Michal Viewegh: podnikatel mezi řádky

08. dubna 2010, 14:05 - Petra Sýkorová
08. dubna 2010, 14:05

Michal Viewegh je patrně jedinou žijící výjimkou potvrzující pravidlo, podle nějž se spisovatel v Česku nemůže uživit pouze svou literární tvorbou. Profesionálním spisovatelem je již od roku 1995. Jak se mu to podařilo?

Autor: Jakub Stadler

„Aby mohl člověk hodně vyhrát, musí hodně vsadit,“ konstatuje Viewegh.

Vadí vám, když se o vás říká, že píšete, abyste si vydělal? Ne, to samozřejmě sám přiznávám. Vadí mi, když se k tomu nic nedodává. Když se říká, že píšu jenom pro peníze – to je lež. Já bych psal, i kdybych za to musel platit – stejně jako si člověk pronajímá tenisový kurt, když ho baví hrát tenis. Psaní je můj koníček. Koníček, který mě živí. Mám hypotéku na barák, takže potřebuji psát knihy, které se budou dobře prodávat – ale to se nevylučuje s tím, že mě to může bavit. Která vaše kniha se neprodávala dobře? Lekce tvůrčího psaní. Nakladatel byl optimista, vydal 30 tisíc výtisků a prodej té knihy se zastavil asi na čtyřiadvaceti. Ten zbytek skončil v Levných knihách, ale na tom nevidím nic špatného, není to hanba – nakonec je tam třeba i Bohumil Hrabal. To, že se kniha objeví v Levných knihách, může vypovídat třeba o špatném odhadu nakladatele nebo o zahlcení knižního trhu, ale nic o kvalitě knihy. A jaký je váš nejvyšší prodej? Z dlouhodobého hlediska vedou Báječná léta pod psa, jichž se prodalo hodně přes dvě stě tisíc. Ale pokud jde o prodej v prvních měsících po vydání, tak jednoznačným rekordmanem je Román pro muže, kterého se jenom za dva předvánoční měsíce v roce 2008 prodalo přes sto tisíc výtisků. Jak ostražitě si hlídáte svá autorská práva? Běžně se setkávám s variacemi typu Výchova novinářů v Čechách, Báječná léta s Paroubkem, což jsou zcela nepokryté odkazy na tituly mých knih, ale to mě spíš těší – nenapadlo mě, abych se kvůli tomu soudil. A co si myslíte o sporu Zdeňka Svěráka a společnosti Bauhaus o slogan Upeč třeba zeď? To, co se stalo panu Svěrákovi, bylo bezostyšné vykradení. Ono je totiž něco jiného, když někdo využije autorské dílo v reklamě – tedy využije-li cizí popularity proto, aby se sám obohatil. To už je za čárou. Ostatně já sám se dodnes soudím kvůli něčemu podobnému. V jaké fázi je vlastně váš spor s bulvárem, tedy spor o článek pojednávající o vaší údajné nevěře, který vyšel v roce 2004 v deníku Aha!? Poté, co bylo zamítnuto dovolání k Nejvyššímu soudu, jsem změnil právníka. O zastoupení jsem požádal doktora Tomáše Sokola, který pak podal ústavní stížnost. To bylo loni na podzim. Zatím se nic nového nestalo, kauza přitom trvá už pět let – ale to je u českých soudů obvyklá doba. Svůj spor jste už dvakrát vyhrál – Městský soud v Praze vám přiznal padesátitisícové zadostiučinění a pražský Vrchní soud, k němuž jste se odvolal, dokonce 200 tisíc korun… Vydavatele jsem žaloval o pět milionů, takže jenom na soudních poplatcích jsem zaplatil 400 tisíc korun – to znamená čtyři procenta z žalované částky. K tomu je třeba připočíst náklady na právní zastoupení, takže i potom, co mi soud přiznal dvousettisícové odškodnění, jsem asi čtvrt milionu v minusu. Troufnu si říct, že za vlastní peníze vedu boj za všechny herce a celebrity, které bulvár osočuje a oni s tím nemohou nic dělat. Chtěl jsem, možná donkichotsky, vyrobit precedens. Jde o to, aby české soudy konečně daly bulváru citelnou „pokutu“. Až dosud je to ryzí fraška – vždyť třeba jen na reklamu vydavatelé dávají desítky milionů korun ročně. Tehdejší majitel Aha! Sebastian Pawlowski asi před čtyřmi lety uvedl, že na televizní reklamu vydal přes sto třicet milionů korun za rok – ve srovnání s tím je dvě stě tisíc nic. Dokud nebude bulvár odsouzen zaplatit peníze, které v rozpočtu pocítí, bude si dál psát, co chce. Včetně stoprocentních lží. Vyplatí se mu to. Jaký máte vztah se svým nakladatelem? Jsme kamarádi. Knížky u něj vydávám i pro to, nejen pro peníze. Zkoušel vás někdy někdo přetáhnout? Zkoušel, říkal, že mi dá o dvě stě tisíc víc než můj nakladatel, tedy Martin Reiner, ale bylo to v takovém alkoholovém opojení, takže to možná ani nebylo míněno vážně. Vy jste řekl ne? Jasně. Ve Druhém městě mám dobré podmínky, dvacet procent z maloobchodní ceny knihy, což je vysoce nadstandardní honorář. Fakt ale je, že by mi jej dal asi i kdokoliv jiný, protože prodáte-li sto tisíc výtisků, nakladatele zajímáte i za těchto podmínek. Jaký honorář je standardní?

MICHAL VIEWEGH
Narodil se 31. března 1962 v Praze. V roce 1980 nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, po dvou letech z ní ale odešel. V roce 1983 byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval češtinu a pedagogiku. Již v té době publikoval povídky v Mladé frontě. V roce 1988 úspěšně dokončil studia a začal pracovat jako učitel. Tím byl do roku 1993, kdy se nechal zaměstnat jako redaktor nakladatelství Český spisovatel. Tím byl pouhé dva roky, pak se stal spisovatelem z povolání. Dnes je komerčně nejúspěšnějším českým spisovatelem. Je podruhé ženatý, má tři dcery: Míšu (26), Sáru (7) a Báru (5). Rád čte, lyžuje, plave v moři a popíjí s přáteli.

Když jsem pracoval v nakladatelství Český spisovatel, autorské odměny tam byly sedm, osm, deset, dvanáct procent. Těch dvanáct měl přitom jenom skutečně známý, slavný autor typu Ivana Klímy. Jenže se to těžko porovnává, protože Československý spisovatel bylo velké nakladatelství s velkou režií, zatímco Druhé město je malé a pružné, což dává jeho majiteli možnost snížit řadu jiných nákladů. Dát autorovi větší honorář si může dovolit i díky tomu.

Co čtete? Snažím se sledovat současnou prózu – zejména světovou. Teď jsem četl například románový esej Juliana Barnese Žádný důvod k obavám – je o umírání a o smrti a mě hodně zaujal. Jaký je rozdíl mezi tím, jak čte knihy běžný čtenář a čtenář-spisovatel? Je to asi stejný rozdíl, jako dívá-li se na oblečení laik a kostýmní výtvarník. Nebo kadeřník na účes. Profesionálního pohledu se asi nelze zbavit. Kadeřník si samozřejmě všimne toho, že sestřih není moderní – a u spisovatele je to stejné. Nemůžu se změnit v laického čtenáře – i kdybych si to stokrát přál. Brání vám to nějak v tom, abyste si čtení knížky užil? Brání mi to prožít povrchní okouzlení jednoduchým příběhem. Autorovi vidím do kuchyně, a když příliš snadno odhadnu, jak to dělá a kam příběh povede, nebaví mě to. Nikdy nebudu číst červenou knihovnu, protože nejsem schopen přistoupit na tu iluzi. Někdo těm postavám možná uvěří a nějak se do toho promítá, ale já vidím jenom to, jak je to mizerně napsáno. Ve stejné kategorii mám bohužel i třeba všechny poslední knihy Paula Coelha. Pro mě je to neuvěřitelně špatná literatura, předstíraná hloubka, prefabrikované duchovno. Nejhorší na tom je, že to musí vědět i on sám, a přesto v tom pokračuje. Jak je na tom duchovno ve vašich knížkách?

Klidně přiznávám své limity, nejsem žádný velký myslitel, ostatně spisovatel ani nemá být filozof, má být vypravěč příběhů – ale tvrdím, že jsem na rozdíl od Coelha upřímný. Leccos z toho, o čem píšu, jsem si osobně prožil a třeba i protrpěl, není to vycucané z prstu, psané na efekt – já svým postavám věřím.

Pozorujete u sebe nějakou profesionální deformaci?

Jsem alergický na všechen ten literární provoz. Zrovna nedávno jsem například odmítl být porotcem literární ceny Magnesia Litera. Organizátorům jsem napsal, že už tyhle literární hry nehraji, že jsem soutěžením v literatuře unaven. Čtu čtyřicet let, píšu třicet let a publikuji dvacet – letos to bude přesně dvacet let, co mi vyšla první knížka. Sedm nebo osm knih z deseti, které začnu číst, nedočtu, prostě proto, že mě nebaví. Nechci číst průměrné, nebo dokonce podprůměrné knihy a rozhodovat se, která z nich je takzvaně lepší. Nebaví mě chodit na všechny ty ceremoniály a potkávat lidi, které nechci potkat. Tohle lze považovat za profesionální deformaci.

Co píšete?

V únoru jsem dopsal hrubou verzi knihy Biomanželka – je to můj první pokus o humoristický román. Je to ironická próza volně inspirovaná přečetnými aktivitami mé manželky, jako je například založení mateřského centra, laktační poradenství, masírování kojenců, různé biokluby a tak dále. Ta knížka je sebeironickým příběhem manžela, který má pocit, že je kdesi na desáté příčce manželčina hodnotového žebříčku…

Co z toho je váš život a co literární dílo?

Ono to tak trochu splývá. Samozřejmě se snažím odříznout od reálných předloh a hodně fabuluji, ale nemohu popřít, že je to bezprostředně inspirováno mým manželstvím. Moje žena Veronika je v románu ta Hedvika. A já jsem tam za Mojmíra, který je také spisovatel.

Vaše žena už Biomanželku četla?

Ne – a nebude to číst, dokud to nebude vydáno. Rukopisy rodinným příslušníkům číst nedávám.

Myslíte, že ji to spíš pobaví, nebo naštve?

Začal jsem to psát s jistou naštvaností, ale naštěstí jsem se už s řadou věcí mezitím smířil, vzteky vyvanuly. Doufám, že se to na té knížce pozná, že bude odlehčená, že ironie v ní bude přátelská, takže věřím, že ji to spíš pobaví. On je to navíc takový milostný román. Mojmír Hedviku miluje, ale zároveň si připadá ukřivděný a podvedený, dokonce – jak tvrdí –„pohlavně zneužitý“: když jí navlékal zásnubní prstýnek, byl v jejím životě jednička – a teď je desítka. Stal se příslovečným trubcem, který splnil svou roli a byl odsunut.

Jaký je rozdíl mezi Michalem Vieweghem člověkem a Michalem Vieweghem spisovatelem?

Mně to jaksi splývá… Ale asi se v některých autobiografických postavách dělám trochu lepším, než jsem. Zatímco ve skutečnosti můžu například být popudlivý a protivný otec, v Krátkých pohádkách pro unavené rodiče se objevím v lehce ironické a poněkud uhlazené podobě coby tatínek sympaťák. Být takovým otcem v reálu je ovšem těžké. Teď jsem se třeba vrátil z dovolené, kde jsem každý den poslouchal stejné hádky o barbínu a tak dále…. Když jsem s dětmi desátý den v kuse, dokážu být protivný i sám sobě.

Psaním tedy získáváte odstup?

Spisovatelství je vlastně přemítání o životě. Sedím v tichu své pracovny, piji si kafíčko a mám tu luxusní možnost dívat se na život z odstupu. Jsem v klidu, v teple, nic mě nepopuzuje, čili můžu být lepší.

Jak vypadá váš pracovní den? Řídí se nějakým režimem?

Ano, myslím, že prozaik potřebuje režim. Dopoledne píšu, od devíti do jedné nebo od devíti do dvanácti. Tak to mám, když píšu román. Poslední jsem začal psát o Vánocích a skončil jsem ve druhé únorové dekádě. Za tu dobu jsem napsal nějakých sto padesát stránek. Teď se trošku flákám. Byl jsem v Thajsku, pak jedu do Tater, kde se natáčí Román pro muže, potom jedu s dětmi na lyže… Ta kniha má ale vyjít až na podzim, takže vím, že to v pohodě stihnu.

Za jak dlouho obvykle knížku napíšete?

První knihy jsem byl zvyklý napsat za čtyři pět týdnů, šest týdnů maximálně. Dnes už píšu v podstatně volnějším tempu, takže třeba osm deset týdnů čistého času.

Stresují vás termíny? Ne, díky tomu, že si je určuji sám, mi spíš pomáhají, než aby mě stresovaly. Co tvůrčí bloky? Mám to štěstí, že je nemívám, nebo aspoň ne delší než pár dní. Nejdelší jsem měl paradoxně při psaní Románu pro muže, který se pak prodával nejlépe a měl nejlepší kritiky. Vydržel mi asi čtrnáct dní. Do pracovny jsem přitom samozřejmě chodil, ale moc jsem tam toho nenapsal. Trochu jsem se přitom i vztekal, ale dopadlo to dobře. Jak takový blok vypadá? Není to až tak kritické, že bych nenapsal ani řádku. Ale nenapíšu své obvyklé čtyři stránky, napíšu třeba dvě, a ještě s nimi nejsem spokojen. A když to nejde vůbec, tak toho nechám a jdu si číst nebo dělat nějaké poznámky. Mám ale tu zkušenost, že se blok dá prorazit – úplně jednoduše tak, že tu další stránku prostě „vysedím“. Říkáte, že spisovatel by měl psát pravdu. Stává se vám, že ve svých knihách narazíte s odstupem času na něco, čemu už nevěříte? Stává. Jenže to neznamená, že když jsem to psal, necítil jsem to jako pravdu. Když dneska otevřu Výchovu dívek v Čechách, kterou jsem napsal v roce 1993, pár věcí mi tam připadá vysloveně trapných. Ale to je jenom důsledek toho, že jsem se za těch skoro dvacet let někam posunul. Nepsal jsem vědomě něco, co bych nepovažoval za pravdivé – jenom jsem zestárl a snad i „bral rozum“. Čím si vysvětlujete rozdíl mezi vámi a většinou ostatních českých spisovatelů, kteří jsou šťastni a spokojeni, když prodají tři tisíce výtisků? Uvědomuji si, že na mé takzvané kariéře má jistý podíl šťastná náhoda. Na začátku devadesátých let jsem přišel s Báječnými léty pod psa – s humoristickým pohledem na socializmus, na který se v té době tak nějak čekalo. Ten mi udělal jméno, dostal jsem za něj Ortenovu cenu, udělal nespočet rozhovorů, a ta sněhová kulička se začala nabalovat – až dorostla do dnešních rozměrů. Také mi hodně pomohly filmy. Úspěšný film autora předlohy obrovsky zpopularizuje. Třeba Účastníků zájezdu se prodalo sto tisíc výtisků, v kinech ten film vidělo tři čtvrtě milionů diváku – a když šel v premiéře na TV Nova, tak ho podle ratingu viděly dva miliony dvě stě tisíc lidí. Se jménem spisovatele se tak seznámí dvaadvacetkrát více lidí, než když jeho dílo zůstane jenom na papíře. Film vás dostane do médií, začnete chodit na premiéry, fotí vás s herečkami, zvou vás do Banánových rybiček – a vaší slávě už nic nestojí v cestě. Jaké to je být celebrita? Je to příjemné a protivné zároveň. Problém je ztráta soukromí. Nemůžu být jen pozorovatel, vždy jsem zároveň i pozorovaným. Příjemné je třeba to, že když jsem ve vinném sklípku na Moravě, přijede autobus, z něho vystoupí dvacet žen a všechny se mnou chtějí tancovat. Jak by měla vypadat podpora literární tvorby ze strany státu? Měla by být větší. Jsem dokonce ochoten lobbovat i za zvýšení dotací pro literární časopisy, v nichž mě prakticky výlučně pomlouvají. Stát musí dbát o kultivaci společnosti – a ke kultuře literární časopisy patří. Nestačí stavět dálnice a supermarkety, zodpovědný stát by měl přispívat i na neziskové součásti kultury. Po maturitě jste začal studovat ekonomii, dnes v podstatě splňujete zákonnou definici podnikatele. Připadáte si tak? To vůbec. Jsem spisovatel na volné noze, ale psaní pro mě není podnikání. Nějaké styčné body bych viděl snad jen v ochotě nést riziko a v samostatném uvažování. Proč jste se rozhodl jít na VŠE?

Na té škole jsem se ocitl omylem, nevěděl jsem, kam si mám podat přihlášku, v té době jsem nic neznal, nic neuměl. Ve třídě nás bylo podobně bezradných několik – a všichni jsme šli na ekonomku. Studoval jsem obor vnitřní obchod – v takovém

tom socialistickém balení, zoufale mě to nebavilo.

Na školu jsem nastoupil v osmnácti letech, mimochodem jako panic, s nikým jsem nechodil, o životě a o ženských jsem nic nevěděl – a učil jsem se nějaké mechanizmy pohybu zboží… Připadalo mi to úplně absurdní, říkal jsem si, že bych měl poznávat život, a přitom jsem studoval abstraktní kraviny. Vydržel jsem tam dva roky, pak jsem odešel. To, že mě nevyhodili dřív, je pro mě dodnes záhadou.

Jaké byly ty dva roky?

Byl bych ochoten připustit, že jsem na své kolegy asi nepůsobil sympaticky. Do školy jsem moc nechodil, moje averze vůči ekonomii se musela přenášet i na mé spolužáky. S nikým jsem se tam příliš nekamarádil, bylo to takové hodně jalové období.

A jaký byl ten odchod?

Jednoho dne jsem dospěl k rozhodnutí, že toho nechám a že budu psát – a odešel jsem dělat nočního hlídače. To snad nebyla ani odvaha, byla to drzost. V té době jsem měl napsaných jen pár kratičkých povídeček, a přesto jsem si řekl, že budu studovat literaturu a psát. Aby mohl člověk hodně vyhrát, musí hodně vsadit – a mně se to asi povedlo.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče