezi naše nejslavnější sportovce a navíc je vzdělaný a inteligentní člověk. Řekl jsem si, že by mohl být i vzorem pro děti, a tak jsme se za ním vydali na Štvanici.

E15: Na první besedě bezpochyby záleží. Nesvírala vás obava, že se setkání nezdaří?

Trému jsem cítil, to si pamatuji. Člověku se hlavou honily myšlenky, aby Jan Kodeš vůbec přišel, aby se děti ptaly. Nakonec se vše povedlo velmi dobře a já panu Kodešovi poslal z besedy i fotky. Věci dotahuji rád až do konce. Takže proto i fotografie. Myslím si, že je slušnost je zaslat. Už jen kvůli památce na setkání.

E15: První besedu po listopadové revoluci jste vymyslel originálně. Vybral jste si vnučku prvního českého prezidenta T. G. Masaryka. Kde jste ji objevil?

Byť jsem učil dějepis, vůbec jsem netušil, že tady potomci Masaryka ještě žijí. Pak jsem si o ní přečetl článek od Standy Mottla. Je to můj kamarád a slíbil mi, že sežene telefonní číslo. Nakonec jsem zjistil, že číslo je v telefonním seznamu. Mimochodem na Zátopka také. A tak jsme se vydali do Prahy na Malostranské náměstí a s Annou Masarykovou jsme si s dětmi povídali.

Děti hůře komunikují. Zatímco před patnácti roky byly většinou schopné dát dohromady patnáct vět, teď už jen tři. Vysvětlení je snadné – děti málo čtou

E15: Jenže toho dne jste stihli ještě další tři setkání. Jak jste všechno mohli zvládnout?

Od Anny Masarykové jsme zamířili k vile Rudolfa Hrušínského, pak jsme se vydali za Františkem Pláničkou a nakonec na stadion tehdejší Rudé hvězdy za Miloslavou Hübnerovou, která vyhrála na olympiádě v Mexiku v roce 1968 skok do výšky. Třeba u Pláničky v bytě se děti musely střídat po deseti, protože bychom se dovnitř všichni nevešli. I proto jsem pak oslovil některé pražské hotely, jestli by nám neposkytly zdarma prostory na podobná setkání.

E15: Tvrdíte, že jste si povídali i se sedmi prezidenty. Vždyť jsme jich tolik od revoluce neměli.

Václavem Havlem jsme byli pozváni na snídani při jeho cestě na Chebsko, s Václavem Klausem také v Chebu, ale na gymnáziu. Pak jsme si povídali se třemi slovenskými prezidenty, s Michailem Gorbačovem.

E15: S Gorbačovem?

No ano. V roce 1999 k nám zavítal u příležitosti 10. výročí od revoluce. Já jsem tehdy zatelefonoval na ruské velvyslanectví a domluvili jsme krátké setkání na Úřadu vlády. Dodnes si vybavuji ten jeho zvláštní výraz v očích. Měl skutečně obrovské charizma.

E15: Tím sedmým byl kdo?

Kurt Waldheim. Bývalý generální tajemník OSN, pak rakouský prezident. Později měl velký problém, byl dokonce obviněn z účasti na páchání válečných zločinů během druhé světové války a měl zakázaný vstup do USA. Oslovili jsme tehdy také Magdu Vašáryovou, velvyslankyni v Rakousku. Zašla pak za ním s námi a moc nám děkovala, protože k Waldheimovi by se nejspíš jinak asi nedostala.

E15: Ve vašem bohatém seznamu besed se objevuje i německý tenista Boris Becker. Jak jste na něj přišli?

Když hráli Němci v Praze Davis Cup, domluvil jsem krátké setkání přes známého novináře. Mluvil naprosto v pohodě.

E15: Jak se vlastně chovají děti, když náhle sedí proti slavnému člověku? Nestydí se?

Upřímně řečeno mám pocit, že se dětí stydí čím dál víc. Pár dnů před odjezdem jim předám natištěné informace o člověku, za nímž míříme, aby si o něm mohly něco v klidu přečíst. Ne každý se samozřejmě zajímá o sport či třeba politiku nebo vědu. Dost často mě ale spousta dětí překvapí svými znalostmi, co všechno o dané osobnosti ví.

E15: Říkal jste, že se děti stydí čím dál víc. Proč myslíte?

Protože jsou na tom hůře s komunikací než v dřívějších letech. Zatímco třeba před 15 roky byly většinou schopné dát dohromady 15 vět, teď už jen tři. Vysvětlení je snadné – děti málo čtou.

E15: Jistý respekt k tomu druhému ale zůstává stejný?

Dříve měly respekt určitě větší. Ale jak už jsem říkal, uměly lépe mluvit.

E15: Prý jste už navštívili 51 olympijských vítězů a 104 mistrů světa. Zklamal vás někdo z nich?

Nemohu říct, že by mě někdo z nich zklamal. Výborní byli třeba Tomáš Dvořák, Sáblíková, hokejisti Pouzar, Prospal a Dvořák dokonce do Prahy přijeli jen kvůli tomuhle setkání. Neuvěřitelné. Podobně jako na Slovensku se hokejisti Gáborik s Hossou za námi vydali z Trenčína do Bratislavy. Toho si skutečně moc vážím.

E15: Platíte něco pozvaným hostům?

Ne, nikdy. Za ta dlouhá léta si jen tři lidé řekli o peníze.

E15: Zaplatil jste?

Ne. Vždyť já ani na to nemám prostředky.

E15: S kým jste si užili nejvíc legrace?

Třeba s Juliem Satinským v Bratislavě. Seděli jsme proti sobě, a protože nás všechny neviděl, dal si křeslo na lavici a rázem měl nadhled. Při povídání jsme se tloukli smíchy. A to už byl vážně nemocný, což jsme nikdo nevěděl. Když jsme se loučili, povídal, jak moc ho setkání s mladými studenty nabilo.

E15: Tohle asi necítil pouze on.

Ovšem. Třeba pan Radovan Lukavský před besedou působil trochu jako schoulený starý pán. Říkal jsem si, že toho bohužel asi moc nenamluví, ale on se zaujetím recitoval a vůbec skvěle hovořil. Miroslav Horníček mi také potvrdil, že ho setkání hrozně nabilo. Stejně dopadlo i setkání s generálem Františkem Peřinou. Bylo mu už skoro 90 let.

E15: Míříte někdy i za politiky?

V poslední době už ne. Především je patrné, že se děti o politiku moc nezajímají. Setkání navíc vyznívala tak nějak jalově. Oboustranně. Měl jsem pocit, že se pořád hlídají, a i před dětmi mluvili velice opatrně. Jako by se báli upřímnosti.

E15: Existuje někdo, ke komu jste se zatím nedostali a velmi rádi byste se s ním společně se studenty setkal?

Třeba Jaromír Jágr. Ale já ho zatím nekontaktoval, protože vím, jak moc těžké je se k němu dostat. Fascinuje mě nejen tím, jaký je vynikající hokejista, ale především tím, jaký je to dobrý člověk a jak umí vtipně na vše reagovat. Nechci ho zatím uhánět, je mi jasné, jak málo má volného času.

E15: Co vám vlastně cesty za významnými lidmi přinášejí? Radost, pocit uspokojení, smysl života?

Samozřejmě že i pro mne osobně nesmírně zajímavé poznat mnohé úspěšné lidi, a mám i radost, když o nich děti něco vědí, když je znají. Kdybyste ale přišel do jakékoli třídy a zeptal se, kdo to je Zátopek nebo Čáslavská, zjistíte, že většina osmnáctiletých chlapců a dívek je nezná. Což je katastrofa. O Pláničkovi ani nemluvě.

E15: Proč tomu tak podle vás je?

Je to věc rodičů. Jak už jsem říkal, táta mi vykládal třeba o Schrojfovi nebo Pláničkovi a já byl hrozně hrdý, že máme nebo jsme měli tak skvělé sportovce. Jenže současní rodiče dneska dětem moc nevyprávějí. Nemají čas.

E15: Nicméně myslíte si, že mají vaše besedy na studenty pozitivní vliv?

Většina z osobností, s nimiž besedujeme, neskrývala překvapení, jak dobře se kluci a děvčata chovají. Chlapci si navíc pravidelně berou oblek s kravatou, dívky šaty. První dojem je strašně důležitý.

E15: Vaše slova zní sympaticky, ale všiml jste si, že známé osobnosti studenty nějak ovlivňují?

Určitě ano. Studenti především poznají, co všechno dotyčný dokázal. A hlavně že ke slávě a úspěchům ho dovedla pořádně tvrdá práce. Takže spousta mladých chlapců a dívek zcela jistě pochopila, že nic není zadarmo. Jistě, v životě nikdo stále nevyhrává, ale když někdy prohráváte, musíte v sobě nalézt sílu vstát a bojovat dál.

E15: Organizujete také dějepisnou soutěž pro česká a slovenská gymnázia. Prý s vámi spolupracují i takové osobnosti jako Zdeněk Svěrák, Karel Gott, Marek Eben či Viktor Preiss. Čím?

Soutěž má čtyři kola a v tom posledním přečtou osobnosti z velkoplošné obrazovky studentům otázky. Před pár dny jsem zrovna otázky předtáčel se slovenským premiérem Robertem Ficem.

Miroslav Stulák (54)
Profesor dějepisu na chebském gymnáziu. Od roku 1987 vozí své studenty na besedy se známými osobnostmi. Stihl jich už 850. Putuje za sportovci, lékaři, umělci, vědci či politiky. Lidi vozí i do pražských divadel za kulturou. Za svoji činnost byl před dvěma roky oceněn Učenou společností České republiky.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče