Milionáři, nebo bankrotáři?

20. listopadu 2006, 00:00 - PETR BÝM
20. listopadu 2006, 00:00

VÝROBCI HUDEBNÍCH NÁSTROJŮŘemeslných i továrních výrobců hudebních nástrojů je v Česku poměrně hodně, více než ve většině evropských zemí. Nemají špatné časy, někteří vysloveně prosperují. Jejich budoucnost však podle mnohých není úplně růžová. Statistiky o výrobě či zaměstnanosti to bohužel potvrzují.

VÝROBCI HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ Řemeslných i továrních výrobců hudebních nástrojů je v Česku poměrně hodně, více než ve většině evropských zemí. Nemají špatné časy, někteří vysloveně prosperují. Jejich budoucnost však podle mnohých není úplně růžová. Statistiky o výrobě či zaměstnanosti to bohužel potvrzují.

Tradice výroby hudebních nástrojů v českých zemích sahá až do 17. století. „Řemeslná výroba se šířila z Itálie. Směrem na severozápad do Francie a druhým přes Alpy do Rakouska a Německa až k nám,“ vysvětluje Jan Slípka, houslařský mistr a nástrojař České filharmonie.

V současné době působí v Česku několik závodů, které nástroje vyrábějí ve velkém. Jejich obrat se počítá v řádech desítek a stovek milionů ročně. Jedná se například o Petrof, Strunal, Amati-Denak či třeba krnovského výrobce varhan, podnik Rieger-Kloss.

Vedle nich působí řada malých dílem - tady jde o skutečně ruční řemeslnou výrobu. Světově proslulí jsou hlavně čeští houslaři. Za všechny uveďme legendární pražský rod Špidlenů, ale spektrum hudebních manufaktur je velmi široké. Tak třeba v jihočeských Česticích už léta soustruží bubenické paličky firma Pellwood. Jejím protagonistou je rocker Ivan Pelíšek, známý především svým působením v skupině Abraxas.

Elektrické kytary pro slavné muzikanty dělá v Praze Petr Jurkovič - nedávno prodal jednu Ericu Claptonovi. V podhůří Beskyd zase už v druhé generaci vyrábí ručně mistrovské struny Jan Slawinski. Takových špičkových řemeslníků jsou tucty, mimo hudební komunitu ale o nich většinou nikdo ani netuší. Kdo třeba ví o tom, že světové hvězdy country a western hudby - Ricky Skaggs, Andy Statman, Peter Rowan či Radim Zenkl - si své mistrovské mandolíny a bendža objednávají v nenápadném domku v osadě Chouzavá, která leží třicet kilometrů jižně od Prahy. Na vratech je tabulka „Čapek Instruments“.

V RODINNÉ LINII

Když na spíše šedivou a strnulou scénu československé popmusic sedmdesátých let vstoupila skupina Schovanky, byla to tak trochu senzace. Výjimečný přitom nebyl ani tak repertoár, ale hráčský ansámbl: byl totiž výhradně dámský. „Na bendžo hrála moje matka, otec se staral o všechno ostatní. Dnes bychom řekli, že byl manager a producent,“ vzpomíná Rostislav Čapek. Jeho profesní kariéru umělecké angažmá rodičů nikoli ovlivnilo, ale přímo předurčilo.

„Moje dětství bylo plné muziky, ale také hudebních nástrojů. Tehdy se nic nedováželo, byl to tedy problém, stále se něco opravovalo, vylepšovalo, přemýšlelo, jak se dostat ke kvalitním kytarám či bendžům. Skončilo to tak, že jsem po základní škole nastoupil do hudebního učiliště v Lubech. Popravdě řečeno, nebyly to nijak úžasné tři roky, ale naučil jsem se tam to, co mne dnes živí,“ líčí Čapek svou školní anabázi. Po učilišti následovala střední odborná škola -a první bendžo. „Chtěl jsem udělat něco lepšího, než se tehdy nabízelo v našich obchodech,“ vzpomíná. Za vzor mu sloužil nástroj proslulé značky Gibbson, na který hrála jeho matka. Výsledek byl dobrý, ba vynikající, takže nebylo poslední.

Start do vlastního profesního života se Rostislavovi Čapkovi kryl s rokem 1989 - po krátké podnikatelské epizodě s obchodem s hudebními nástroji začíná vyučený houslař dělat vlastní nástroje. Zpočátku to byla hlavně bendža, dnes převládají mandolíny. Neznámá firma, respektive nástrojař, se během let dobře zabydlel na trhu mistrovských nástrojů. „Matuška, Suchý, Kodym, Havelka, Mládek, Eben. Mám pokračovat?“ odhaluje Čapek své zákazníky. „Před deseti lety o mně takřka nikdo nevěděl a to byla moje chyba. Dnes je to naopak - pokud mne někdo z profesionálních muzikantů nezná, tak to je už jeho chyba,“ dodává. Většinou ale znají a kupují, což platí už nejen doma. Ze své produkce, která se pohybuje mezi 60 až 90 nástroji ročně, firma Čapek Instruments takřka vše prodává do zahraničí.

HUDEBNÍ ALCHYMIE

První článek stanov cechu pražských houslařů ukládá „zachovávat mezi sebou bohulibou svornost a lásku“. Trochu humoru, trochu starosvětské nostalgie a také respekt k tradicím. Spoluautor stanov, cechmistr Jan Slípka, se usmívá: „Říkají nám pazourkáři.“ Ruční výroba hudebních nástrojů se totiž v průběhu staletí mnoho nezměnila. Tak trochu je podobná alchymii včetně nekonečné trpělivosti, kterou řemeslník musí mít. Soustružení, lepení, lakování a zdobení -to vše vyžaduje hodiny soustředěné práce. Komplikovaný je i výběr materiálů. Při výrobě kytary či bendža je jich zapotřebí mnoho. Ke slovu přijde i zlato (vinutí smyčců či povrch kovových součástek), bronz, slonovina, mamutí kly, kůže aligátoří, žraločí i rejnočí. „Právě teď letí kůže z pštrosích končetin,“ říká Jan Slípka.

U všech dřevěných nástrojů je ovšem nejpodstatnější právě dřevo. Laika možná překvapí, že mistrovské housle či mandolíny se dělají výhradně z bosenského javoru a šumavského či alpského smrku. „Nejlepší jsou stromy z nadmořské výšky kolem šesti set metrů,“ dodává houslař Slípka.

Mít v zásobě kvalitní dřevo je nutností, tím spíše, že musí být vyschlé, používají se desky staré třicet, padesát let. „Proto odedávna existují houslařské rody, spolu s vědomostmi se v nich předává i dřevo,“ vysvětluje. Pokud nástrojař nemá k dispozici vlastní materiály, tedy hlavně dřevo, musí vše kupovat. A to draho: materiál pro výrobu mistrovských houslí může představovat náklady v řádu desítek tisíc korun. „Obvykle se snažím nakoupit celou pozůstalost po nějakém nástrojaři,“ popisuje svou cestu ke kvalitnímu dřevu Rostislav Čapek.

Takové technické postupy, technologie i výběr materiálů se samozřejmě promítají do cen. U manufakturní produkce jsou vysoké, zvláště pro amatéry všeho druhu.

VELCÍ VEDLE MALÝCH

Kvůli cenám se proto hudební nástroje už dlouho vyrábějí také v masovém měřítku, v průmyslových závodech. V Česku jich je poměrně hodně, jmenovat je nutné především Strunal (někdejší Cremona Luby), Amati-Denak i proslulý Petrof. „Rozdíl mezi řemeslnou a průmyslovou výrobou? Já každý kus dřeva prozkoumám, dívám se na rozložení let, jejich hustotu a pak teprve řežu. V továrně na to samozřejmě není čas - nakonec to všechno nějak hraje, ale skutečně dobře zní tak každý desátý nástroj,“ vysvětluje Čapek.

Jan Slípka je k „průmyslovým“ nástrojům vlídnější. Možná proto, že dlouhá léta pracoval v lubském Strunalu jako kvalitář: „Třeba v Lubech se dělají dobré nástroje, bez problémů na ně hrají i profesionálové. Mistrovské nástroje ovšem vyžadují individuální výrobu.“ To ovšem neplatí pro všechny nástroje. Virtuósové hry na klavír či varhany se ovšem vždy musí „spokojit“ s továrními výrobky - fortepiano se na koleně prostě udělat nedá a totéž platí i pro většinu dechových nástrojů.

BOJ S KORUNOU A DRAKEM

Jenom v Moravskoslezském kraji je přes padesát hudebních škol a každá má několik set žáků. Přepočteno na celou republiku, jde o desítky tisíc dětí, které potřebují nástroj - housle, flétnu, trubku. A tady je prostor pro průmyslovou výrobu. „Hudební“ továrny chrlí malé hudební nástroje v desítkách tisíc kusů - jde o cvičné či školní instrumenty, vedle toho samozřejmě v menším množství vyrábějí takzvané koncertní nástroje.

„Loni jsme docílili obratu 147 milionů korun,“ říká Karel Lukeš ze společnosti s výmluvným jménem Strunal. Zásadní část jejich příjmů pochází z prodeje akustických kytar, těch se v Lubech dělá kolem 50 tisíc kusů ročně. Takové množství ale nestačí domácí trh absorbovat. Proto také z Lubů přes 90 procent produkce vyvážejí. Podobně jsou na tom i ostatní velké závody, třeba Amati-Denak, kde se vyrábějí dechové nástroje, a který patří k největším oborovým výrobcům v Evropě.

ČÍŇANÉ A SILNÁ KORUNA

V oblasti hudby má Česko odedávna dobré renomé, ale to už v globální ekonomice nestačí. Na zahraničních trzích tuzemští výrobci houslí či saxofonů narážejí na dva zásadní problémy, s nimiž ostatně zápolí snad všechna průmyslová odvětví: jsou to čínská konkurence a zvyšující se kurz koruny.

V Číně jsou dnes desítky továren, které chrlí do celého světa statisíce houslí a trubek. Nejsou nijak obzvláště kvalitní (postupem let se ale jejich kvalita zvyšuje), ale slouží a hlavně jsou levné. „Náporu východoasijské konkurence čelíme neustálým zlepšováním kvality a také obchodní politikou. Její součástí je například projekt EEX -European Excellence. Ten vznikl ve společnosti Petrof a my jsme se k němu rádi připojili,“ říká Karel Kantor, ředitel společnosti Strunal. EEX je něco jako certifikát kvality - označení garantuje evropský původ. Ve Strunalu také stejně jako jinde hledají nové trhy, mimo jiné chtějí posilovat export právě do Číny, kde se už vytvořila poptávka po nástrojích této značky.

Čínský drak je pro výrobce jedním tíživým problémem, český lev -zdobící korunu - druhým. Kurz koruny je vysoký, nedávno dosáhl historického maxima a stále stoupá. „Zjednodušeně řečeno se posilování koruny projevuje tím, že od našich zákazníků v zahraničí dostáváme postupně méně a méně peněz. Ceníky lze upravovat pouze jednou ročně. Když tedy koruna posílí v průběhu roku třeba o pět procent, pak právě o těchto pět procent poklesnou naše příjmy,“ vysvětluje Karel Kantor. Ve Strunalu je tento problém o to větší, že většinu tržeb realizuje v cizích měnách, oproti tomu většinu nákladů v měně naší. Kantor dodává: „Jednou z možností, jak na tuto situaci reagovat, je zvyšování ceny, to ovšem vyžaduje vynaložení značného úsilí, aby naši zákazníci cenové změny přijali.“ S tímto problémem ostatně zápasí takřka všichni výrobci hudebních nástrojů. „V USA prodávám mandolínu v průměru za 5500 dolarů. Jaký je to rozdíl, když dostanete za dolar 40 korun nebo 22, jak je tomu dneska, vám snad nemusím vysvětlovat,“ uzavírá Čapek.

MAJÍ JEŠTĚ ŠANCI?

Snadné to nemají průmysloví výrobci, ale ani řemeslní nástrojaři. „Žádný zlatý důl to není,“ konstatuje trochu skepticky Jan Slawinski, výrobce strun. Pracuje sám, na odbyt si nestěžuje, nicméně konkurence je silná. „Zásadním způsobem se to změnilo. Do roku 1989 můj otec, který si kupodivu i po komunistickém převratu dokázal zachovat ekonomickou samostatnost, byl takřka výhradním dodavatelem strun pro profesionály. Dovoz tehdy takřka neexistoval. Dnes je to naopak - funguji už jen jako doplněk importu,“ popisuje svou podnikatelskou současnost strunař Slawinski.

Jestli předá své zkušenosti a dovednosti svým potomkům, stejně jako otec jemu samotnému, zatím netuší. Nijak zvláště optimistický není ani houslař Slípka: „Je to řehole. Prvních deset let se učíte a sháníte materiál, druhé desetiletí se jakžtakž uživíte, a teprve potom mohou přijít slušnější výdělky. Kdo to vydrží?“

O pozvolném útlumu tuzemské výroby hudebních nástrojů svědčí i statistiky - v posledních šesti letech jejich produkce klesla skoro o třetinu a export se snížil dokonce o 37 procent. V souvislosti s tím obor zeštíhluje i personálně - za posledních šest let klesl počet pracovníků ze čtyř na tři tisíce osob. O nejednoznačných vyhlídkách oboru určitě také vypovídá stav odborného školství. „Ze tří učebních oborů máme jakžtakž naplněny dva,“ stěžuje si Zdeněk Krsička, zástupce ředitele střední školy a učiliště hudebních nástrojů v Kraslicích. „Skoro se zdá, že hudební řemeslo v Čechách pomalu uvadá. Za děti rozhodují rodiče, a ti v tomto oboru asi nevidí velké perspektivy,“ dodává.

Druhé školské zařízení podobného zaměření je na tom stejně. Dříve sídlilo v Lubech, vlastně šlo o součást tamějších provozů Strunalu, nedávno ale bylo přemístěno do nedalekého Chebu. „Zájem o studium postupně upadá. Přemístění učiliště a ztrátu kontaktů s výrobou a houslařským městečkem považujeme za špatné,“ stěžuje si Karel Lukeš ze Strunalu.

VARHANÁŘSKÝCH UČEDNÍKŮ JE ZATÍM DOST

Jsou ale i pozitivní zprávy. „Naše škola je přeplněná. V každém ročníku máme dvacet i více žáků, někdy se bojím, aby to nebylo na úkor kvality,“ říká Svatopluk Ručka, ředitel společnosti Rieger-Kloss, ke které patří i varhanářská škola. Obor se také snaží o spojení sil. Vznikla a funguje Asociace výrobců hudebních nástrojů i oborový klastr, spolufinancovaný ze zdrojů Evropské unie. Zatím se jejich aktivity soustřeďují hlavně na veletrhy a výstavy. České hudební nástroje se tak mohou prezentovat třeba v Dubaji nebo na odlehlých, ale silných asijských trzích. Pronikat do zahraničí je nutností pro všechny. „O vymírání mluví jen ten, kdo nedokázal překročit hranice Česka. Toto je ale malý trh, každý si musí najít odbyt také v zahraničí. Mně se to podařilo, proto se budoucnosti nebojím,“ tvrdí Rostislav Čapek.

Skutečností je, že celkově se výrobci hudebních nástrojů - samozřejmě ti, kteří mají kvalitní produkci a jsou zdatní také obchodně -budoucnosti opravdu nemusejí bát. Ve vyspělých zemích obory, které souvisejí se zájmovou činností všeho druhu, prosperují. Lidé dnes mají více volného času a tak hodně sportují, kutí a také muzicírují. A jsou ochotni do těchto koníčků investovat. Obchodní praxe producenta mandolín a bendž značky Čapek Instruments to potvrzuje: „V posledních letech přibývá klientů, kteří nejsou profesionálové a ani nemají nijak vysokou amatérskou úroveň. Prostě si chtějí udělat radost a třeba k padesátinám si pořídí mistrovský nástroj. Neváhají přitom utratit desítky tisíc korun!“

TELEVIZNÍ FINTA ANEB VZHŮRU DO USA

Rostislav Čapek prorazil na americký trh díky malému podvodu. „Prostě jsem na jeden významný festival přijel jako reportér televizního studia z České republiky. Se mnou jel kamarád s kamerou, který v pracoval pro TV Most, a také ještě jeden známý - ten překládal, já tehdy anglicky neuměl ani slovo,“ vypráví Čapek. Touto fintou se dostal ke hvězdám jako třeba Peter Rowan či David Grisman. „Mluvil jsem s nimi, slyšel, na co a proč hrají, co od svých nástrojů potřebují a vyžadují. To byl začátek,“ vzpomíná. To se psal rok 1995. Dnes je dvorním dodavatelem amerických hvězd. „Od začátku jsem ceny nasadil poměrně vysoko, proto také odbyt v prvních letech nebyl nijak oslnivý. Ale jak se začnete cenově podbízet, pak už se ze segmentu levných nástrojů nikdy nemusíte vyškrábat,“ vysvětluje Čapek.

PRODUKCE A EXPORT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ V ČESKÉ REPUBLICE

(údaje za roky 2000 až 2005, v miliardách korun)

Produkce Export

2000 2,77 2,36

2001 2,67 2,28

2002 2,54 1,93

2003 2,29 1,78

2004 1,92 1,62

2005 1,91 1,48

Pramen: MPO

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče