Miliardář Marko Pařík: Zbohatl jsem na chlebu

14. září 2009, 04:43 - Jiří Němeček
14. září 2009, 04:43

Udělat dobrý chleba nebo rohlík je kumšt. Jako mladý toužil točit animované filmy, teď díky tisícům zaměstnanců připravuje pečivo k pomyslné snídani pro většinu Čechů, Slováků či Maďarů.

Autor: Jakub Hněvkovský

Lze si to těžko představit. Jen na domácí trh se každý den z pekáren United Bakeries dostane až 400 tun čerstvého pečiva.

Hned při vstupu do pracovny třetinového podílníka pekáren United Bakeries Marko Paříka je vidět, že jde o nadšence do orientálního umění. Svou pracovnu si zařizoval sám a je na to zřetelně hrdý. Na první pohled je tu vidět, že právě Indie, Čína a podobné kultury jsou vášní tohoto úspěšného Čechofrancouze. K této zálibě přitom přišel podle svých slov až po čtyřicítce.

Umění ale miluje už odmala. Francouzská plátna, belgičtí mistři, africké sošky… a propojení moderního a klasického umění uvnitř bytu jako součást denního života. Kromě své pracovny však tuhle kombinaci nechává na starosti renomovaným bytovým architektům.

Za své hlavní hobby považuje umění, a je tak častým návštěvníkem aukčních síní. Utrácí tam docela pravidelně, ale jak sám říká, je to inteligentní utrácení. „Když někdo zamíří do kasina, tak tam ty peníze odnese a nechá. Když utratíte za umění, něco krásného vám zůstane,“ vysvětluje svou zálibu. Jako správný obchodník ani nemusí dodávat, že jde navíc o velmi dobrou investici. A třeba kvůli obrazu přes celou stěnu v patře pražské vily museli dělníci dokonce vybourat okna, aby jej mohli usadit.

Jak říká, cenou se radost z uměleckého díla nedá změřit. Stejně ho těší i drobnosti, jejichž hodnota ani nepřesahuje pět set eur. „Musí se mi to líbit, nehledám systematicky drahé věci, ale kvalitní,“ říká. Mezi jeho oblíbené patří třeba mramorové sochy, obrazy či kvalitní hliníkové nebo alpakové sošky. Příjemného usměvavého gentlemana tak můžete často potkat třeba ve vídeňské aukční síni Dorotheum. „Ta je nejvíc při ruce,“ dodává. Jezdí samozřejmě obhlédnout i aukce v Paříži či Londýně v Christie’s či Sotheby’s i dalších evropských domech.

„Když mám čas, velmi rád cestuji,“ vysvětluje široký záběr. Navíc má vedle jiného dům na jihu Francie, v Paříži či Normandii, takže příležitost se najde často. Letos toho ovšem mnoho nestihl. „Příliš práce,“ posteskl si podnikatel a nostalgicky vzpomněl na úžasnou loňskou dovolenou v Kambodži.

Ve volném čase navíc rád plave, plachtí a kondičku si udržuje v domácí posilovně. „Vlastní loď jsem ale prodal, lepší je pronajmout si ji třeba na týden či dva než ji nechat jen tak ležet,“ povzdechl si při vzpomínce na dříve oblíbené letní radosti v jižní Francii.

Hodně práce, málo zábavy

MARKO PAŘÍK
Francouzsko-český podnikatel a sběratel umění se narodil v roce 1945 v Napajedlech u Zlína. Po emigraci rodiny v roce 1948 do Francie získal o tři roky později tamní občanství a vystudoval v Paříži ekonomii a politologii. Začal jako bankéř v Bruselu, přešel do podnikání s kovošrotem, vyráběl vafle a dnes řídí z Prahy rodinný pekárenský koncern United Bakeries pokrývající většinu Česka, Slovenska a Maďarska. V roce 1991 stál u založení maloobchodní sítě Delvita. Je podruhé ženatý, má tři dcery a dva syny. Sbírá umění a kondičně sportuje.

Právě letos mu totiž práce příliš volna nedovolila. „Hledáme strategického partnera,“ potvrzuje Pařík své pracovní vytížení. Rád by pro United Bakeries našel jednoho skutečného investora, raději žádnou investorskou skupinu a podobně. Hledá tedy někoho, s kým se dá jednat přímo. Preferoval by spíš zájemce ze zahraničí. „Chceme se dál rozvíjet jak po stránce technologické, tak i obchodní,“ dodává.

Je to pro rozvoj firmy velmi důležité. I finančně. Hodnotu pekárenské jedničky na domácím trhu odhaduje na mnohem víc než tři miliardy korun. Konsolidovaný obrat divize čerstvého pečiva loni činil 4,76 miliardy korun, tržby celé skupiny přesáhly pět miliard korun. Za nejvýznamnější značky považují majitelé samozřejmě Deltu a Odkolek, na trhu společnost prodává ale až 500 typů výrobků pod různými obchodními značkami. Měsíčně pekárny se 4,5 tisíci zaměstnanců vyrobí jen v Česku na 12 tisíc tun zboží.

Hlavní pilíř podnikání je v Česku, pekárny ale působí i na slovenském a maďarském trhu, přičemž firma by do budoucna – díky novému partnerství – ráda expandovala na další trhy. Příliš se ale nepočítá s expanzí do Polska. „Tam už jsme byli, ale jenom s mraženým zbožím, a tuto divizi jsme prodali. Rozhodli jsme se totiž koncentrovat se na výrobu čerstvého pečiva,“ popisuje tehdejší situaci spolumajitel pekáren. Polovinu firem Delta Frozen Products a polské Nowakowski Piekarnie už před dvěma lety koupila belgická společnost Vanelor. Stejně tak firma nechce nabízet například směsi do domácích pekáren.

Každý trh má přitom svoje specifika, se kterými musí výrobce počítat. Polsko je například podle Paříka komplikované logisticky, Slovensko se neliší výrazně od českého trhu. A v Maďarsku? Tam je prý komplikované snad všechno. „Pracuje se tam v nestandardních ekonomických podmínkách,” stojí dokonce ve výroční zprávě United Bakeries za rok 2008. Maďarská dcera české centrály, firma Interback Csoport, loni vykázala ztrátu.

S problémy se ovšem po příchodu krize a spojení Delta pekáren s Odkolkem nevyhnula ani česká strana. Po dlouhém čekání na povolení fúze od antimonopolního úřadu bylo nutné rychle racionalizovat a propouštět. Uzavřelo se pět pekáren, tisíc lidí přišlo o práci.

Obchodní politika

Jako velký hráč na trhu mají United Bakeries jistě jednodušší vyjednávací pozici při dodávkách do obchodních sítí než malé soukromé pekárny. Je ale skutečně možné, aby supermarkety dnes prodávaly rohlík třeba za 90 haléřů? „Máme s řetězci celkem normální vztahy – ony chtějí kupovat co nejlevněji, my zase prodat co nejdráže,“ komentuje Pařík.

Podle něj se dlouhodobě musí nabídka s poptávkou vyrovnat a podobné cenové úlety jsou spíš reklamním tahem zaměřeným na zákazníka. „Můžou klidně prodávat pod cenou nebo to rozdat, je to jejich věc,“ lakonicky dodává k obchodní politice řetězců. Úplně nadšený z takových akcí ale také není. „Udělat dobrý rohlík je taky kumšt, a jak si jej lidé mají vážit, když jej dostanou skoro zadarmo,“ vysvětluje. Už tak jsou u nás pekárenské výrobky snad nejlevnější v Evropě. Jen ve Vídni se za stejnou housku zaplatí až čtyřikrát víc než v Praze. Jak dodává, kvalita a chuť zboží, hygiena výroby či používané moderní technologie přitom musejí být minimálně stejné.

Spolumajitel a zároveň generální ředitel firmy přiznává, že do chodu společnosti včetně cenových vyjednávání s odběrateli vstupuje a nenechává to pouze na podřízených. V hlavních věcech se ale dokáže spolehnout na šestici nejbližších spolupracovníků, kteří by prý společnost dokázali řídit samostatně i v případě, že by se například rozhodl pro nějakou úžasnou půlroční dovolenou snů. „To se tedy zatím ještě nestalo,“ směje se Pařík.

Firmu přitom označuje za typicky rodinnou. Založil ji se svým bratrem Jaroslavem Michaelem. Ostatní rodinní příslušníci se však do tohoto podnikání právě nehrnou. „Dneska nejde říct dětem, že mají povinně nastoupit do rodinné firmy a věnovat se třeba pekařině. Taky by to bylo absurdní. Mají svůj život a svoje zájmy,“ tvrdí. Sám na rodinné podnikání vzpomíná z vyprávění rodičů.

Už dědeček byl úspěšný podnikatel

Dědeček totiž vlastnil továrnu na výrobu naftových motorů a zemědělských strojů Slavia. Značka Bří Paříkové v Napajedlech byla za první republiky pojmem i daleko za hranicemi země. Například v Egyptě jsou dodnes k vidění funkční čerpadla z napajedelské továrny. O významu podnikatele určitě svědčí i to, že se střídal s Janem Baťou na postu předsedy Svazu průmyslníků.

Otec Jaroslava Michaela a Marka ale byl komunisty donucen odevzdat továrnu s osmi stovkami zaměstnanců i rodinnou vilu. V roce 1948 pak rodina s dvěma malými syny opustila republiku a jejich novým domovem se stala Francie.

Nejmladší generace Paříkových po svém otci zdědila spíš než smysl pro podnikání lásku k umění. Jedna z dcer (Alexandra) je například malířkou a zrovna teď žije v Česku. Další, Florance, si nechala svou základnu ve Francii. Pracuje ve filmovém průmyslu a zabývá se například organizací filmových festivalů od Paříže přes Cannes a Marrákeš až po Ameriku. I tahle generace ovšem ještě zvládá češtinu. „Koktáme to, jak se dá,“ uvádí na pravou míru češtinářskou obratnost rodiny Marko Pařík.

I když sám se narodil v Napajedlech u Zlína, za svou první řeč považuje francouzštinu. Také je stejně jako zbytek uprchlé rodiny od roku 1951 Francouzem i podle dokladů. „Moc nám pomohli obchodní přátelé dědečka, otec dostal práci v továrně na traktory v centrální části Francie,“ vzpomíná na dětství.

Za výmaz československého občanství museli každý zaplatit 15 tisíc tehdejších korun, což nebyla malá suma. Na druhou stranu se bratři nemuseli bát, že by je československý stát po letech na dálku stíhal třeba kvůli nenastoupení na základní vojenskou službu. Do Čech se nakonec vrátili jako úspěšní podnikatelé.

Tehdy si ovšem ani jeden z nich vůbec nepředstavoval, že skončí jako pekařský magnát v zemi svých předků. Například Marko příliš netoužil ani konstruovat nebo opravovat zemědělské stroje, což živilo otce a dědečka. Jeho letitým snem bylo vytvářet animované filmy, jako to dělal Walt Disney. Ten sen si ale splnila až dcera.

Pracovní kariéra byla nakonec zajímavější než výroba filmů. Po studiích v Paříži nastoupil Marko Pařík do bruselské pobočky banky Paribas jako ředitel. „Otevíral jsem v sedm ráno, zavíral přepážku v devět večer, ale bankovnictví jasně nebylo pro mne,“ vzpomíná na začátky. Nakonec se nechal přemluvit od bratra, který už podnikal ve velkém se šrotem, a nastoupil k němu do firmy na zpracování kovů. Kariéra obchodníka a podnikatele začala. Ve firmě pracoval nakonec třináct let.

V Belgii vydržel žít a podnikat ještě o devět let déle a zkusil i další podnikání – k pekařině se poprvé a nejvíc přiblížil, když měl firmu na výrobu vaflí. I ta překvapivě souvisela se šrotem. Vydělaný první milion totiž vložil do nákupu nemovitosti obklopené ovocnými sady. Škoda ovoce nevyužít. V Česku by možná začal vyrábět pálenky, třeba slivovici. V Belgii došlo na jinou tradici: výrobu ovocných vaflí.

1989: šance k návratu i podnikání

UNITED BAKERIES
United Bakeries je vedoucí pekárenská skupina v regionu střední Evropy. Vznikla spojením dvou největších českých skupin Delta Pekárny a Odkolek v roce 2006. Společnost zastřešuje i činnost dceřiných skupin Delta Pekárne (Slovensko) a Interback Csoport (Maďarsko). Společnosti skupiny United Bakeries jsou významným zaměstnavatelem, ve firmách ve třech zemích působí 4000 zaměstnanců. Firmu vlastní třetinovými podíly tři společníci: bratři Marko a Jaroslav Michael Paříkovi a lucemburský podnikatel.

To už v Československu začala sametová revoluce. S bratrem se po otevření hranic přijeli podívat, jak to tu vypadá a jestli by se zde nenašla nějaká vhodná příležitost k podnikání. Zaujalo je právě pekárenství. „Je to taková stabilní, seriózní činnost. Chleba potřebujete každý den. Jestli nebyly na pultech deset let televizory, to nevadilo – ale chleba, to je jiná,“ vzpomíná si dnešní velkopodnikatel na první krůčky k vybudování středoevropského impéria. Bratři se pustili společně do privatizace pekáren. Na první se nezapomíná. Jmenovala se Painex a byla v Brně.

Delvita byla až příliš dobrá

Marko Pařík ale nevsadil všechno na jednu kartu a s obchodními kolegy z Belgie založil v zemi obchodní síť Delvita. Překvapivě tu tehdy nebyl velký problém s financováním. „Využívali jsme spíš české tuzemské banky. To víte, když vám už jednou všechno vzali, bojíte se dát do podnikání všechny úspory,“ popisuje svou tehdejší opatrnost. Během prvních tří až pěti let si proto finanční situaci velmi bedlivě hlídali. Pak už rodina uvěřila, že demokracie v Česku zůstane stabilní, prodala majetek v Belgii a přestěhovala se do Prahy.

Zklamáním prý nebyl ani fakt, že relativně úspěšná Delvita po několika letech (1991–2006) své pozice na maloobchodním trhu v zemi vyklidila. Podle Paříka to bylo racionální rozhodnutí belgických partnerů. „Jestli si vzpomínáte, Delvita měla vysoký standard zboží a výběr – podobně třeba jako Carrefour. A ten taky musel odejít. Nejde o to, že by Češi nedokázali ocenit kvalitu. Ale při průměrných mzdách a rostoucích nákladech třeba na bydlení zůstane rodinám pět šest tisíc na jídlo, tak preferují levnější řetezce,“ komentuje stav trhu.

Když už je řeč o jídlu, připomíná, že dobré jídlo a pití si užívá velmi rád. „Sám si ale uvařit neumím. Chodím po dobrých restauracích,“ přiznává. Klasickou českou svíčkovou si dá ale opravdu jen výjimečně. Jde prý na tloušťku. A o cholesterolu, který je „chloubou“ české kuchyně, prý raději ani nepřemýšlí. To už si dá spíš sushi.

Čas nejraději tráví s rodinou, pokud je to možné. Na plesy ho ale nevytáhnou, raději si doma v klidu poslechne Pink Floyd nebo Beatles. Mluví francouzsky, anglicky, německy, česky a vlámsky. Rozumí dobře i chorvatsky, protože matka pocházela ze Záhřebu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče