Milan Kern: Dnes kvete individualismus a touha užít si světa

20. května 2014, 07:15 - Jaroslav Matějka
20. května 2014, 07:15

Baptisté odmítli před rokem přijmout od státu 228 milionů korun v rámci církevních restitucí a na svém názoru setrvali dodnes. Dalších šestnáct církví smlouvu se státem o finančních kompenzacích podepsalo. „U nás to má historické kořeny, baptisté vždy byli pro odluku církve od státu,“ říká Milan Kern, předseda výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů.

Bratrská jednota baptistů jako jediná z tuzemských církví odmítla církevní restituce. Nelitujete dnes toho?

Určitě u nás v církvi nepanuje stoprocentní jednomyslnost. Určitě jsou někteří, co litují, že jsme se pro peníze nerozhodli. Ale většinově převládá názor, že to bylo dobře. A řekl bych, že i ti, kteří váhali, se dnes ve většině kloní k tomu, že to bylo správné rozhodnutí. Ale v každém případě i ti, kteří nadále litují, stanovisko celku respektují. Protože o něm bylo řádně rozhodnuto sjezdem. Nepanuje u nás kvůli tomu žádné napětí.

Jedním z důvodů odmítnutí náhrad bylo, že jste prý zase o tolik nepřišli. Vy jste neměli žádný majetek?

Majetek, který nám byl v době komunistické totality zabaven, byl skutečně poměrně malý. Byl to jeden z důvodů, proč jsme peníze odmítli. Pro nás by to nebyla náhrada za ztracený majetek. Kdybych měl vyjádřit hodnotu nemovitostí, které nám byly zabrány, tak by to tvořilo jen asi jedno procento z nabízené částky. A to je obrovský nepoměr. Možná kdyby byl rozdíl menší, tak bychom peníze třeba přijali. Ale zákon byl ve smyslu „buď všechno, nebo nic“. Nevlastnili jsme žádná pole nebo lesy, pouze modlitebny a kazatelské byty.

Mezi církve se má rozdělit 59 miliard korun. Jak se dospělo k 228 milionům pro Bratrskou jednotu baptistů?

Vůbec to nesouviselo s tím, kolik se které konkrétní církvi vzalo majetku. Počítal se celek, kolik se zabralo církvím. Přičemž to byl z 99 procent katolický majetek. No a katolická církev se rozhodla, že vzhledem k určitým historickým skutečnostem, protože v minulosti proběhly třeba také konfiskace majetku protestantů, se peníze rozdělí podle jiného klíče. A tím byly současné náklady na provoz církve. Hlavním ukazatelem byl počet placených duchovních. Byly tam i nějaké další, jestli třeba církev vydržuje zařízení sociálních služeb a tak. Ale to už moc výslednou částku neovlivnilo.

Odkud berete peníze na svoji činnost?

Až do roku 1949 jsme si platili kazatele sami. Ovšem s nástupem komunistů se to změnilo. Tehdy byli kazatelé poprvé placeni státem a činnost všech církví byla značně omezována. Ale tomu se nedalo vyhnout. Kdybychom odmítli, tak bychom mohli existovat pouze v ilegalitě. Po roce 1989 jsme se zřekli státních dotací. Až v roce 2005 se některé naše sbory rozhodly přijímat dotace na platy kazatelů. Ostatní sbory platí kazatele z dobrovolných darů svých členů.

Mnozí vaši členové vás podporují formou takzvaných desátků. Nechávají si strhávat určitou část peněz z mezd. Stačí to?

Průměrná velikost našich sborů je přes šedesát členů. Takový sbor je schopen kromě režijních nákladů zaplatit plat kazatele na plný pracovní úvazek. Některé sbory nemají placené kazatele a veškerou duchovní službu jako kázání, pastoraci a misii zajišťují laici vedle svého civilního zaměstnání. U nás je laická služba široce uplatňována, a to i ve sborech, kde je placený kazatel.

Jednotlivé sbory baptistů tedy o sobě rozhodují samy?

Ano. Baptistům je to vlastní od samého počátku, když v šestnáctém století vznikaly takzvané anabaptistické sbory. Ctíme samostatnost sborů, které se pak sdružují do unie. Sbor sám rozhoduje o tom, koho si vybere za kazatele, a má i vlastní financování. Nad sbory jsou určité složky, ale ty mají pouze podpůrný charakter. Náš výkonný výbor není pro sbory nadřízeným orgánem. Ostatně my jsme byli vždy v opozici vůči státní církvi. Z toho důvodu máme odtažitý postoj i k přijímání podpory od státu.

Koho označujete za státní církev?

Církev spojenou s mocí. Známe to třeba z doby Rakouska-Uherska, kdy koruna byla těsně spjatá s církví. Stát, neboli císař, podporoval církev a od ní na oplátku dostával požehnání, že je panovník z „boží vůle“. Tyto dvě instituce si velice nahrávaly. A baptisté tehdy zažili mnoho pronásledování od státní církve i od panovníka jednajícího z popudu státní církve.

Takže při vašem rozhodování jste se měli o co opřít.

Ano, má to hluboké historické kořeny.

Většina společnosti uznává, že je třeba vrátit to, co bylo ukradeno. Ale mnozí se ptají, co s těmi penězi budou církve dělat. Zvláště když se některé netají tím, že finanční prostředky hodlají investovat.

Ovšem to byl záměr zákona. V preambuli je přímo napsané, že je to pro vytvoření materiální základny pro fungování církve. Takže peníze nejsou určeny jen na charitu. Pokud by tak s nimi církve nakládaly, tak by třeba za třicet let byly zase na nule.

Přesto to asi nepůsobí nejlépe.

No ale pak si stát peníze mohl nechat a zajišťovat charitu a sociální projekty sám. Některé naše sbory s velkou obětavostí zajišťovaly sociální službu, na kterou dostávaly i státní dotace. V posledních letech však stát tyto dotace značně omezil nebo zcela zrušil a sbory musely projekty ukončit.

Nepěstujeme formální členství, že bychom pokřtili dítě a tím zapsali do církve a pak už by nezáleželo na tom, jak dál člověk žije. Pokud se u nás někdo opakovaně dopustí závažného hříchu, je zbaven členství

Jak jsou církve financovány v západní Evropě?

Nevím o tom, že by měly přímé příspěvky od státu. Zpravidla však stát umožňuje daňové konsignace v prospěch církví, takže členové církve dobrovolně, v některých zemích povinně, část daní směřují pro svou církev. Pro tohle řešení bychom byli i u nás.

Kolik máte dnes v Česku kazatelů a objektů?

V současné době máme asi 35 kazatelů, budov je méně. Zvláště některé nově vzniklé sbory nemají vlastní objekty, tak si třeba na neděli něco pronajmou. To může být jakýkoli sál, my nemáme žádný zvláštní sakrální prostor. To je další naše výhoda. Často v našich modlitebnách nemáme lavice, ale židle, které umožňují variabilní využití sálu. Největší a nejstarší modlitebnu u nás máme na pražských Vinohradech.

A počet vašich členů?

Po první světové válce, v dvacátých letech, nás bylo 1300. Po druhé světové válce se přistěhovali Češi ze zahraničí, z Polska, volyňští Češi, a také z Rumunska. Tehdy naše sbory posílily na zhruba dva tisíce lidí. V devadesátých letech počet narostl na současných 2400. Už dvacet let se to nemění.

Proč je vás tak málo? Vy nechcete, aby vás bylo desetkrát, stokrát více?

To bychom určitě rádi, ovšem máme velké nároky. Nejsme lidovou církví v tom smyslu, že bychom pokřtili dítě a tím zapsali do církve a pak už by nezáleželo tolik na tom, jak dál člověk žije. Nepěstujeme formální členství. Pokud u nás někdo nároky nesplňuje, třeba se opakovaně dopouští závažného hříchu, nebo dlouhodobě nechodí na bohoslužby, tak je zbaven členství. Takže těch současných 2400 členů, to jsou členové aktivní.

To je hlavní důvod, proč vás není více?

Zcela jistě. Ukázalo se to ostatně i po našem loňském odmítnutí církevních restitucí. Byli jsme tehdy ve středu mediálního zájmu a lidé nám telefonovali, psali. Někteří se chtěli stát i členy. Ale když jsme jim vysvětlili, co je podmínkou, už se víckrát neozvali. Ale také si samozřejmě uvědomujeme nedostatek naší misijní aktivity. To zcela určitě hraje svoji roli.

Česko patří mezi nejateističtější země světa, je v tom třetí po Číně a Japonsku. Přitom po roce 1989 tady byla velká očekávání ze strany církví, ale ta se nenaplnila. Proč si myslíte, že to tak je?

Není jednoduché vysvětlení, roli v tom hraje několik faktorů. Jednak velké církve vůbec nesplnily očekávání. Je to vidět i na propadu jejich členské základny, každých deset let je jich o 50 procent méně. Pak jsou církve, které nerostou dramaticky, ale ani neklesají. V dnešní společnosti je to vlastně úspěch. Mezi ty patříme my.

A ty důvody?

Určitě jsou tu historické důvody. Proticírkevní propagandě se podařilo spojit několik národních prvků: Bílá Hora, poražení Češi a tak dále, Habsburkové, katolictví. Je také zajímavé, že mnozí to připisovali vývoji naší společnosti za komunistů. To ale dnes není vůbec pravda, to nehraje roli. Stačí se podívat na okolní země. Dokonce i Rusko, které bylo vystaveno mnohem silnějšímu ateistickému tlaku, má dnes větší religiozitu než Česká republika. A Polsko, Slovensko mají religiozitu větší než země v Evropě, které vůbec neprošly komunistickým obdobím. V západní Evropě je běžné, že religiozita je 75 až 80 procent, v Polsku a na Slovensku je dokonce o nějaké procento větší.

V mnoha západoevropských zemích ale mladí lidé zrovna aktivní nejsou.

To máte pravdu, ale ani nespěchají s tím, aby se odhlásili z církve. Stále zůstávají, i když osobně nemají žádný podíl na životě církve. Ovšem nejsou nepřátelští vůči církvi. Kdežto v Česku se přímo pěstuje nepřátelství proti církvi.

Církve jsou asi nepřitažlivé pro mnohé i proto, jak se prezentují. Působí hodně nesrozumitelně, starosvětsky. U vás jsem si všiml, že děláte on-line bohoslužby. Na to jste přišli jak?

Není to organizováno z ústředí, je to záležitost několika sborů. Vždy záleží na tom, aby ve sboru byl nějaký nadšenec, který to dokáže zvládnout technicky. A ještě bych chtěl zdůraznit jedno. Naše bohoslužby jsou srozumitelné i pro člověka, který přichází z naprosto necírkevního prostředí. Vypadají velmi civilně. Nejsou tam žádné obřady, kde by nevěděl, co má zrovna dělat, a jenom se díval po ostatních, jestli si má stoupnout nebo kleknout.

Kdybyste se měli „marketingově“ prodávat, co byste řekl, že mohou baptisté nabídnout?

Především můžeme nabídnout evangelium, které má moc změnit člověka. V době komunistů se hovořilo o tom, že vytvoříme novou společnost. Ale jak mohli novou společnost vytvářet neproměnění lidé? To nešlo. Nakonec se ukázalo, že lidé, kteří byli ochotni obětovat ledacos pro boj za spravedlnost, se za chvíli sami stali nespravedlivými. My nabízíme nejenom to, že poukážeme na boží existenci, ale také na skutečnost, že Ježíš Kristus za nás zemřel na kříži. Tím pádem nám přinesl smíření s Bohem. A to je základ, z kterého se všechno odvíjí. Člověk potom může prožívat proměnu svého charakteru, může prožívat pokoj, radost, ale také schopnost pozitivně reagovat na nejrůznější negativní životní příhody. To můžeme nabídnout. Ale dneska kvete individualismus a touha užít si světa. A s tímto se člověk těžko oslovuje, když si chce především užít. Včetně toho, že už ani není cílem mít rodinu, děti, zodpovědnost. Užít si. To je to hlavní. Aniž by se myslelo, co bude ve stáří, a už o to méně myslí lidé na to, co bude ve věčnosti, po smrti.

Milan Kern (69)
Chtěl studovat bohoslovectví, ale komunisté mu to znemožnili. Pracoval tak jako dělník a technik ve strojírenství a v církvi působil jako laický kazatel. Ve čtyřiceti opustil civilní zaměstnání a stal se kazatelem Bratrské jednoty baptistů. V roce 2009 byl zvolen předsedou jejího výkonného výboru. Je ženatý, má tři děti a čtyři vnoučata.

Čtěte také:

Církevní restituce mění pozemkový úřad, který čeká na nového šéfa

Zisk státních lesů letos klesne. Kvůli církevním restitucím

ČSSD a ANO vymýšlejí církevní daň z prodeje nemovitostí

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče