Mikuláš Kroupa: Příběhy pamětníků řeknou hodně i o nás

16. srpna 2013, 08:20 - Libor Budinský
16. srpna 2013, 08:20

Na začátku byla touha po zajímavých příbězích z nedávné minulosti, které rozhlasový novinář Mikuláš Kroupa začal s několika přáteli na konci devadesátých let doslova na koleni nahrávat a uchovávat. Během pár let se však celý projekt radikálně proměnil. Vznikla společnost Post Bellum připravující cyklus Příběhy 20. století a provozující archivní portál pametnaroda.cz.

V posledních letech se aktivity neziskového sdružení Post Bellum rozrůstají do šíře – vyšla komiksová kniha Ještě jsme ve válce, připravují se výstavy, příběhy se dostaly do filmu, na divadlo a také do mobilu skrze mapovou aplikaci, která vás zavede do míst, kde se odehrály.

E15: Kolik příběhů jste už nasbírali?

Pokud jde o celoživotní svědectví, těch máme přes tři tisíce a každý měsíc přibývá nějakých dvacet třicet nových. Teď nabíráme na tempu, protože mizí nejstarší generace odbojářů z druhé světové války a lidí, kteří prošli nacistickými či sovětskými lágry. Ale nejde jen o tuto pamětnickou skupinu. Sbíráme příběhy všech lidí, kteří se ocitli v nějaké výjimečné chvíli, byli svědky důležitých událostí a mohou podat svědectví.

E15: A kolik příběhů bylo odvysíláno v rozhlase?

Příběhy 20. století vysíláme od května 2006 a každý rok jich odvysíláme kolem 50. Náš pořad patří k jedněm z nejstahovanějších pořadů na webu Českého rozhlasu.

E15: Kde se vzal nápad sbírat ústní svědectví našich pamětníků. Měli jste nějaké inspirace ze zahraničí?

Vzorů bylo několik, například kanadský projekt, kde tamní dokumentaristé zpovídali elitní kanadskou jednotku, která byla součástí spojeneckých vojsk za druhé světové války. Ale samotný vznik Post Bellum doprovází několik příhod, které se v té době sešly. Vedle nás ve Střešovicích bydlel soused Ludvík Korz, a i když se naše rodiny přátelily, nic jsme o něm pořádně nevěděli. Až jednou začal vyprávět neuvěřitelnou story své rodiny, která kdysi žila na Těšínsku. Hlásila se během sčítání lidu ke slezské národnosti, ale to nevěděli, že po roce 1939 je proto nacisté budou považovat za národnost blízkou německé. Ludvík i jeho bratři museli povinně nastoupit do wehrmachtu. Ludvík ale dezertoval k Rusům a dostal se do gulagu, kde prožil neuvěřitelné věci. A když nám to vyprávěl, člověk najednou viděl v jednom jediném příběhu skoro celé dějiny 20. století. A tam jsem si uvědomil, kolik kolem nás musí být podobných příběhů.

E15: A jaká byla další náhoda?

Do rozhlasu přišel v té době dopis z Československé obce legionářské, ve kterém veteráni prosili ředitele o zaznamenání svých životních příběhů, protože už neměli čas ani sílu na sepsání pamětí. A tak jsem je začal navštěvovat. V té chvíli jsem si uvědomil, že je poslední šance, že jsme poslední generace, která s těmito lidmi může mluvit. Dostali jsme se k příběhům, které podstatně změnily naše vnímání minulosti, způsob nahlížení na dějiny. Celý projekt Paměť národa je vlastně takovým velkým zrcadlem, které se vás ptá: Jak byste se v podobné situaci zachoval vy?

E15: Jak se z těchto kořenů vyvinulo Post Bellum?

To byl dlouhý proces. Začali jsme příběhy nahrávat pod Českým rozhlasem, ale dělali jsme to ve svém volném čase. Vznikla taková malá parta, která jezdila na výlety a natáčela příběhy. Ale pak jsme si uvědomili, že by bylo prima, kdyby nám někdo dal peníze alespoň na ten autobus. A že bychom pak zvládli mnohem víc natáčení. A tak vzniklo občanské sdružení Post Bellum. Dnes nás je přes tři sta, někdo natáčí denně, jiný jen občas vedle své běžné práce. Letos jsme nakoupili špičkovou televizní techniku a pracujeme i s ní.

E15: Kdy jste se proměnili v takovou společnost?

V roce 2006 skončila česká redakce BBC a Adam Drda a já jsme dostali nějaké odstupné. Nemuseli jsme si hned hledat práci a rozhodli jsme se, že Post Bellum postavíme na nohy. Pomohla nám šéfredaktorka Rádia Česko, která nám nabídla, abychom pro ni začali dělat z našich příběhů dokumenty. Vyjednali jsme si malou redakci a projekt se konečně rozběhl.

E15: Máte za sebou stovky příběhů. Vybavíte si, které vás nejvíce překvapily?

Každý lidský příběh je zajímavý. Tedy takový, který je vyprávěn svobodně a otevřeně, s důvěrou. Stává se, že některý příběh ve vás zůstává jako těžký balvan, nemůžete na něj přestat myslet. Takové obvykle vyprávějí lidé, kteří prožili skutečnou bolest spojenou s neuvěřitelnou nespravedlností. Ale je na to lék: když ten příběh vyprávíte dál, neupadne v zapomnění. Je fascinující, jak jsou tito nejzajímavější vypravěči úžasně vyrovnaní. Necítí nenávist, jejich čisté svědomí jim umožňuje dělat si z věcí legraci. Umějí odpustit.

E15: Takže u většiny pamětníků převažuje pokora?

Většinou ano, i když v některých pamětnících dříme pochopitelný a dosti zoufalý pocit, že se společnost dostatečně nevyrovnala se zločiny komunismu. Spousta z nich chtěla svědčit u soudů, chtěla pomoci odsoudit nejrůznější komunistické zločince. Jenže soudy se jaksi až na výjimky nekonaly. Nebo končily konstatováním: promlčeno. Nebo se na tyto zločiny vztahovala amnestie z roku 1960. Anebo se neuvěřitelně dlouho protahovaly, až hlavní aktéři zemřeli. Jednou došlo ke kuriózní situaci. Někdejší politický vězeň se dozvěděl, že soud s bývalým vojenským prokurátorem Karlem Vašem, který ho v padesátých letech jako údajného velezrádce dostal na dlouhá léta do kriminálu a spoustu jeho kamarádů poslal na smrt, skončil bez výsledku, jako promlčený. Tento pamětník přiletěl ze Spojených států, koupil si někde flintu, sedl do taxíku a jel Karla Vaše do domova důchodců osobně odprásknout. Jenže v tom taxíku dostal z toho napětí infarkt, a pomsta se nekonala. Oba pánové nakonec zemřeli, aniž byla spravedlnost narovnána.

E15: Spousta hrdinů z druhé světové války stárne a umírá. Máte pořád dostatek zajímavých příběhů? A jak je vlastně hledáte?

Počet příběhů nyní dramaticky narůstá, nestačíme je natáčet. Funguje totiž princip sněhové koule, když si povídáte s jedním pamětníkem, navede vás na příběhy dalších lidí. Samozřejmě také sledujeme nejrůznější literaturu, navíc nám chodí stovky dopisů do redakce. Takže v tuto chvíli máme přes tři tisíce vyzpovídaných lidí, na třech stovkách se pracuje a dalších tisíc námětů je připravených.

E15: Jak nasbírané příběhy ověřujete?

Každý člověk má právo vyprávět svůj životní příběh, jak uzná za vhodné. A je na něm, zda bude lhát. Je to jeho odkaz budoucím generacím. A vyložené lži se samy odhalí, když je srovnáváte s dalšími příběhy. Samozřejmě někdo si pár věcí přimyslí, splete se, jiní lidé jsou zase třeba přesní na fakta, ale nevyprávějí o svých pocitech. A my sběrači se snažíme výpověď nezkreslit, ale zpřístupnit ji v autentické, needitované podobě ostatním. Když ovšem připravujeme Příběhy 20. století, snažíme se vyprávěná fakta ověřit, i když někdy je to velmi těžké či přímo nemožné.

E15: Spolupracujete také na mezinárodní úrovni? Mají podobné programy i sousední země?

Paměť národa je nyní v devíti jazycích a hlavní je angličtina. Na portále najdete sbírky vzpomínek z 42 projektů ze 14 zemí světa. Spolupracujeme například s obdobnou organizací Maďarska, Polska, Slovenska a z dalších zemí. Letos dokončujeme projekt, v jehož rámci jsme založili kanceláře Post Bellum v některých postsovětských zemích, jako třeba v Gruzii, Ukrajině, na Kavkaze. Dokonce v Čečensku máme skupinu žen, které zpovídají pamětníky. My jim posíláme hlavně techniku a jezdíme za nimi, abychom je s tím naučili zacházet. Všude tam najdete zajímavé příběhy a zjistíte, jak hodně máme společného. Třeba výpovědi z gulagů jsou velmi podobné a dokumentují bolševickou hrůzu.

E15: Podle vašich příběhů vznikly divadelní hry i filmy. Nabízí se také větší využití ve školách.

Máme hodně učitelů, kteří nás sledují a pouštějí svým dětem Příběhy 20. století. Máme i projekt Příběhy našich sousedů – učitelé se žáky vyrážejí za pamětníkem ve svém okolí, obvykle jim ho pomůžeme najít. Oni ho sami vyzpovídají a mají za úkol příběh zpracovat. Musí jít do archivu, sepsat příběh a vytvořit rozhlasovou reportáž nebo třeba komiks. Pak s příběhem soutěží o ceny. Učebnice dějepisu je pak pro ně o mnoho zajímavější.

E15: V současné době přecházíte také do otevřeného prostoru, díky čemuž lze poslouchat vaše příběhy v místech, kde se odehrály. Jak to funguje?

Když si stáhnete naši aplikaci Paměť národa do mobilního telefonu, otevře se vám mapa, která vám nabídne stovky míst, kolem nichž třeba denně procházíte a nic pro vás neznamenají. Aplikace vám bude vyprávět příběh, který se na tom či onom místě odehrál.

E15: Takové vychytávky musí být značně finančně náročné. Jaký máte roční rozpočet?

Loni jsme měli rozpočet skoro 11 milionů korun, přičemž z 90 procent jde o drobné soukromé dary. Máme i větší sponzory, od státu máme naopak minimum a letos jsme nedostali ani korunu. Ani z Evropské unie nemáme moc peněz, neboť se domníváme, že by nás to mohlo dostat do polohy, ve které být prostě nechceme.

E15: Takže jste dali přednost struktuře a postavení občanské organizace, která není na nikom závislá?

Pro nás je obrovská výhoda, že se nemusíme trápit zbytečným papírováním, máme jednoho ekonoma, účetní a provozního ředitele. Účetnictví necháváme auditovat. Kdybychom se měli soustředit jen na evropský projekt, půlka Post Bellum by nedělal nic jiného než papírování. Ale možná se mýlím. Je ale dobře, že se najdou čeští podnikatelé, kteří mají odpovědnost za naši práci a pomáhají nám.

Mikuláš Kroupa (38)
Rozhlasový dokumentarista, publicista a scenárista pochází z rodiny disidenta, filozofa a politika Daniela Kroupy. Je spolutvůrcem rozhlasového cyklu Příběhy 20. století, zakladatel Paměti národa, ředitelem Post Bellum. Vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky. Je autorem řady knih, například Ještě jsme ve válce, Kruté století, V komunismu jsme žít nechtěli. Je ženatý, má tři děti. Žije v Praze.

Čtěte také:

Roztocké muzeum představí výstavu komiksů o odboji

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče