Miluješ mě, Lisbet? zeptal se přidušeným hlasem

18. prosince 2007, 12:55 - Denisa Kollmanová
18. prosince 2007, 12:55

Milostný románek je nadále dobrým byznysem

perex místo podtitulku
První den v práci začne pro Talii Calhounovou velkou katastrofou. Přijde pozdě a navíc se ve výtahu srazí se svým novým šéfem Judem Radcliffem. Statistika říká, že taková setkání končí z 39 procent zasnoubením a z 23 procent svatbou nebo alespoň slibem věčné lásky. Ovšem jen na stránkách harlequinek, nejoblíbenějších milostných románků na českém trhu. Obchodu s romantickým čtivem pro ženy se v Česku daří a už patnáct let na tom nejvíce vydělává kanadské nakladatelství Harlequin.

„Na českém trhu prodáváme kolem osmi set tisíc knih ročně,“ konstatuje šéfredaktorka české redakce Harlequinu Terezie Rathanová. Všechny v Česku vydávané tituly jsou překlady anglických verzí, které přicházejí z mateřského vydavatelství Harlequin Enterprises. To patří mezi největší vydavatele romantické literatury na světě. Populární příběhy o lásce se šťastným koncem jsou skvělý byznys celosvětově, ovšem ne každému se podaří najít ten správný recept, jak na to. Dnes už klasické „slaďárny“ či příběhy červené knihovny mají sice všechny stejný koncept (pomalu objevovaný romantický vztah mezi mužem a ženou, který končí svatbou nebo slibem věčné lásky), ale v detailech se dost liší. Americká mediální teoretička, která se jako jedna z mála tomuto tématu věnuje soustavně, Janice Radwayová již koncem sedmdesátých let na základě podrobného průzkumu zjistila, že právě detaily jsou pro čtenářku tím nejdůležitějším. Například jediný nevhodný prvek na obálce ji odradí od nákupu knížky a na základě jediného „špatného“ slova hlavního hrdiny odsoudí celou autorku, edici či vydavatele. Proto není divu, že vydavatelství, která romantické příběhy tisknou jako na běžicím pásu, mají pro své autorky přesné manuály, co do příběhu napsat, a co ne.

Lizbeth Raineová, britská herečka: „Slibuješ, že se nikdy neoženíš s žádnou jinou ženou?“ Jafar al Hamzeh, šejk Barakatských emirátů: „Zaspala jsi dobu. Na tohle máme už zákon. Existují však výjimky,“ dodal a v očích se mu šibalsky zajiskřilo.

Čtenářkám schematičnost a předvídatelnost děje kupodivu nevadí. Chtějí mít totiž záruku, že je uspokojení z přečteného příběhu nemine. „Za komunismu u nás nic takového nebylo, ale po revoluci se najednou s červenou knihovnou roztrhl pytel. Jenže většina z toho se nedala číst, přetiskované prvorepublikové příběhy mi připadaly strašně zastaralé. Zato harlequinky, to bylo něco jako Dallas, to mě lákalo,“ vzpomíná nyní již důchodkyně Jaroslava. Několikanásobná matka i babička, středoškolačka, která většinu života pracovala jako úřednice, ještě dodává: „Vůbec mě nermoutí, že dopředu vím, jak to dopadne. Vždycky si tam najdu něco nového. Z harlequinek jsem se například dověděla množství zajímavostí ze života v Americe, které jsem neznala. Ale hlavní je, že příběh vždy dobře skončí. Těch špatných konců jsem v životě viděla až dost.“

„Kimberlie, musím tě políbit.“ Zrychlil se jí dech, i když by přísahala, že už to není možné. Srdce jí splašeně bilo a rozhánělo jí do všech údů vařící krev. Přitahoval si ji k sobě blíž a blíž, když se však položila na jeho hruď, trhl sebou bolestí. Kim se zachvěla pocitem viny. „Promiň, Harry, ublížila jsem ti.“

Kanadské vydavatelství Harlequin si v Česku podobně jako na dalších trzích od razantního vstupu na trh v roce 1992 pomalu vychovalo svou čtenářskou obec. Nástup provázela masivní kampaň včetně televizní reklamy, časopisových článků a různých soutěží v jednotlivých vydáních, což už dnes téměř nepokračuje. „Máme spíše stálé čtenářky, které jsou věrné Harlequinu jako značce, protože už vědí, co od nás mohou čekat, a vědí, že my jim poskytneme vždy kvalitní servis,“ říká manažer pro ČR a SR z polské společnosti Arlekin Jacek Ksiazczak. Právě společnost Arlekin - wydawnictwo Harlequin je od roku 1992 vydavatel harlequinek pro český a slovenský trh. Čtenářka se postupem času naučí, že koupí-li si knihu z edice Romance, na jejíž obálce dominuje bílá barva, čeká ji romantický milostný příběh, kde se hlavní hrdinové potkají hned v úvodu příběhu. Ona jako sekretářka přísného šéfa, který ji ovšem tajně miluje a ve třech čtvrtinách případů požádá o ruku. Chce-li čtenářka více vášně a sexu, vybere si červenou edici Desire. V té bude spíše vystupovat sebevědomá mladá manažerka, již osud do náruče vžene partnera na první pohled problematického. Zdánlivě svéhlavého, nepolapitelného či pracujícího v nějaké nebezpečné oblasti, například jako detektiv či policista. Často mezi nimi dojde hned na počátku k vášnivému sexu a poté k odloučení, během něhož si oba uvědomí, že bez sebe již nemohou být. Zápletky modré edice Lékařská romance jsou nasnadě, jde nejčastěji o vztahy lékařů a zdravotních sestřiček (nezávislé manažerky ani umělkyně si páni doktoři téměř bez výhrad nevybírají). V pastelově laděné edici Historická romance jsou oblíbené zápletky se sociálními motivy („vzala si ho, aby zachránila rodinné panství nebo čest rodičů“). Hrdinka zpočátku svého partnera vzhledem k vynucenému sňatku nesnáší, ale později „podléhá jeho upřímné lásce“.

Ten polibek byl divoký, tvrdý a… dokonalý. Opřela se o něj, jeho ústa se milovala s jejími. Přiváděl ji do mdlob.

„Jediné, co se mi nelíbilo, byly fialové harlequinky. Asi jsem nebyla sama, protože už nevycházejí. Byly na mě moc erotické, vulgární,“ svěřuje se paní Jaroslava. Onu „fialovou“ edici pod názvem Temptation (Pokušení) vydávalo nakladatelství Harlequin v devadesátých letech a obsahovala detailní popisy erotických scén. Houfně se v ní vyskytovaly výrazy jako „ztvrdlé bradavky“, „ztopořené mužství“ či fráze typu „oba je smetl vítr extáze“. „Naopak mě baví, když hrdince nejprve její manžel silně vadí, on ji provokuje, až nakonec oba zjistí, že je láska doběhla. Takže nejraději čtu právě Historické romance a také bílé Romance,“ konstatuje důchodkyně Jaroslava. Naopak slečna Romana dává přednost příběhům, ve kterých se vyskytuje napětí nebo humor. „Nejvíce se mi líbila edice Láska a smích. Už sice nevychází, ale podařilo se mi dost knížek z této edice získat od kamarádek nebo přes internetové inzeráty,“ uvádí Romana, pětadvacetiletá svobodná žena s maturitou na ekonomické škole, která prodává v butiku. „Teď mám nejraději červenou edici, ale nekupuji každou knížku, která v ní vyjde. Nejprve si přečtu na zadní straně, o čem příběh je, a to už zhruba poznám, zda by se mi líbil, nebo ne,“ doplňuje Romana.

„Nestojím o váš majetek,“ řekl John a přitáhl si ji za šíji k sobě, „ale o vás.“ Přitáhl si ji ještě blíž a sklonil hlavu k polibku… „Můžu to považovat za přijímací pohovor?“ zeptal se téměř bez dechu. – „To místo je vaše,“ řekla Emma.

Regionální redakce vybírají z nadnárodní nabídky ty příběhy, o nichž si na základě svých zkušeností myslí, že budou atraktivní pro jejich čtenáře. Jacek Ksiazczak prozrazuje, že zatímco v Česku jsou populární i příběhy s kovboji, v sousedním Polsku by se vůbec nechytly. V Česku mají větší šanci příběhy, které nekončí vysloveně svatbou, zatímco Maďarky svatební zvony na konci příběhů přímo vyžadují. Do slovenštiny se harlequinky vůbec nepřekládají, protože slovenský trh je příliš malý, ale prodávají se tam české překlady. „Svatba v závěru samozřejmě není nutná,“ ujišťuje Romana. „Konec je pro mě stejně dobrý, když se vezmou, jako když se do sebe zamilují. Sama také nevím, zda si budu chtít přítele vzít, když je nám teď spolu dobře,“ svěřuje se.

Julie věděla, jak na něho tupě zírá, ale nemohla jinak. Ten muž byl úžasný.

Mateřské vydavatelství Harlequin nejenže zdánlivě bez obalu nechává čtenářky nahlédnout i do toho, jak se příběhy tvoří. Na svých domovských stránkách zveřejňuje instrukce pro psaní příběhů a každý rok uveřejňuje vlastní výzkumy a sborníky trendů přesně definující, co je právě považováno za nejvíc romantické. Jejich úkolem je čtenářky inspirovat, protože z jejich řad se rekrutují také nové spisovatelky. Tedy alespoň tak své ovečky vydavatelství prezentuje – přesně podle příběhu bývalé knihovnice Karen Potterové. Ta byla nejprve „dychtivou čtenářkou romantických příběhů“, až jeden také zkusila napsat, vydavatelství ho vytisklo a Karen si k platu knihovnice pěkně přivydělala. Pochopitelně přesné know-how úspěšného příběhu si vydavatelství chrání. Přestože tituly vycházejí periodicky a ve formátu brožované knihy (paperbacku), pokud jde o údaje o prodaných nákladech, nelze data na rozdíl od ostatního periodického tisku nijak ověřit. Na stránkách knihkupectví – alespoň těch solidních –je nenajdete. Loni se na světovém trhu prodalo údajně 131 milionů harlequinek, což znamená průměr zhruba čtyři knihy za sekundu. Co se neprodá, jde do stoupy, zhruba po dvou měsících jsou přebývající tituly podobně jako remitenda tisku staženy z trhu a skartovány. To vytváří ideální prostředí pro sběratelky, čtenářky si kupují své oblíbené edice či autory a vytvářejí si osobní kolekce. Češky se při honbě za chybějícími tituly kontaktují na internetových diskusních fórech a často i přímo na stránkách Harlequinu. Anglofonní čtenářky využívají server Amazon.com, který v sekci Harlequin Romance nabízí aktuálně přes deset tisíc titulů, a při výběru i z tvorby jiných vydavatelství je to dokonce dvakrát tolik.

„Miluješ mě, Lisbet?“ zeptal se přidušeným hlasem. – „Ano, miluju. Bohužel jsem na to přišla až příliš pozdě. Teď už vím, že si tě chci vzít, mít s tebou děti a žít s tebou, dokud nás smrt nerozdělí.“

Proč se něco takového vůbec tiskne, natož čte – to je otázka, kterou si kladou ponejvíce salonní intelektuálové a rodiče, kteří svým dospívajícím dcerám harlequinky zakazují v domnění, že zachrání jejich vkus. Odpověď na ni není jednoduchá. Dle obecného mínění vzdělané veřejnosti patří ženské čtivo jednoznačně mezi pokleslé žánry stejně jako rodokapsy, krvavé romány či komiksy. Zároveň je ale pevnou součástí mediální produkce téměř ve všech kulturách od dob, kdy ženy začaly díky vzestupu gramotnosti samy číst. A podle dosavadních – byť nemnohých – výzkumů čtou tuto literaturu ženy bez ohledu na výši dosaženého vzdělání. Jacek Ksiazczak rozhodně odmítá mýtus, že by jednoduché románky četly jednoduché ženy. „Čtenářek se základním vzděláním máme minimálně, převažují středoškolačky, ale zhruba deset procent našich čtenářek tvoří vysokoškolačky. Pro čtenářky se základním vzděláním jsou harlequinky většinou příliš komplikované. Přečíst knihu přece jen vyžaduje více energie a soustředění než prolistovat časopis, který je navíc podstatně lacinější.“ „Harlequinky čtu proto, že to jsou takové moderní pohádky,“ tvrdí čtyřicetiletá učitelka na gymnáziu Helena, šestnáct let vdaná matka dvou dětí. „Jejich hrdinky jsou ze současného světa, řeší zajímavé problémy a pro všechny je nakonec nejdůležitější dobrý vztah, láska a spokojená rodina stejně jako pro mne. Vím, že je to idealistické, ale například moje děti čtou fantasy, kde podobné motivy nacházím také a nikomu to divné nepřipadá,“ říká paní Helena.

Pouhé vědomí, jak je příjemné být v jeho náruči, nakonec rozeznělo citlivou strunu ve fungující části jejího vědomí. Proto a pro nádherné vzrušení z toho, jak se k ní tiskl od rtů až po palce u nohou, byla šťastná, že je žena. Ouha, tohle je muž pro mě. Ach bože, tenhle patří mě.

Většina čtenářek harlequinek si je však vědoma, že čte něco, co zbytek společnosti považuje za ztrátu času, primitivní zábavu, či dokonce druh pornografie pro ženy. Nezřídka si proto vymýšlejí různé druhy výmluv, které mají čtení braku legitimizovat. „Při čtení romancí se dozvím spoustu informací z různých exotických zemí, načerpám inspiraci na dobré recepty a ještě si zvyšuji gramotnost,“ uvádějí například americké čtenářky ve výzkumu již zmíněné Janice Radwayové. V Indii si studentky prestižních univerzit balí harlequinky severoamerické provenience do časopisů a před rodiči, kteří je chtějí braku uchránit, se brání, že si čtením románků procvičují angličtinu. Jako by v Indii, proslulé romantickými příběhy ve stylu Bollywoodu, které opakují ta největší klišé o lásce překonávající sociální rozdíly, neměly domácích příběhů dost. Nehledě na to, že až přijde čas, rodiče dívkám vhodného ženicha vyberou sami. „Ve sborovně si rozhodně harlequinku číst nemůžu, kolegyně by mě za zády strašně pomluvily, že mám ráda knížky pro primitivy,“ tvrdí učitelka Helena. „Ráda si proto čtu doma, dokonce i ve vaně, jako to má vydavatelství Harlequin v logu. Je to příjemná relaxace a také u brožované knížky nevadí, když se občas namočí. A upřímně řečeno, čtení harlequinek mi nepřipadá o nic primitivnější, než když se ve sborovně kolektivně probírá nějaký dvoustý díl večer předtím vysílaného televizního seriálu,“ rozpaluje se Helena.

Jak se mně po tobě stýskalo! Jako by mi někdo vyrval srdce z těla! Jak je to možné, že jsem se do tebe tolik a tak rychle zamiloval?

Vydavatelství Harlequin zdůrazňuje, že Češky čtou jeho knihy proto, že při nich relaxují a v uspěchaném životě si jejich prostřednictvím najdou „chvilku pro sebe“. Přenesou je navíc do romantického světa, který pomocí pečlivě gradované stavby příběhu snadno udržuje koncentraci na čtení. V harlequinkách nenajdeme větší množství vedlejších postav, hluboké zápletky nebo neřešitelné problémy. To je zřejmě důvod, proč se k této literatuře obracejí i vzdělané ženy či intelektuálky. „Když jsem ve službě, stejně nemůžu číst nic komplikovaného,“ říká lékařka Jana, čtyřiapadesátiletá dvakrát rozvedená matka dvou dětí. Uznávaná specialistka ve svém medicínském oboru jinak čte téměř výhradně odbornou lékařskou literaturu a časopisy. „Začtu se do harlequinky, děj mě tak pohltí, že se přenesu do bezčasového, pohodového světa, do nějž se navíc v případě, že jsem přivolána k případu, můžu zase bez problémů vrátit,“ dodává. Ze stejného důvodu harlequinky obhajuje i česká spisovatelka a feministka Eva Hauserová. „V harlequinkách nacházím třeba i takové idylické, bezproblémové vylíčení vztahů ke starým lidem, což v realitě rozhodně takové nebývá. Senioři jsou tu laskaví, vystupují spíše jako hodné tety a dědečkové,“ říká Hauserová. Rozhodně ví, o čem mluví, protože harlequinky také překládá, a v polovině devadesátých let patřila dokonce mezi členy redakce české pobočky. Na rozdíl od amerických feministek se nedomnívá, že by harlequinky podporovaly patriarchální uspořádání, které ze ženy činí bezmocnou loutku v rukou muže. „Naopak, myslím si, že ženy jsou v harlequinkách vždy aktivní, soběstačné a spokojené samy se sebou, nejsou to žádné chudinky,“ vyvrací Hauserová stereotyp chudé služky zachráněné vévodou.

Rozum jí říkal, že by to bylo bláznovství, protože by zase jen trpěla. Avšak její srdce - ano, její srdce toužilo znovu ho vidět… A najednou jí z jejího podvědomí vyplula na světlo pravda, která tam byla zřejmě od chvíle, kdy ho znova uviděla. Vždyť já ho miluju!

Poměrně hodně čtenářek se k harlequinkám obrací jenom v určitém životním období, v době osobní krize, když potřebují nějakou jednoduchou oporu, uklidnění a odpočinek. „Začala jsem harlequinky číst v nemocnici, když mi umírala dcera. Sedíte tam, nemůžete vůbec nic dělat, je to absolutní zoufalství. Nemohla jsem ani spát, prášky na spaní nic neřešily,“ vrací se ke své osobní tragédii osmatřicetiletá rozvedená redaktorka zájmového časopisu Radmila. „Pak jsem začala po večerech číst harlequinky, a ty mě pomalu tak uklidnily, že jsem byla po čase schopná usnout,“ konstatuje.
Harlequinky však rozhodně nejsou všeobecným lékem na životní krize, a ani nejsou tak míněny. Většina čtenářek je bere jako příjemné zpestření každodenního života, únik do romantiky a světa, kde vždy vše dobře skončí.
„Od toho svého už žádnou romantiku nečekám, to už si raději přečtu dobrou harlequinku a nemusím čekat na to, až se odvalí od televize. Je mi jasné, že některé romantické scény už nikdy nezažiju, ale tím raději si o nich čtu,“ říká učitelka Helena.

box 1
Všechny ženy, které hovoří v tomto článkiu, pocházejí z Prahy. Autorka neuvádí jejich příjmení, protože si to nepřály. Důvod byl téměř u všech stejný.Obávaly se nepochopení, případně i výsměchu lidí, kteří je znají.

box 2
Co jsou to harlequinky?
Harlequinky se během devadesátých let začalo říkat ženským románkům podle jejich majoritního vydavatele Harlequin Enterprises Ltd. Tato kanadská společnost vstoupila na československý trh v roce 1992 a rychle převálcovala konkurenci, zejména vydavatele Iva Železného a pokusy o reedici předválečných příběhů z řady vydavatelství Rodina, známých jako Červená knihovna. V harlequinkách láska potkává vždy jen osoby odlišného pohlaví, které po různých peripetiích, překážkách a často i počátečních antipatiích zjišťují, že bez sebe nemohou být. Všechny příběhy tak končí „šťastně“ – to znamená buď svatbou, zasnoubením, nebo alespoň vyznáním věčné lásky. Klasické harlequinky vycházejí pravidelně každý měsíc v několika edicích v brožované úpravě (základními jsou Romance, Desire, Historická romance, Sladký život, Special) a stojí kolem sedmdesáti korun. Všechny příběhy jsou překládány z angličtiny, Harlequin nevydává žádné české autory. Překládají je často i čeští intelektuálové, spisovatelé, vysokoškolští pedagogové, kteří svou identitu většinou skrývají pod pseudonymem. Vydavatelství Harlequin působí na 94 světových trzích, knihy se z angličtiny překládají do 25 jazyků. Stejné příběhy vycházejí v tak rozdílných kulturách, jako jsou ghanská, japonská, jordánská, italská či malajská. Píše je kolem 1300 autorek – a Harlequin je všechny prezentuje jako ženy, ačkoliv se obecně odhaduje, že nejméně desetina autorů jsou muži. Každý měsíc se produkuje v různých edicích přes sto titulů, z nichž redakce lokálních poboček vybírají ty, které se jim pro dané trhy zdají nejvhodnější. V Česku vychází ročně kolem 180 titulů, prodá se kolem osmi set tisíc výtisků.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče