Mimo realitu

01. listopadu 2011, 16:30 - Michaela Ševčíková
01. listopadu 2011, 16:30

Politici neřeší příčiny dluhové krize, chtějí přelstít trh. Důsledky mohou být závažné.

Může se zdát, že dluhová nákaza se šíří z Řecka. Toto zdání je klamné, protože dluhovou past zavinilo rozhazovačné chování politiků v různých regionech světa. Řecko je pouze tou ekonomikou, kde se problém projevil nejpalčivěji a nejdříve. Paradoxní přitom je, že slovo politika pochází z řeckého slova polis, což znamená město, a politiké techné znamená správa obce. Již od antického Řecka je politika chápána jako „správa věcí veřejných“, věcí občanů. Obsah tohoto sousloví se však v posledních desetiletích velmi významně změnil. Politika se bohužel stává prosazováním individuálních, případně úzce skupinových zájmů prostřednictvím takzvaného veřejného zájmu, za který se prohlašuje kdeco, kdekým, kdykoliv a kdekoliv. Politika a její nositelé žijí spíše ve virtuální realitě než v realitě běžného života. Politik a politika jsou tak dílem imagemakerů, snaží se manipulovat veřejným míněním. Politici dezinterpretují informace a mnohé statistické údaje, zkreslují realitu. Nejvýznamnější vlastností politiků v dnešní době je sebestřednost, sociální demagogie a často i narcismus. Proto se nedivme, že od nich nelze očekávat řešení problémů, které mnohdy sami způsobili.

Selhání autorit

Dluhová past a krize eurozóny nejsou výsledkem selhání trhu, ale chybných politických rozhodnutí. Chybná fiskální politika a fiskální expanze se však dříve a poněkud paradoxně projevily v jiném chybném projektu. A tím bylo zavedení společné měny na tak heterogenním území, jakým území eurozóny je. V plné nahotě se nyní ukázalo, že budování eurozóny nemělo ekonomické základy, nebyl to ekonomický projekt, ale projekt čistě politický a mocenský. A tak se k němu staví politici i dnes. Nehledají ekonomická řešení, ale pouze politická, chcete-li mocenská, řešení, o kterých si myslí, že mohou pokořit fungování trhu a že je mohou prosadit silou. To se jim může z krátkodobého pohledu dokonce i podařit. Bude to však mít dalekosáhlé a neblahé důsledky pro budoucnost.
Krize eurozóny, ale i dluhové krize, které probíhají v jiných ekonomických oblastech světa, mají několik společných příčin:
• neadekvátní rozšiřování veřejného sektoru, který neodpovídá výkonnosti jednotlivých ekonomik
• vytlačování soukromého sektoru sektorem veřejným
• zvyšování veřejného podílu přerozdělování HDP
• financování nesmyslných projektů, které jsou hrazeny z veřejných rozpočtů
• ve většině zemí došlo k rozšíření tzv. státu blahobytu, který neodpovídá výkonnosti daných ekonomik • v posledních letech dochází i k porušování pravidel ze strany centrálních bank, kdy některé dokonce nakupují zprostředkovaně státní dluhopisy rizikových zemí Jsme tak svědky bezprecedentního selhání státních autorit, mezi které patří vlády, centrální banky, případně další regulátoři.

Nespoléhat na pomoc

Východiskem z dluhové pasti není vytváření dočasných záchranných fondů či jiných trvalých nástrojů „finanční stability“. Řešením není ani flikování stávající eurozóny či napouštění dalších desítek a stovek miliard dolarů do oblasti veřejného sektoru, jak to učinil americký prezident Obama. Řešením není ani vytváření něčeho, čemu se v ekonomické hantýrce říká „finanční letadlo“. Podle prezidenta Sarkozyho a kancléřky Merkelové by mělo přispět k vyšší výnosnosti a lepší alokaci finančních prostředků v rámci takzvaného eurovalu. Řešením není ani spoléhání se na sílu německé ekonomiky. Ta je sama absolutně, respektive nominálně nejzadluženější ekonomikou na starém kontinentu, její dluh přesahuje 2,2 bilionu eur. Není to ani spoléhání se na pomoc ze strany Číny. Mimochodem její zadlužení se v roce 2010 téměř zdvojnásobilo a v relativním vyjádření k HDP již zadlužení přesahovalo na konci loňského roku 34 procent, přičemž v roce 2009 to bylo „jen“ 17 procent HDP. Východiska z dluhové pasti lze spatřovat spíše v následujících krocích: • Naprosto nezbytná je revize veřejných rozpočtových výdajů a jejich radikální snížení, a to i za cenu dočasného poklesu životní úrovně celé řady sociálních skupin. Bez tohoto opatření nelze počítat s vyřešením dluhové pasti. • V žádné zemi, která se ocitne v dluhové pasti, nesmí být dluhy odpuštěny, protože to vytváří morální hazard, který se projeví opakováním chyb politiků při používání nástrojů hospodářské politiky, čímž se zvýší tlak na uskutečňování další bezbřehé sociální demagogie. • Země by měly restrukturalizovat svůj dluh například prodejem státního majetku, pozemků, území či jiných aktiv. Těm státům, kterým tento majetek bude chybět, by měla být v krajním případě omezena národní suverenita, respektive samostatnost. • V případě eurozóny je nejlepší variantou řízený rozpad a návrat k národním měnám. Pokud by eurozóna měla zůstat zachována, je nutné počítat s tím, že vedle měnové politiky je nutno přejít i na jednotnou fiskální politiku, a tím samozřejmě i sociální politiku. Tento proces ovšem bude znamenat další centralizaci a byrokratizaci a snížení konkurenceschopnosti Evropy. Může to dokonce způsobit i velmi závažné sociální nepokoje s nepredikovatelnými výsledky. • Dluhovou past zemí eurozóny, USA, Japonska, ale možná i Číny nelze opustit v krátkém ani v dlouhodobém období. Je k tomu zapotřebí velmi dlouhého období v horizontu patnácti až dvaceti let. • Jednotlivým komerčním bankám by měl být stanoven limit pro držení státních dluhopisů a nákup nových po zavedení tohoto opatření, pokud možno na co nejnižší úrovni.

Švédská cesta

Banky velmi rády nakupovaly doposud téměř „bezrizikové“ státní dluhopisy a umožňovaly tak státům „umisťovat“ své dluhy na finančních trzích. Zároveň to znesnadňovalo a zdražovalo přístup k bankovním zdrojům soukromým podnikatelským subjektům. Státy si velmi rychle zvykly na poptávku po jejich dluhopisech a i z tohoto důvodu s emisí dluhopisů neměly problémy. Pokud však nastane situace, že poptávka po státních dluhopisech klesne (banky je nebudou moci nakupovat v takovém množství jako dnes), budou tak muset konečně i státy začít šetřit.
A co plyne ze stávající situace pro české politiky? Především by se měli snažit, aby Česká republika nemusela vstupovat do eurozóny, aby se tento závazek stal pouze právem ČR přijmout, či nepřijmout euro, a to podle uvážení nejenom politiků, ale i občanů. Vyjednání trvalého opt-outu nepřijetí eura by bylo pravděpodobně velmi složité. Musela by jej navrhnout vláda, schválit Parlament ČR a bylo by nutné ho předložit Evropské unii. V takovém případě by se na něm musely shodnout jak jednotlivé orgány (například Ecofin – ministři financí EU), tak i další instituce EU. Nakonec by musel být tento dokument ratifikován i jednotlivými zeměmi unie. Tento proces je samozřejmě zdlouhavý a s velmi nejistým výsledkem. Jako rozumnější se jeví takzvaná švédská cesta. Švédi nemají vyjednán trvalý opt-out z eurozóny, jak se mnohdy mylně udává. Toto má vyjednané pouze Velká Británie a Dánsko. Švédi nevstoupili do mechanismu směnných kurzů ERM-2, čímž nesplňují jedno z kritérií Maastrichtských dohod. Toto může být cesta do doby, než by Česká republika případně dojednala trvalý opt-out. A čím by se měli politici dále řídit? Měli by začít šetřit a měli by mít ve vínku toto krédo: Ani korunu už nedáme nazmar. A euru nejenom dočasně, ale trvale nazdar!

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče