Milosrdné kladivo na dlužníky

26. září 2005, 00:00 - PETR BÝM, TOMÁŠ STINGL
26. září 2005, 00:00

OSOBNÍ BANKROT Pět let na životním minimu a jenom s tím, co je zapotřebí k životu a výdělku. Tak by měl - podle vládou schváleného návrhu úpadkového zákona -v nedaleké budoucnosti vypadat život těch, kteří nezvládnou své dluhy.

OSOBNÍ BANKROT Pět let na životním minimu a jenom s tím, co je zapotřebí k životu a výdělku. Tak by měl - podle vládou schváleného návrhu úpadkového zákona -v nedaleké budoucnosti vypadat život těch, kteří nezvládnou své dluhy.

Institut osobního bankrotu, který přináší připravený, ale zatím neschválený zákon o konkurzu a úpadku, by mohl věřitelům ušetřit spoustu práce. Ve standardních tržních ekonomikách je běžnou věcí. U nás zatím potřebná legislativa chyběla. Nyní ji navrhnul tým vicepremiéra Jahna. Institut osobního bankrotu se bude v zásadě používat tam, kde fyzická osoba (včetně živnostníků či osob samostatně výdělečně činných, kteří nemají žádné zaměstnance) nebude schopna splácet své dluhy. Na jedné straně by měla přinést maximální možný efekt věřitelům, dlužníky by zase měla uchránit od celoživotního finančního břemene. Ve světě je osobní bankrot hojně využívaným instrumentem a je standardním nástrojem řešení platební neschopnosti soukromých osob. Někdy i v dosti humorné podobě: nedávno u kanadského soudu mnohonásobného „osobního“ bankrotáře zastupoval advokát, který sám rovněž opakovaně zbankrotoval.

KOUZELNÝ PROUTEK (S VÝHRADOU)

Osobní bankrot není nepodobný podnikovému konkurzu či úpadku. Na návrh dlužníka ho vyhlašuje soud, který také podle reálných platebních možností rozhodne o způsobu umořování jeho finančních závazků. „Návrh na oddlužení může podat jen samotný dlužník,“ zdůrazňuje vládní poradce Aleš Michl. Není tedy možné, aby návrh podali věřitelé proti vůli dlužníka. „Zákon by mohl negativně ovlivnit vymáhání dluhů,“ obává se ale Tomáš Kofroň z Raiffeisenbank. Z konstrukce osobního bankrotu se může na první pohled zdát, že na něm vydělá hlavně dlužník. Finančně na něm totiž tratí věřitel. Proč? Protože dlužník uhradí jenom to, co skutečně splatit může, a po pěti letech jsou mu všechny dluhy smazány. Tato „promlčecí“ lhůta, po jejímž uplynutí je dlužník zbaven všech, tedy i neuhrazených závazků, má i vysloveně makroekonomické rozměry. „Ti, jejichž dluhy převyšují jejich výdělkové možnosti, nejsou motivováni ke zvyšování svých příjmů oficiální cestou, neboť veškeré dodatečné příjmy jsou použity ke splácení. Jsou tak vytlačováni do sféry šedé ekonomiky, neboť takové příjmy nemohou být věřiteli zabaveny. Pro stát to mimo jiné představuje vyšší daňové úniky,“ vysvětluje ovšem Aleš Michl. Podle advokáta Michala Korčáka je navrhovaný nástroj rozumným řešením i pro věřitele: „Má jistotu, že se mu dlužník nebude schovávat a že nebude převádět svůj majetek na jiné vlastníky. Z praxe vím, že kdo chce za každou cenu dostat všechno, nemusí dostat vůbec nic.“ Proti návrhu nejsou v zásadě ani exekutoři, přestože jim může výrazně ubýt práce. „Je tu však velké ale: V Nizozemsku, kde je podobný zákon v platnosti, dochází k jeho zneužívání. Například člověk, který si vezme úvěr 5 milionů korun, splatí dohromady pouze 500 tisíc a je během poměrně krátké doby oddlužen. V našich podmínkách by to znamenalo, že si pak může klidně vzít další úvěr s úmyslem opět zbankrotovat,“ varuje prezident Exekutorské komory ČR Juraj Podkonický. Doporučuje proto, aby byly do zákona přidány dvě podmínky: „Za prvé, občan může zbankrotovat pouze jednou v životě. Za druhé, bude zřízen veřejně přístupný centrální registr osobních bankrotářů, ve kterém budou údaje vedeny po neomezenou dobu.“ Kouzelný proutek, jehož mávnutím všechny dluhy zmizí, má ovšem svá „ale“ i pro dlužníka. Především začne fungovat až po zmíněných pěti letech. A právě v jejich průběhu život bankrotáře rozhodně není procházkou růžovým sadem. Soud, který bankrot na návrh dlužníka vyhlásí, by měl prozkoumat jeho příjmy -a pak je „ořezat“ na nezbytně nutné minimum s tím, že zbytek padne na úhradu pohledávek věřitelů. Minimem se přitom rozumí jednak životní náklady, pak také výdaje spojené s výdělkem. Vedle toho by se měl kapitalizovat veškerý „nepotřebný“ majetek dlužníka - výnos by opět posloužil k úhradě dluhů. To by v konkrétním případě nakonec mohla být chalupa, kterou má u nás většina domácností, audiovizuální technika a možná i automobil. Jak budou soudy postupovat, to lze samozřejmě dnes jen těžko odhadovat. Nicméně už ta okolnost, že obvykle se budou pohybovat na půdorysu situace „sice neodpovědný, ale chudobný pan Novák versus bohatá a mocná banka“, nebudou nejspíš z dlužníků vysloveně sdírat kůži. Razantní pokles životní úrovně a nutnost splnit další požadavky (například věnovat na umořování dluhů veškeré další příjmy, typicky to může být například dědictví) nicméně budou pro neplatiče dostatečnou výstrahou. S návrhem na osobní bankrot tak nejspíš nebude nikdo pospíchat. Přesto všechno může tento institut pro leckoho představovat svým způsobem vysvobození.

PRODĚLAJÍ VĚŘITELÉ? Návrh zákona v zásadě předpokládá souhlas věřitelů s vyhlášením bankrotů, ale není to dogma. „Soud by mohl plán oddlužení schválit i bez souhlasu všech věřitelů,“ říká Aleš Michl. Měl by ovšem za všech okolností vycházet z jejich zájmů - tedy zvažovat mimo jiné i to, zda-li by prostřednictvím exekuce věřitelé nezískali více. Podstatou bankrotu ovšem je smazání větší či menší části dluhu. Přesně řečeno té jeho části, která zbude po započtení aktuálního majetku dlužníka, jeho budoucích příjmů za pět let a naopak odečtení nezbytných životních nákladů. K celé dlužné částce by se ale věřitel tak jako tak nedostal, protože v by v praxi byla stejně nevymahatelná. Navíc je na jedné straně dnes získání úvěru časově i z hlediska formálních podkladů stále snadnější, na druhé straně jsou ale věřitelé opatrnější. Ve stále větší míře vzájemně komunikují, hlavně prostřednictvím registrů, které podchycují právě hlavně neplatiče. Takových nástrojů je dnes k dispozici už několik (vzhledem k platné legislativě není možné vytvořit jeden centrální, takže vedle sebe existují registry bankovní a třeba splátkových společností) a jsou velmi frekventované. Všechny pracují v podstatě online, takže vyhodnotit platební riziko u konkrétního žadatele je záležitostí několika minut. (Počítá se samozřejmě se vznikem registru osobních bankrotů.) Problematických úvěrů by proto mělo v budoucnu spíše ubývat. Banky také už z povahy své činnosti, kde úvěrování hraje nejvýznamnější roli, se ztrátami počítají a vytvářejí si adekvátní rezervy. Určitě to neznamená, že své peníze nevymáhají, v současnosti je ale situace pro ně nepříliš výhodná. Platné zákony preferují spíše zájmy dlužníka, soudy pracují pomalu, zdlouhavý a liknavý je obvykle i exekuční proces. Osobní bankroty sice budou také závislé na chodu a kvalitě domácí justice, ale v zásadě by vymáhání dlužných částek měly zjednodušit a celému procesu dát přesný časový rámec. A po uplynutí už několikrát uvedené pětileté lhůty, po níž se dlužník „očistí“, na trhu přibude další potenciální zákazník - to pro finanční sektor rovněž není zanedbatelné. Jan Procházka, analytik společnosti Cyrrus, je přesvědčen, že osobní bankrot bude představovat přínos pro dlužníky i věřitele, ať už to budou banky, nebo leasingové či splátkové firmy. K tom ale dodává: „Nevýhodou je, že zákon začne platit nejspíš až v roce 2007 a postihne jen nové neplatiče.“ MODELOVÝ PŘÍKLAD ODDLUŽENÍ FYZICKÉ OSOBY Třicetiletý svobodný Josef Novák ztratil lukrativní práci a v novém úřednickém zaměstnání má čistý příjem jen 7600 korun měsíčně. Není proto schopen splácet své závazky. Vlastní malý byt, automobil a motorku. U banky má nesplacený úvěr 200 tisíc korun, u stavební spořitelny 100 tisíc a soukromému prodejci dluží za nákup elektrospotřebičů dalších 50 tisíc korun. Soudu proto podá návrh na osobní bankrot. Soud oddlužení povolí, protože sezná, že jde o lepší cestu k uhrazení dluhu. Exekuce majetku pana Nováka by totiž věřitelům přinesla méně peněz. Soud tedy stanoví insolvenčního správce a zároveň vyzve věřitele, aby s oddlužením souhlasili. Věřitelé s návrhem souhlasí. Začíná proces oddlužení. Jeho součástí je i rozprodání majetku, který pan Novák bezprostředně nepotřebuje ke svému životu a k zajištění příjmů na splácení dluhu. Prodej luxusní elektroniky, piana a motorky z majetku pana Nováka vynese 70 tisíc korun. Věřitelé si je rozdělí proporčně podle výše dluhu. Banka tedy dostane 40 tisíc, stavební spořitelna 20 tisíc a splátkový prodejce 10 tisíc korun. Panu Novákovi je ponechán počítač i automobil, protože je potřebuje pro svou práci. Po dobu pěti let pak Josef Novák splácí svůj dluh a z jeho platu mu zůstává jen životní minimum, které v jeho případě činní 4100 korun. K tomu inkasuje příplatek na bydlení 728 korun měsíčně. Tři věřitelé dostávají splátky opět úměrně výši dluhu. Banka inkasuje dva tisíce korun, stavební spořitelna tisíc korun a splátkový prodejce pět set korun měsíčně. Za pět let tak dostanou 120, 60 a 30 tisíc korun. V průběhu splácení zdědí Novák sedm tisíc korun po zesnulém strýci. I tyto peníze si rozdělí věřitelé. Po pěti letech získá banka na splátkách, prodaném majetku pana Nováka a rozděleném dědictví celkem 164 tisíc korun. Zbytek dluhu, tedy 36 tisíc korun, je panu Novákovi odmazán. Stavební spořitelna získala 82 tisíc, odpuštěno je 18 tisíc korun. Splátkový prodejce dostal celkem 41 tisíc korun, devět je odmazáno. Josef Novák je od této chvíle bez dluhů. Příklad je pro přehlednost zjednodušen, nejsou zakomponovány související soudní výlohy. ČEŠI DLUŽÍ HLAVNĚ ZA BYDLENÍ

Počátkem tohoto roku se zadlužení českých domácností šplhalo k částce čtyř set miliard korun. Na první pohled závratná suma ovšem ve skutečnosti nijak alarmující není. V relaci k HDP i příjmům je česká privátní „sekera“ stále nízká. Často se také mluví i o tom, že zhruba polovina soukromých úvěrů směřuje do sféry bydlení - a na tomto poli nemají banky ani stavební spořitelny se splácením žádné větší potíže. To ale neznamená, že čeští dlužníci všechny své dluhy hradí řádně a včas. Jestliže dluhy spjaté s bydlením každý uhradí na prvním místě, v oblasti spotřebitelských úvěrů je situace trochu horší. Tady se ovšem věřitelské instituce chrání stále kvalitnějším prozkoumáváním bonity (tj. platební schopnosti) žadatelů o úvěr. „Díky naším scoringovým systémům a odpovědnému přístupu našich pracovníků k půjčování peněz problémy s neplatiči nemáme,“ tvrdí dokonce Eva Chaloupková z GE Money Bank. Skutečností je, že neplatiči jsou samozřejmě i u nás a spolu s růstem zadlužení jich zjevně přibývá (a bankéři také o problematických úvěrech všeobecně neradi mluví). Svědčí o tom stoupající počet exekucí, které jsou - pomineme-li dohodu mezi dlužníkem a věřitelem - pro vymáhání nesplacených dluhů zatím víceméně jediným efektivním nástrojem. Loni jich bylo 155 tisíc, o dvacet procent více než v roce 2003. A letos bude toto číslo nepochybně větší.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče