Minimální mzda degraduje zaměstnance na hlupáka

09. prosince 2002, 00:00 - Jana Strakošová
09. prosince 2002, 00:00

Nevím, co v minulosti vedlo naše zákonodárce k zavedení minimální mzdy, zda snaha o ochranu zaměstnanců, snaha o spravedlivé odměňování či se jednalo o další formu podbízení se lidem - voličům s nejnižšími příjmy. Ať už byl důvod jakýkoliv, minimální mzda ani jednu z těchto úloh neplní.

Podobně, jako Zákoník práce, tak i Nařízení vlády o minimální mzdě degraduje jednu ze smluvních stran pracovní smlouvy - a to zaměstnance na tupého a bezbranného jedince, který není schopen nic jiného než pracovní smlouvu či platový výměr podepsat, a to možná jen třemi křížky. Zřejmě se nejedná o svéprávného člověka schopného vyjednávání svých pracovních podmínek. Vrcholem povýšeného pohledu na zaměstnance je novelizace Zákoníku práce, podle které musí pracovní smlouvy obsahovat věty opsané ze Zákoníku práce (výpovědní důvody, nárok na přestávku v práci apod.), protože jinak zaměstnanec = hlupák neví, jaká práva má. Snad tím nejdrzejším projevem opovrhování zaměstnancem, je § 2 Nařízení vlády o minimální mzdě, podle kterého lze za určitých podmínek minimální mzdu krátit. Nařízení tak dopředu zaměstnavateli napovídá, že má svého zaměstnance odměňovat podle toho, jak je mladý, starý či handicapován. Silně mi to připomíná doby minulé, kdy tato praxe byla zcela obvyklá, aniž by podniky měly k dispozici podobný předpis. Díky stále tvrdšímu a neomalenějšímu zasahování státu do vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem přestává být pracovní smlouva smlouvou, ale pouze vyplňováním direktivně nařízeného dotazníku. Dnes a denně jsme svědky toho, jak veškeré oblasti, které řídí stát, buď nefungují, nebo fungují špatně. Stát neumí řídit nemocnice, železnice, neumí řídit nájemní vztahy a už vůbec není v jeho silách řídit vztahy pracovní. A pokud se mu povede obě strany znásilnit podobně jako prostřednictvím regulace nájemného vztah mezi nájemci a pronajímateli, stanou se i ze zaměstnanců a zaměstnavatelů dva ukřičené a vzájemně se nenáviděnjící tábory. Zaměstnanec a zaměstnavatel se navzájem potřebují a jeden bez druhého nemůže existovat. Proto není vůbec nutné, aby jednomu z nich - zaměstnanci - poskytoval stát berličku ve formě minimální mzdy. Spravedlivé ocenění a náležitou důstojnost tím nezíská, to získá pouze tím, že má na trhu práce co nabídnout.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče