Ministr Sobotka nás nijak neomezoval

03. února 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
03. února 2003, 00:00

Zadlužení států Evropské unie není hodno následování Pavel Kohout se stal jedním z progresivních ekonomů, které vybral ministr financí Bohuslav Sobotka do svého expertního týmu na reformu veřejných financí. Nyní, když se reforma zadrhává a sílí snahy po jejím rozmělnění, hovoří Pavel Kohout o tom, co práci komise určovalo.

Zadlužení států Evropské unie není hodno následování

Pavel Kohout se stal jedním z progresivních ekonomů, které vybral ministr financí Bohuslav Sobotka do svého expertního týmu na reformu veřejných financí. Nyní, když se reforma zadrhává a sílí snahy po jejím rozmělnění, hovoří Pavel Kohout o tom, co práci komise určovalo.

Jste znám jako liberální ekonom se značně kritickým pohledem na současnou vládní ekonomickou praxi. Jak jste se vůbec k nabídce pracovat na reformě veřejných financí v ministrově týmu dostal?

Velice jednoduše. Jednou mně zavolali ráno do práce, zda bych se nechtěl této práce zúčastnit. Protože jsem považoval nabídku za velice zajímavou, souhlasil jsem.

Byla debata o reformě omezena hned zpočátku nějakými mantinely, anebo bylo čistě na vašich znalostech a zkušenostech, kam až by měla zajít?

Zajímavé na celé práci bylo právě to, že jsme dostali výslovnou instrukci neomezovat se pouze na to, co bychom považovali za politicky průchodné. Měli jsme navrhnout cokoli, co bychom považovali za rozumné v celé věci, aniž bychom se ohlíželi na vládní prohlášení či jiné podobné dokumenty. A to i přesto, že každému bylo jasné, že čím více se bude výsledný dokument blížit programovému prohlášení vlády, tím má větší šanci na úspěch.

Ale i tak bývá výsledný elaborát z některých kruhů označován za „krotký“. Myslíte si, že mělo s ohledem na přijetí rozhodujícími politickými silami cenu jít ještě dál, hlouběji?

Určitě bylo možné uvažovat o dalším, výraznějším snížení sociálních výdajů, bylo možné uvažovat o ještě výraznějších krocích, které by se týkaly především daní. Podle mého názoru, který ale většina mých kolegů z týmu nesdílí, se dalo uvažovat například o zrušení daně z nemovitosti a o uvolnění kapacit ministerstva financí a finančních úřadů na výběr jiných daní, například DPH, který je velmi nedostatečný.

Hlavním námětem vaší reformní strategie je otázka snížení výdajů a celá restrukturalizace výdajové stránky rozpočtu. Proč je právě toto neuralgickým bodem státního rozpočtu, potažmo veřejných rozpočtů vůbec?

Mezi členy komise, ať již byli z komerční sféry jako já, z akademických kruhů nebo přímo z ministerstva financí, existoval konsenzus v tom, že na daňové stránce nelze provádět žádná kouzla, že nelze provádět žádné triky, které by okamžitým způsobem radikálně zlepšily příjmovou stránku rozpočtu. Je pochopitelně možné přijmout malé kosmetické úpravy, je rovněž možné zlepšit výběr daní, především DPH. Podle názoru, který byl silný především v řadách členů komise z ministerstva financí, je také možné změnit způsob stanovení výše daně z nemovitosti, což by přineslo státnímu rozpočtu několik miliard korun ročně. Všechna tato opatření na příjmové stránce rozpočtu ale nejsou s to stávající deficit vyrovnat. Proto jsme se zcela logicky zaměřili na výdaje státu.

Hrálo ve vašem rozhodování svou roli i to, že zvyšování daní nad určitou hranici může podle tzv. Lafferovy křivky mít zcela opačný efekt, tedy celkově nižší daňový výnos?

Pochopitelně. Nebezpečí plynoucí z toho, že zvyšování některých sazeb daní může mít nakonec efekt zcela opačný, si je vědomo i samotné ministerstvo financí. To byl také důvod, proč se uvažuje o snížení daní z příjmů právnických osob.

Pracovní skupina okolo premiéra Špidly však podle některých informací chce jít právě cestou zvyšování daní a zachovávání současného stavu sociálních výdajů. Dá se vůbec dosáhnout cílového stavu, tedy vyrovnaných státních financí, alternativním scénářem k vašemu návrhu?

Já to možná řeknu trochu oklikou. Nedávno jsem se zabýval analýzou vývoje rumunské ekonomiky. Někdejší výrazně sociálně laděné vlády se hlavně v první polovině devadesátých let vydaly cestou zvyšování sociálních výdajů doprovázenou proporcionálním zvyšováním daní. Pak se ale stalo, že jim od určité výše daní začal v reálném vyjádření klesat daňový výběr. A na ty velkorysé sociální programy jim přestaly stačit peníze. Takže o to více se musí šetřit nyní, o to více se musí Rumunsko uskrovňovat v současnosti.

Je možné kvantifikovat, které z oněch mandatorních výdajů jsou nejméně efektivní, a které mají alespoň jakési opodstatnění?

Problém je v tom, že mandatorními výdaji jsou v posledních letech prakticky všechny výdaje, takže nelze uvažovat jinak než o změně těch zákonů, které tyto výdaje předepisují. Z nich největší a nejcitlivější položkou je penzijní systém. Penzijní systém bude potřebovat hlubokou reformu, a to, co je v současnosti v reformě navrženo, je spíše obcházení problému než pokus o jeho zásadní řešení. No a pak jsou zde určité nárokové dávky, jako je porodné či pohřebné, jejichž jakýkoli efekt je zcela nulový.

Mandatorní výdaje vytlačují už dokonce státní investice. Je ale cílem nahradit jedny státní výdaje jinými, byť možná na první pohled efektivnějšími?

Objem mandatorních výdajů nutí vládu vykonávat takovou nucenou politiku typu laissez faire. To ovšem nemá nic společného s klasickou liberální politikou, protože mandatorní výdaje do toho liberálního tématu moc nezapadají. Určitě by bylo dobré, aby ty jednotlivé vládní politiky byly rozumně omezeny. Například vládní průmyslová politika se příliš neosvědčila, a není třeba litovat, že na ni nezbydou peníze. Na druhou stranu existují některé oblasti, jako je infrastruktura či školství, kde by se šetřit nemělo, a kde by naopak vládní výdaje měly být vyšší. Kvůli mandatorním výdajům ale musíme šetřit i zde. Jiný příklad - pokud by zbyly státní peníze na výstavbu dálnice do Ostravy, nemuseli bychom dnes tuto nešťastnou zakázku řešit. Takže určitý rozumný prostor pro investiční výdaje by stát měl mít, jde pouze o to, kam tyto prostředky nasměrovat, aby přinášely alespoň nějaký reálný efekt.

Pokud by reforma nenastala, samovolným vývojem by dospěl deficit státního rozpočtu k sumě bilion korun. Co by to znamenalo pro občany ČR?

Zadlužování je lákavé v tom smyslu, že umožňuje vydávat větší výdaje v současnosti. Jednou se ale budou muset dnešní dluhy zaplatit. Pokud se podíváte na strukturu výdajů některých států, které jsou dnes vysoce zadlužené, a těch je v Evropské unii celá řada, je vidět, že vydávají na dluhovou službu značnou část běžných výdajů státu. My sice v této situaci ještě nejsme, ale analogicky do ní dospějeme za pět, deset let. Jeden ze základních ekonomických zákonů - Ricardova ekvivalence - říká, že neexistuje žádný čistý přínos zadlužování státu, a že to, o co se dnes zadlužíme, to budeme zítra vracet.

Nenahrává fiskální nekázni české vlády i to, že státy EU nejsou schopny či ochotny plnit svá vlastní kritéria Paktu růstu a stability, aniž by za to byly adekvátním způsobem postihovány?

Já bych to řekl asi takto. To, že je soused alkoholik a bije svoji ženu, ještě neznamená, že to musím dělat také. Jinak řečeno, skutečnost, že většina členů EU je zadlužena více než my, není nic, co by bylo hodno následování. Ten často udávaný cílový stav z maastrichtských kritérií - šedesát procent HDP, to je kompromis, k němuž se měly alespoň trochu přiblížit i státy EU, které tuto hranici vysoce překračovaly. Pokud bych osobně měl stanovit hranici „rozumného“ zadlužení, tak by se pohybovala mezi dvaceti až čtyřiceti procenty, a to ještě pouze krátkodobě.

S jakou predikcí HDP jste pracovali při tvorbě scénáře, a co by se stalo, kdyby byl růst nižší, případně by došlo ke stagnaci?

V obou reformních variantách jsme pracovali se standardními veličinami, které stanovilo ministerstvo financí. Členové týmu si byli vědomi, že ty odhady jsou spíše optimistické. Nicméně z důvodu, aby se návrh reformy vešel alespoň do toho objemu, ve kterém nakonec je, jsme se museli omezit na ony dva základní scénáře. Pochopitelně by bylo možné dělat projekce i s méně optimistickými scénáři, s nižší predikcí růstu HDP. Pak by pochopitelně výsledné ukazatele, především postupné snižování deficitu státního rozpočtu, dopadlo hůře.

Jedním z bolavých míst rozpočtové disciplíny jsou i nejrůznější fondy. Jak se díváte na jejich existenci z tohoto pohledu?

Můj osobní názor je poměrně radikální: všechny fondy by se měly úplně zrušit. Možná snad Fond dopravní infrastruktury má své určité, i když chabé, opodstatnění, ale Fond rozvoje bydlení postrádá jakýkoli smysluplný efekt. Tak daleko ovšem reforma nejde. Existují návrhy na zavedení rozpočtových pravidel, které by se týkaly transparentnosti a sledování finančních toků.

V reformním scénáři je uvedeno i několik reformních pokusů některých evropských států. Ke kterým zemím se dá přirovnat naše současná situace?

Ze států, které jsou tam vyjmenovány, jsou nám poměrně nejblíže Nizozemsko a Švédsko. Podobnost spočívá v tom, že se zvýší některé příjmy, respektive daně, sníží se některé výdaje, a rovněž některé daňové sazby, především z příjmu právnických osob. Obecně existuje tendence ke zplošťování daňových systémů, to znamená, že se snižují ty nejvyšší mezní sazby, a poněkud se ty systémy začínají blížit ideálu rovné daně, i když do něho mají stále velmi daleko. Na druhé straně existuje nebezpečná tendence růstu složitosti daňových zákonů a předpisů v důsledku nátlaku různých zájmových skupin. Tomuto trendu je nutné maximálně vzdorovat.

Pavel Kohout (1967), absolvent VŠE, působí jako ekonomický analytik společnosti PPF, v září 2002 byl přizván jako externí poradce do týmu ministra financí.

FOTO: ŠTĚPÁN HON

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče