Miliardy z odpadků

09. září 2011, 12:38 - Tomáš Plhoň
09. září 2011, 12:38

Recyklace elektroodpadu zdánlivě funguje hladce. Kritiků ale přibývá a trh se stále více monopolizuje

Není trochu zvláštní platit za to, když někomu dáváte odpad, který může dál zpeněžit a vydělat na něm? Přesně tuto otázku si starostka malé obce Zaječov ve Středočeském kraji poměrně dlouho pokládala. Tak jako každý představitel obce, i ona byla v otázce likvidace starých lednic, praček, svítilen a vůbec všeho elektroodpadu odkázána na systém, který v České republice funguje už několik let. Otázkou je, jak dobře. Při bližším pohledu to totiž vypadá, že obrovská suma veřejných peněz je koncentrována v rukou několika firem, přičemž stát nemá v ruce jediný způsob, jak jejich hospodaření kontrolovat.

Zadarmo jen zdánlivě

„Jako asi všechny obce jsme dřív měli smlouvu s kolektivním systémem, ale jejich jednání rozhodně nebylo v pořádku. Za odvoz jsme museli ještě doplácet. Běžně chtěli příplatky například za nekompletní lednice. Přitom pokud vím, lednice bez kliky se recykluje stejně dobře jako ta s klikou,“ stěžuje si zaječovská starostka Marcela Kořánová. Kolektivní systém, který zmiňuje, je v celé problematice ústředním pojmem. Jde o jakousi platformu, která s posvěcením ministerstva životního prostředí elektroodpad sbírá a recykluje. Starostka Zaječova není zdaleka sama, kdo si na praxi kolektivních systémů stěžuje. Týdeníku Euro se podařilo shromáždit výpovědi hned několika dalších starostů, kteří mají nebo v minulosti měli s jejich jednáním problém. „Jsem tu starostou teprve od loňského listopadu, dost mě překvapilo, že jsme za svozy elektroodpadu dopláceli peníze. To podle mě není správné, za jeden svoz si účtovali třeba šest tisíc korun, což v obecním rozpočtu rozhodně nejsou zanedbatelné peníze,“ říká například starosta Nové Vsi pod Pleší Jan Havelka. Ač se to tak možná nemusí na první pohled zdát, opravdu má na co si stěžovat. Systém zpětného odběru vysloužilého elektronického zařízení, který v Česku běží už přes pět let, by měl fungovat trochu jinak. Tím spíš, že do něj přispívají všichni. Podle zákona totiž každý z nás při koupi jakéhokoliv elektronického zařízení zaplatí takzvaný recyklační poplatek. Jde v podstatě o ekologickou daň, ovšem s tím rozdílem, že ji nevybírá stát, ale právě ony kolektivní systémy. Těch nyní na českém trhu existuje šest a jejich vlastnictví leží v rukou výrobců elektronických zařízení. Podle architektů systému by se měli starat o sběr odpadu, jeho svoz a následné předání zpracovatelům, kteří hromady vysloužilých spotřebičů zrecyklují a získané materiály znovu prodají na trh. Na to všechno by měly správně sloužit vybrané peníze. Rozhodně to nejsou zanedbatelné částky, například za novou lednici si připlatíte přes dvě stě korun. Za novou pračku nebo myčku kolem sedmdesáti. Ročně se podle posledních odhadů vybere více než miliarda, která by měla být investována do recyklace. „Systém nakládání s elektroodpady byl v České republice vytvořen v průběhu let 2001 až 2005 bez jakýchkoliv investic státu. Přesto se nám podařilo dosáhnout evropského cíle sběru čtyř kilogramů odpadu na osobu a tato hranice se za přispění vzniklých kolektivních systémů zvyšuje,“ chlubí se ministerstvo životního prostředí ústy své mluvčí Michaely Jendekové.

Miliardy bez kontroly

Skutečně to vypadá, že státem nastavený systém je více méně funkční. Můžeme se o tom ostatně přesvědčit na každém kroku. Kolektivní systémy pořádají velkolepé reklamní akce na podporu recyklace, na ulicích se nedávno objevila armáda červených kontejnerů na sběr drobného elektroodpadu, nedávno jsme se zase dočetli, že sebrané spotřebiče uspořily jednodenní energetickou spotřebu celé Prahy. Při bližším pohledu ale narazíme hned na několik zádrhelů. Otázka číslo jedna se týká výše zmiňovaných obcí. Pokud kolektivní systém neplatí radnicím za sběr a svoz elektroodpadu a zároveň vydělává na jeho prodeji zpracovatelům, na co vlastně potřebuje poplatky? Při detailnějším prozkoumání výročních zpráv potom nemůže nezarazit, že na účtech kolektivních systémů se v tuto chvíli ukrývají bezmála dvě miliardy korun. Neexistuje přitom žádná norma či nařízení, které by nakládání s těmito penězi jakkoliv omezovaly. S nadsázkou se dá říct, že už zítra mohou skončit na Kajmanských ostrovech. Samo ministerstvo přiznává, že nad těmito účty nemá vůbec žádnou kontrolu. „Máme informace pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu. Kontrolní činnost v oblasti vybraných příspěvků v naší působnosti není,“ říká mluvčí Jendeková. Kolektivní systémy vysvětlují obrovské rezervy existencí takzvaného historického elektroodpadu, tedy těch spotřebičů, které přišly na trh ještě před zavedením recyklačního poplatku (tedy před rokem 2005). „Tato historická zařízení se budou zpracovávat minimálně do ruku 2025. Proto máme na tyto účely vytvořenu rezervu, která umožní v tomto poměrně dlouhém období odevzdané spotřebiče řádně a ekologicky zpracovat,“ vysvětluje Roman Tvrznik, generální ředitel jednoho z největších kolektivních systémů skrývajícího se pod názvem Elektrowin. Obrovské finanční požadavky na zpracování starých spotřebičů si lze ovšem představit jen v případě, že by se je všichni majitelé rázem rozhodli vyhodit v jeden okamžik. K recyklaci se přitom ročně dostane jen přibližně 15 až 30 procent prodaného zboží.

Konzervace monopolu

Otázka historického odpadu je už od počátku jádrem několika ostrých sporů. Resort životního prostředí totiž před šesti lety vydal vyhlášku, která elektrovýrobky rozdělila do deseti skupin, a proti duchu evropské směrnice rozhodl, o kterou skupinu se mají jednotlivé kolektivní systémy monopolně starat. Vznikly tak mezi nimi rozbroje, začala padat silná obvinění a také žaloby. Přestože soudy včetně Nejvyššího správního daly žalobcům, kteří napadali monopolní rozdávání trhu, za pravdu, nic moc se nezměnilo.
A tak společnosti Elektrowin, která dostala do správy veškerou velkou a malou bílou techniku, Asekol, jež obhospodařuje vysloužilé zboží v oboru IT, telekomunikací a v černé technice, a Ekolamp, organizující recyklaci veškeré osvětlovací techniky, po řadu let upevňovaly své postavení. Monopolní drobky zbyly na firmy Rema Systém (lékařské přístroje) a Retelu (měřicí přístroje). Nejmenší firmička OFO – recycling žádnou historickou skupinu nezískala.
Část zpracovatelů i organizátorů zpětného odběru vysloužilých elektrozařízení se ale obává další konzervace monopolu. Agenda nakládání s elektroodpadem má být totiž vyčleněna ze zákona o odpadech do zbrusu nové normy, jež se má týkat „výrobků s ukončenou životností“. Vedle elektrozařízení včetně solárních panelů má zahrnovat i nakládání s bateriemi, pneumatikami a autovraky. Zatím je ve fázi věcného záměru, který by snad do konce roku měla projednat vláda.
„Nový zákon stanovuje takové kvalifikační podmínky pro existenci kolektivních systémů, aby již žádný další konkurent neměl šanci vzniknout. Možná je nedokážou splnit ani některé z existujících,“ kritizuje například šéf Remy David Beneš. Norma totiž určuje, že kolektivní systém musí být akciovou společností, vymezuje výši jeho základního kapitálu, určuje minimální počet sběrných dvorů a zavádí nutnost držet pro každou skupinu elektrovýrobků rezervy v desítkách milionů korun. „Abychom získali osvědčení pro provozování kolektivního systému, budeme muset držet na účtech desítky milionů korun. Nevidím důvod, proč se tam mají povalovat desítky až stovky milionů, které navíc skládají koneční spotřebitelé elektrozboží. Podle nás by stačila například záloha na pololetní či roční náklady,“ namítá šéf Retely Jaroslav Vladík.
Akcionářem autorizované společnosti má být jen výrobce, přičemž jeho podíl nesmí přesáhnout 33 procent. Tímto ustanovením se ale diskriminují například společnosti založené asociací výrobců. Velké konkurenční kolektivní systémy naopak návrh ministerstva životního prostředí pokládají za rozumný.

Mafiánské praktiky

Sběr a organizace cesty vysloužilého elektrozařízení k ekologické recyklaci má zůstat i nadále v neziskovém režimu. Logistika a zpracování odpadu se ale již nyní řídí běžnými tržními zákonitostmi. Trh s odpadním zařízením má přitom velkou přidanou hodnotu. Zpracovatelé vysloužilého elektrozboží je ale dle návrhu budou smět napříště přijímat jen od kolektivních systémů. To se nelíbí nejen malým obcím, které monopolisté ignorují, ale ani dalším ignorovaným zpracovatelům odpadu. Jedním z takových outsiderů trhu je strašická společnost D+P Rekont. Před lety ji založil Jiří Pejčoch, který investoval dvě stě milionů korun do jedné z nejmodernějších technologií na ekologické zpracování odpadu v Evropě. Zvláště na (z hlediska životního prostředí nejrizikovější) lednice. Konkurenci v oboru má v zemi prakticky jen jednu, přesto se mu nepodařilo dostat do hledáčku největších kolektivních systémů. Proč to? Jako obvykle jde o peníze. Ale není to tak, že by požadoval za recyklaci chladniček či sporáků přemrštěné sumy. Právě naopak. A to přestože nedosáhne ani na zlomek od lidí vybíraných recyklačních poplatků. Zhruba před rokem jej napadla Asociace Recyklátorů Elektrotechnického Odpadu (AREO), že výrobcům a dovozcům elektrozařízení nabízí zpracování odpadu za nereálné (rozuměj příliš nízké) ceny. „Naši členové jsou toho názoru, že jednání Vaší společnosti ve věci předmětné nabídky naplňuje znaky skutkové podstaty nekalé soutěže… Žádáme, aby vaše společnost okamžitě ukončila jednání založené na cenovém podbízení a aby nabídku svých zpracovatelských služeb uvedla na úroveň odpovídající skutečným nákladům,“ zdůrazňuje AREO ve svém přípise adresovaném společnosti D+P Rekont. „Zřejmě jsem začal bořit cenovou politiku kolektivních systémů. Obrátil jsem se tedy na Antimonopolní úřad, aby věc posoudil,“ zdůrazňuje Pejčoch. Asociaci řádně klepnul přes prsty. „Úřad AREO důrazně informoval o tom, že každý soutěžitel si má určovat svoji obchodní politiku v rámci soutěže s konkurenty samostatně, a to včetně stanovení výše cen… Dále bylo AREO vyzváno, aby od podobných kroků upustilo. V případě, že by k určitým ,regulativním‘ zásahům do fungování relevantního trhu přistoupilo, byly by tyto zásahy Úřadem přezkoumány a případně velmi přísně trestány,“ varuje v dopise ředitel odboru kartelů Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Igor Pospíšil. Tím ale útoky na D+P Rekont neskončily. Například počátkem srpna firma obdržela další dopis, respektive výzvu ke zdržení se nekalosoutěžního jednání a k nápravě protiprávního stavu. Tentokrát od advokátní kanceláře Kořán a Fiřt, která zastupuje společnost Asekol. Vadí jim, že D+P Rekont uzavírá smlouvy o odběru elektroodpadu přímo s obecními úřady, jejich prostřednictvím od občanů bezplatně přebírá vysloužilá elektrozařízení, a ještě ke všemu se zříká nároků na recyklační poplatek v jejich prospěch. „Přitom pomáháme hlavně lidem z malých obcí, o něž kolektivní systémy nemají zájem,“ vysvětluje Pejčoch, který by nechtěl nechat dvousetmilionovou investici propadnout, takže shání odpad, kde se dá. Mimo jiné spolupracuje například s německými kolektivními systémy.
Jenže teď se od advokátů dozvídá, že spoluprací s obcemi hrubě porušuje zákon a je vyzýván, aby ukončil uzavřené smlouvy a přestal „neoprávněně“ odebírat a zpracovávat elektroodpad, jinak bude žalován a bude nárokována náhrada škody. Dosud platný zákon přitom říká, že „zbavit se elektroodpadu nebo elektrozařízení pocházejícího z domácností smí jeho držitel jen jeho předáním zpracovateli nebo na místo zpětného odběru nebo odděleného sběru“ čili sběrného dvora. Navíc je nepopiratelným faktem, že samotné obce spolupracující s D+P Rekont si nové partnerství, navázané v podstatě mimo nastavený systém, velmi pochvalují. „Od té doby, co se nám o elektroodpad starají oni, to funguje naprosto výborně. Každý měsíc pravidelně svážejí odpad. Opravdu si není na co stěžovat,“ říká Ilja Rozsypal, starosta Velkého Chlumce.

Není zájem

I ve zdánlivě neziskové oblasti, kterou je zpětný odběr vysloužilého elektrozboží, zuří lítý konkurenční boj. Jak ukazují miliardové zůstatky na účtech, výše recyklačních poplatků je již nyní zřejmě nadnesená. O jejich reálné hodnotě chce však málokdo diskutovat. „Výrobci sdružení v našem systému trvají na tom, že jsou to jejich peníze. V IT oblasti se marže pohybuje kolem tří procent, a proto chtějí, aby poplatky byly co nejnižší. Několikrát jsem konkurentům navrhoval vznik pracovních skupin, které by měly zjistit, kolik má recyklace skutečně stát. Ale nebyl o to zájem,“ popisuje šéf Remy Beneš. Není přitom výjimkou, že kolektivní systémy, které vybírají recyklační poplatek, ještě za zpracování odpadu inkasují peníze. „Organizují burzy, kde licitují o to, za kolik si zpracovatel koupí například deset starých televizí. To pak ale šponuje nahoru ceny výstupních surovin, likviduje drobné zpracovatele typu chráněných dílen a znehodnocuje investice do recyklačních technologií,“ tvrdí Pejčoch. Člověk by asi rád platil jednotky, desítky a v případě lednic i stovky korun, pokud by měl jistotu, že budou sloužit k ekologickému zlikvidování odpadu. A ne že se budou na nějakých účtech, které nemá moc kontrolovat žádná státní instituce, hromadit miliardy. Otázka zní: Jak to, že tato praxe nevadí ani výrobcům elektrozboží, v jejichž jménu se poplatky vybírají?

Trh s elektroodpadem - Povinnost recyklovat elektroodpad byla v ČR zavedena z vůle EU v roce 2005.
- V témže roce vzniklo šest kolektivních systémů. - Bylo rozhodnuto, že výrobky, které se na trh dostaly do srpna 2005, jsou považovány za historické.
- Ministerstvo životního prostředí svou vyhláškou rozdělilo elektrospotřebiče do deseti kategorií a správu historického odpadu monopolně přidělilo vždy jednomu kolektivnímu systému. - Monopol má trvat do roku 2013.
- Tato rozhodnutí byla napadena několika žalobami od společností Rema Systém a Retela. Soudy daly žalobcům za pravdu.
- O nový elektroodpad či vysloužilé spotřebiče z komerční sféry se může starat kterýkoli z kolektivních systémů, jenž získá ministerskou licenci.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče