Miliardy od daňových poplatníků

21. června 2004, 00:00 - ZDENĚK KUBÍN
21. června 2004, 00:00

ROZHODČÍ ŘÍZENÍ VERSUS STÁT Arbitráže nebo žaloby u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stačí se o nich zmínit a mnohým politikům naskakuje kopřivka. Není divu. Český stát drtivou většinu sporů prohrává.

ROZHODČÍ ŘÍZENÍ VERSUS STÁT

Arbitráže nebo žaloby u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Stačí se o nich zmínit a mnohým politikům naskakuje kopřivka. Není divu. Český stát drtivou většinu sporů prohrává.

Premiér Špidla na setkání s podnikateli 24. května řekl, že zakázal ministrům, aby do smluv dávali doložku o řešení sporů v rozhodčím řízení. Jeden z účastníků setkání si vysvětlil jeho slova po svém: vláda rozhodčí řízení odmítá, protože si uvědomuje, že je při něm v nevýhodě. Nemůže je tak jako u soudu protahovat, dokud se nenajde soudce, který vynese správný rozsudek. Důvod však může být mnohem prozaičtější: vláda hraje pouze o čas. „Soudní řešení zaručuje, že nebude rozhodnuto do voleb,“ radil už v roce 2001 nový ministr spravedlnosti, tehdy ještě poslanec Zdeněk Koudelka, tehdejšímu ministrovi zdravotnictví Bohumilu Fišerovi v kauze Diag Human.

SPORY NARŮSTAJÍ GEOMETRICKOU ŘADOU

Vstup do 21. století se České republice na soudním poli skutečně příliš nevydařil. Od roku 2001 vede řadu sporů, které jsou řešeny před arbitrážními soudy. Z ukončených sporů je nejznámější prohra se společností CME, následné zaplacení odškodného 10,5 miliardy korun a zároveň uhrazení soudních nákladů ve výši 34 milionů korun. Letos na jaře došel jiný, tentokráte domácí, rozhodčí soud k závěru, že stát neoprávněně vypověděl smlouvu společnosti Petrcíle a musí jí zaplatit částku 2,05 miliardy korun. Náklady na rozhodčí řízení činí 15,3 milionu korun - platit má opět stát. V kauze Diag Human už vláda zaplatila firmě za poškození dobrého jména 326,6 milionu korun a pokračující arbitrážní řízení ji může stát dalších několik miliard. Další žaloby jsou podány nebo hrozí. Nejvíce se hovoří o sporu s Nomurou, která od státu chce 40 miliard korun za ztráty z investice do zkrachovalé IPB. Český stát naopak na Nomuře uplatňuje náhradu škody až 263 miliardy korun. Další možná žaloba se rýsuje: lucemburská mateřská společnost telekomunikačního operátora Tele2 hrozí České republice arbitrážním řízením kvůli tarifům Českého Telecomu. Firma o arbitráži uvažuje kvůli nedostatečné ochraně svých tuzemských investic. Podle marketingového ředitele této firmy české úřady nedokázaly zabránit Telecomu ve vázání poplatků za volání s měsíčním pronájmem telefonní linky, což omezuje konkurenci. Prohry si český stát připisuje iv žalobách, které jsou na něj podávány u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Od roku 1993 jich Česká republika podle dostupných informací prohrála už osmnáct, přitom u osmi z nich byla důvodem pomalost českého soudnictví. V těchto sporech sice platí český stát nižší částky než v arbitrážích, ale i ony jdou z kapes daňových poplatníků.

POLITICI HLEDAJÍ VINÍKY

Prezident Václav Klaus v rozhovoru pro Český rozhlas 2 koncem května naznačil, že řada sporů mezi ČR a některou z amerických či jiných firem není rozhodována rozumným, racionálním způsobem. „Ukazuje se, že různé americké firmy mají silnější slovo a je jim občas více vyjito vstříc, než by podle mého názoru bylo na místě,“ řekl. Sociální demokracie jde ještě dál. Předseda poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek krátce po oznámení prohrané arbitráže s firmou Petrcíle vyslovil domněnku, že dva ze tří rozhodců byli zaujatí.

ZLÝ ÚMYSL SE NEPROKÁZAL

Jak zabránit tomu, aby v budoucnu stát prohrával jeden spor za druhým? N ávod se může zdát jednoduchý: kvalitnější práce při uzavírání smluv, zodpovědnější přístup k jejich přípravě a následnému naplňování, větší rychlost soudů. Jak právníci, tak i úředníci, kteří zastupují stát. Především jsou ale potřebné znalosti. A právě ty v některých směrech kompetentním politikům a státním úředníkům chybí. Parlamentní komise, která se už od loňska zabývá případem Diag Human, zjistila, že se státní úředníci ani státem jmenovaný arbitr příliš nesnažili přinést důkazy, že jsou požadavky protistrany neoprávněné. Přestože se Diag soudil o náhradu škody, jež měla vzniknout výpovědí smlouvy s jeho tehdejším partnerem, dánskou firmou Novo N ordisk, nikdo si za celou dobu projednávání sporu nevyžádal její stanovisko. „Stát si při obhajobě svých zájmů někdy počínal neobratně. Zlý úmysl některého ze státních úředníků, případně rovnou spolčení s firmou Diag, jsme však neprokázali,“ uvedla předsedkyně sněmovní vyšetřovací komise Hana Šedivá. Komise, která byla ustavena pro prošetření role státu v této kauze a už měla svou činnost ukončit, nyní požádala o prodloužení mandátu do konce roku.

**ZÁVISLÍ NA DOBRÉ POVĚSTI

Týdeník Respekt upozornil, že firmě Diag a jejímu majiteli Josefu Šťávovi mohli pomáhat účelově vybraní arbitři. Ministerstvo zdravotnictví si vybralo plukovníka Zdeňka Ruska, který v té době působil jako šéf inspekce ministerstva obrany, a to zrovna v době, kdy tam ve funkci náměstka seděl Šťávův spolužák a dobrý známý, nynější předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Ten veškerá spojení se Šťávou v této věci kategoricky odmítá. Jediné, co je podle jeho slov spojuje, je to, že bydlí - stejně jako stovky dalších lidí - ve stejném městě. Pochybnosti kolem výsledků práce státem vybraných arbitrů se objevily i v kauze Petrcíle. Fond národního majetku, který už podal žalobu o zrušení nálezu rozhodčího soudu, se nechal slyšet, že není spokojený s prací Naděždy Rozehnalové. Paradoxní je, že to byl právě Fond, který ji do příslušného rozhodčího senátu jmenoval. Předseda Rozhodčího soudu při hospodářské a agrární komoře Bohuslav Klein považuje hon na arbitry za nešťastný. „V adí mi, že stát říká, že rozhodci byli podjatí nebo zkorumpovaní,“ řekl, i když se ani jeden z „kriminalizovaných“ případů neřešil v rámci tohoto rozhodčího soudu. Rozhodčí řízení má několik předností. Je jednoinstanční - strany se tedy zříkají možnosti odvolání. Obvyklé je, že rozhodčí senát tvoří tři rozhodci (může být ale také jen jeden) - každá strana jmenuje jednoho, společně se pak dohodnou na předsedovi rozhodčího senátu. Rozhodčí soudy pracují rychle, takže je rychlá i vymahatelnost práva. Strany mají omezené možnosti, jak rozhodčí řízení prodlužovat - třeba předkládáním nových důkazů v průběhu jednání, když o nich věděly již před zahájením rozhodčího řízení, navrhování nových svědků apod. Ostatně prodlužování rozhodčího řízení je i proti jejich zájmu, protože se tím zvyšují náklady řízení a účastníci pak musí víc platit. Klein upozorňuje, že rozhodci nejsou na státu závislí tak dalece jako soudci. Jejich dobrá pověst je pro ně kreditem, bez něhož by nemohli dále fungovat. Podjatým nebo špatným rozhodováním by si zavřeli cestu k dalším kauzám, jako rozhodce by je už nikdo nechtěl. Na rozdíl od soudů, kde žalující ani žalovaný nemá na výběr soudce žádný vliv, si je volí účastníci sporu. Jednání rozhodčího soudu jsou všude na světě neveřejná (pokud by se strany nedohodly jinak) a rozhodci jsou také vázáni mlčenlivostí. Té je může zbavit pouze obě strany sporu, v mimořádných a ojedinělých případech tak může učinit soud.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče