Milan Zelený: Užití internetu aneb Konkurenceschopnost „po česku“

07. září 2013, 09:58 - Milan Zelený
07. září 2013, 09:58

Internet a vyhledávač Google nepochybně poskytují informační, studijní, výzkumné a intelektuální příležitosti a možnosti o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Otázkou je, zda téměř neomezených možností Češi využívají, mohou využívat, anebo chtějí využívat?

Nestačí dát lidem (a dětem) nástroj, ale jeho užití musí přidávat hodnotu, ne ji snižovat. Provinční zlozvyk naší kultury: dabovat, přepisovat, počešťovat, přejmenovávat a přivlastňovat si, nás dnes výrazně brzdí a znevýhodňuje právě v oblastech informovanosti, vzdělání a světového rozhledu. Jsme stále více zahleděni sami do sebe, v politice, vzdělání, ekonomice i kultuře: pomáhá nám internet ven z kola sebezahledění?

Svatá staročečtina

Psal mi starší kolega, že si koupil knihu „Dějiny čínského práva“ (2004), která přímo vybízí k dalšímu studiu. Ale všechna osobní jména, názvy zákonů a právních institucí tam jsou – v „českém přepisu“. Takže hledá více o učenci „Chuang Cung“ a dostane 406 odkazů; když ale zadá správně „Huang Zongxi“ dostane 26.100. To už je slušná konkurenční výhoda! Stejně tak je tomu i s korejštinou a japonštinou; nemáme se ani od Japonců již čemu učit? Jen sami od sebe?
Můj nový český pas uvádí na deskách Česká republika a Cestovní pas, a dokonce i Evropská unie, vše v perfektní diakritice Mistra Jana Husa, který podle tehdejšího historika „…brkem z husy litery a, c, d, e, i, n, o, r, s, r, u, y a z hrubě pobodal a zle poranil.“ Držíme se toho dodnes, jakoby celý svět mluvil (nebo měl mluvit) ve staročeštině. V každém hotelu musím vysvětlovat svůj „pas“ a čekat až tu diakritiku nastudují. Myslel jsem, že pasy jsou určeny do ciziny, ne pro českou kontrolu. I Husova diakritika nám tedy prohlubuje konkurenční nevýhodu - v éře internetu. Vadí? Nevadí?

Horší je, že tuhle Husovu diakritiku užíváme i pro přepis cizích jmen a názvů. V Číně např., jsou oficiálně všechny názvy v Mandarin a English. Představte si zděšené české turisty, kteří zakoupili drahé české „průvodce“, v nichž jsou všechny čínské názvy a jména zkomolena do diakriticky české fonetiky. Dokonce i PRC (People´s Republic of China), tedy základní orientační údaj, je přepsán jako Čung-chua žen-min kung-che-kuo, i s diakritikou. Nebo staroslavné město Xi´an (z něhož Čína odvozuje své jméno) je přepsáno jako Si-an, takže to prostý Čech na letištní tabuli těžko hledá. Natož pak hledat Chongqing (Google: 30 000 000) nebo Chengdu (27 100 000) s pomocí českého Čchung-čching (19 200) nebo Čcheng-tu (20.100).

Česká provinčnost

Dnes i ostře sledovaný čínský proces se zkorumpovaným soudruhem Bo Xilai (Google: 7 590 000) česká media vytrvale přepisují jako Po Si-laj (Google: 49 000) - asi aby rozšířila informační potenciál českých občanů a studentů. Už slyším: „Vždyť je to vlastně jedno.“ Ano, v Česku ano. Definicí provinčnosti je veřejná proklamace nenáročnosti a opovržení ambicí.

Na jedné české webstránce je „ujištění“: „Názvy čínských filmů, autorů, herců a míst píšeme v české transkripci. Jelikož jsou tato jména a názvy v Česku známa v mezinárodně užívaném přepisu pchin-jin [sic], uvádíme pro snazší orientaci za jmény v českém přepisu také jejich pchin-jin transkripci.“ Proč tedy neužít rovnou (od r. 1958) v Číně užívaný systém pinyin, který Čína přijala za oficiální v r. 1979 a OSN už v r. 1977 jako mezinárodní standard pro přepis čínských názvů? K čemu jsou českým turistům „české transkripce“ v Číně, kde jsou všechny informace v pinyin? Celý svět užívá pinyin, s výjimkou jedné malé kotliny…

Proč se stresovat...

Povšimněte si další pikantnosti: i samotný název standardu je zkomolen jako pchin-jin, namísto oficiálního pinyin. Na Googlu, asi již tušíte, dá ten náš „pchin-jin“ 63 700 odkazů, zatímco „pinyin“ vám vrátí 8 790 000. Další „podpora“ české konkurenceschopnosti? (V mém dětství aspoň křičeli „Další rána válečným štváčům!“) Ale v ČR je méně vždy více, tak co se zbytečně zatěžovat a stresovat naše děcka?

Samozřejmě, že nejde jen o čínštinu; náruživě přepisujeme většinu jazyků. Řekněme, že český mediální odborník chce studovat významnou arabskou TV stanici „Al Džazíra“ – dostane kolem 57.100 odkazů (méně než 1.020.000 pro heslo „Jana Nagyová“, které se ovšem nedá přepsat do žádného jazyka). Nečeský analytik si však zadá „Al Jazeera“ a obdrží 54.500.000 odkazů – to už je stonásobná konkurenční (odborná a profesionální) výhoda! Takovou službu poskytují svými přepisy a dabingy česká media nic netušící veřejnosti.

Překlad jmen znamená obrovské omezení

Opravdovým mysteriem jsou návyky českých „obrozeneckých“ historiků, kteří vytrvale nerespektují křestní jména význačných osobností a tak negují úsilí a snahy královských a šlechtických rodičů o nalezení nejvhodnějšího jména pro své potomky. Narodí-li se nějaký král jako Henry, Charles či John, je automaticky překřtěn na Jindřicha, Karla nebo Jana; i Fridrich je náhle Bedřich, George Jiří (jako nový britský následník trůnu, Jiří Alexandr Alois) a i Francis přepsán na Františka (a to si papež volí své jméno sám – a křičí je z balkónu Vatikánu). Vše se děje bez svolení nositelů jmen a jejich potomků, vše bez náznaku respektu pro identitu jedinců a jedinečnost jiných kultur. I jména měst rádi przníme; vrcholem jsou třeba Dýzldorf a Kán.

Proč nám ostatní svět všechny ty naše Jany, Antoníny a Václavy tak úzkostlivě respektuje? Co si uděláme se získáváním informací na internetu je samozřejmé. Škála zdrojů informací je v ČR omezena a předurčena, intelektuální incest je nevyhnutelný.

Špatné překlady

Nepříjemné je, že tento nešťastný úzus není konzistentní. Proč není Juan Carlos třeba Jan Karel? Proč neříkáme František Franco, Jan F. Kennedy nebo Jiří W. Bush? To si opravdu rozmarně pohráváme jen se jmény králů, císařů, světců, potentátů a papežů? Proč ne také František Sinatra nebo Bohumil Mozart? S tím vším souvisí i špatné překlady, které tak snadno pronikají do jazyka a ovlivňují způsob i kvalitu myšlení. Překlady jsou rozsáhlou kapitolou samou pro sebe, ale při hledání na internetu tropí velké hlouposti. Jistě jste se už setkali s politiky, kteří si pletou institut s institucí: ruce pryč od nich! (Pověstný parlamentní „ratting“ nelze ani komentovat.)

Rozdíl mezi angl. institute a institution je jako nebe a dudy. Institut je obsazen personálně, instituce nikdy. Když si to politik poplete, dopad může být devastující: např. Nejvyšší soud není institut, ale instituce, bez ohledu na personální obsazení. Jiný příklad jsou tzv. sociální sítě. Nevíme, jak to vzniklo, ale jde o sítě společenské, nikoliv sociální (angl. social znamená společenský). V čem je např. Facebook „sociální“ sice uniká, ale nevadí, celé české generaci. Bohužel to není jedno.

Kdysi dávno jsme si přeložili americký gas (zkratka z gasoline, tj. benzin) jako plyn – a dodnes tedy přidáváme plyn. Tam je to asi jedno. Ale když přeložíme Full metal jacket jako Olověná vesta, Carnal knowledge jako Tělesné vztahy, anebo „From eating pussy“ jako „Žral jsi kočky?“ (film Scarface) – pak máme problém: angličtinu se takhle sotva naučíme. Co to jen trvalo, než jsme zjistili že quality nelze překládat jako jakost (jakost přece není kvalita). Téma českých překladů je ale na mnoho knih a ne na blog.

Vnucené přechylování

Pak tu máme to žensky české -ová. Nepřekvapuje, že tuto koncovku svým ženám vnucujeme i zákonem. Překvapuje ale, že toto zkomolení přivěšujeme i na zahraniční příjmení. Zatímco Navrátilová je v USA vždy jen Navratilova (protože se tak jmenuje), je Američanka Serena Williams v Česku Williamsová (i když se tak nejmenuje). Užívání je často bizarní: viz Eleanor Emmonsová versus Kateřina Emmons. Když si Češka vezme Emmonse, tak je nepřechýlená Emmons; když si Emmonse vezme Američanka, tak je v Česku Emmonsová. Stejně tak Kateřina Nash: jako rodilá Američanka by byla určitě „přechýlena“; má tedy štěstí, že je Češka. Poslouchat sportovní přenosy ženských disciplin je dnes naprosté utrpení: Canova je Canovová, Isinbayeva je Isinbajevová, Markova je Markovová a dokonce El Moutawakel je náhle El Moutawakelová, Kournikova Kournikovová a Sharapova Sharapovová (někdy Šarapovová). Dokonce i herečka Kim Novak je Kim Novaková (někdy i Nováková).

Máme dnes ale mladé ženy, které se nebojí a pyšní se nepřechýleným jménem, jako Emma Smetana, Romana Jákl, Petra Štekl, Kateřina Konvalinka, Petra Eliáš, atd. (i když si své rodné jméno s -ová často přilepit musí). Pikantní je, že ženy, které cestují za prací do ciziny, přechylovat nemusí. Průkopnicemi jmenné emancipace byly už Petra Janů nebo Heidi Janků. Diskuze bude mezi Češkami ještě dlouho pokračovat: na nich však určitě nejvíce záleží – je to věc osobní volby. Je to jen a jen jejich věcí; určitě ne věcí „obrozeneckých“ jazykozpytců, nebo snad politiků. Měly by se ale zasadit i za své zahraniční „sestry“, které se v ČR bránit nemohou a zkomolená příjmení nejsou jejich volbou. Dopady na hledání informací Googlem jsou ovšem zcela předvídatelné (Isinbayeva 6.540.000, Isinbajevová 112.000 – někdo má pro další studium nespornou výhodu).

Samozřejmě, že v Česku „dabujeme“ téměř všechno. Vezměte si třeba výraz „Liliovník tulipánokvětý“, lat. Liriodendron tulipifera, kterému se ještě do nedávna říkalo „Liliovník tulipánovitý“. Chcete-li tento strom studovat, zadáte na Googlu „Liliovník tulipánokvětý“ a dostanete 19.400 odkazů (pro „Liliovník tulipánovitý“ jen 59). Zadáte-li „Liriodendron tulipifera“ dostanete 357 000 odkazů. To je ta informační výhoda. Typický Čech řekne: „No a co? Vždyť je to jedno. Nám to stačí.“ Ano, nám to stačí – a proto jsme tam, kde jsme. Tenhle problém naduté provinčnosti se ale týká všeho a všech – a to už je v porovnání s jinými národy cítit. Navíc, celý ten přepis je nesprávný, protože se ten strom jmenuje Liriodendron a ne Liliodendron: nemá tedy s liliemi a „liliovností“ nic společného - je to strom, proboha. A přece to nějaký odborný dobrák musel vymyslet… Vůbec nemluvím o lidových názvech, které jsou krásné a mají svoji tradici i funkci; jde spíše o ty nesmyslné novotvary, které vymýšlí jeden starší pán, za nás za všechny.

Liriodendron znamená lyrovité listy a tulipifera tulipánovité květy: každý mezinárodní výraz má vnitřní logiku, která českým přepisům zcela chybí. Kdysi jsem dovážel rostliny z Holandska a všechny byly pečlivě a přesně pojmenované. Slečna celnice mi ale podstrčila dlouhý seznam, abych jej doplnil českým „názvoslovím“. Poslal jsem ji někam, ke své celní újmě… Chtěla, abych slavný Eremurus stephyllus přepsal jako „Liliochvostec úzkolistý“. Opět: „Liliochvostec úzkolistý“ dá 1.410 odkazů, ale „Eremurus stephyllus“ 20 600.

Některé informační nevýhody jsou dány jazykem samým a ovlivňují i možnosti vědeckého života a odborné informovanosti. Hledal jsem např. „information overload“ (1.890.000) a „knowledge overload“ (9.040), abych to porovnal s českým „informační přetížení“ (17.300), „znalostní přetížení“ (5) a „vědomostní přetížení“ (0). Vyplývá z toho, že rozdíly mezi informacemi, znalostmi a vědomostmi musí být ostré a zásadní. Bohužel, v češtině platí, že informace↔znalosti↔vědomosti; vypouštím schopnosti a dovednosti, které jsou přece jen odlišné. Z toho pak není východiska a Češi jsou v oboru „Knowledge management“ nuceni „plést páté přes deváté“. Jediným řešením je (funkční) znalost angličtiny.

Angličtina jako globální nástroj

Zde je nutno poznamenat, že nemyslím angličtinu jak cizí jazyk (na úrovni němčiny, francouzštiny, čínštiny, atp.), ale jako nutný nástroj, podobný matematice a algebře, pro účely komunikace, hledání, koordinace a logické argumentace v éře globálního internetu. Např. zvláštní český název (M. Anděry) je „Bércoun africký“(12.600), neboli Macroscelides proboscideus (70 000), angl. Elephant shrew (136 000). Ještě horší je „prase savanové“ (16.400), zatímco prostý „warthog“ dá 7.020.000 odkazů. Určitě se tedy vyplatí hledat a studovat v angličtině, která dává nejvíce odkazů; potenciální konkurenční výhoda je zde asi 430-násobná. Je ovšem třeba anglicky i umět. Jestliže učíme své děti, aby hledaly informace jen v prostoru tzv. „českého názvosloví“, a neučíme je anglicky, pak je předem a definičně omezujeme a odsuzujeme k provinčnosti a výrazné konkurenční nevýhodě.

Jestliže pilnější čtenář-koumák teď začne hledat definice a specifikovat rozdíly mezi informacemi, znalostmi a vědomostmi, pak je třeba varovat před skrytou i otevřenou tautologií – aby ta dobrovolná a dobrácká úsilí nepřišla zbytečně vniveč.
Situace je vážná. Jakýsi ekonomický nadšenec dokonce přeložil von Hayeka a jeho „knowledge economics“, ale klidně zaměnil za knowledge mnohem jednodušší informace. Tím úplně a zcela degradoval Hayekovo myšlení a výrazně „pomohl“ české ekonomické vědě v pochodu zpět. Einsteinovo „Information is not knowledge“ v ČR příliš nerezonuje: viz „Informace nejsou znalosti“. Takže v tomto směru není žádný pokrok: u těch informací zůstaneme asi hodně dlouho, i když z nich internet udělal komoditu. Přišel jsem dokonce na akademický výraz „vědomostní společnost“, tedy ani informační, ani znalostní; ale zde už přestává rozum stát nejen Einsteinovi, ale i všem vnějším pozorovatelům české kotliny.

Milan Zelený je profesorem ekonomie, působí na Fordham University v New Yorku a dále na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology v Kanpuru a IBMEC Rio de Janeiro. Již 30 let je šéfredaktorem mezinárodního časopisu Human Systems Management. Dlouhodobě patří mezi nejcitovanější české ekonomy.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče