Michal Horáček: Štěstí musíte jít naproti

06. června 2015, 19:22 - Ondřej Tůma, Martin Vlnas/Peníze.cz
06. června 2015, 19:22

Štěstěna mu v životě sice přeje, ale investice a sázky ho prý už nezajímají. Opravdový adrenalin hledá totiž jinde. Když se s Michalem Horáčkem bavíme o penězích, říká, že žádné už nepotřebuje. Hned ale dodává, že peněz není nikdy dost. „Kdyby přišel dopis, že mi vzdálený příbuzný odkázal deset milionů dolarů, tak bych se nezlobil,“ směje se a začíná vyprávět o tom, jak jeho investice během ekonomické krize ztrácely na hodnotě.

Právě tahle doba ho prý utvrdila v tom, že žádná jistá investice neexistuje. Skutečný adrenalin tak nehledá na finančních trzích, ale v tvůrčích projektech. A okamžitě nás o tom přesvědčí zápal, se kterým mluví o svých aktuálních představeních, o někdejší spolupráci s Petrem Hapkou, ale taky o plánech na další desky.

„Předstoupit před lidi se svým dílem, to je přece něco vzrušujícího. V posledních letech jsem se snažil opustit velké hvězdy a soustředit se na spolupráci s neznámými jmény. Když něco napíšete pro Hanu Hegerovou, tak i kdyby čert na koze jel, budou to lidi kupovat. Udělejte ale album s Frantou Segradem z Valašska. Navíc s ambicí, aby to byla nejprodávanější deska. Nebo se zkuste prosadit s Českým kalendářem, na kterém jsou těžké villonské balady. To je riziko, které mě uspokojuje.“

Když jsme se společně setkali poprvé v roce 2009, bylo těsně před premiérou „lyrikálu“ Kudykam. Jak s odstupem času projekt hodnotíte?

Pro mě jeden z velkých životních zážitků. I proto, že jsem se potkal s mnoha talentovanými lidmi a mohl s nimi spolupracovat nejen v Kudykamovi, ale i později. Ačkoli jsme odehráli čtyřiaosmdesát představení a uvítali přes sedmdesát tisíc diváků, málokdy jsme hráli ve stejné sestavě. Každé představení bylo pro mě, v divadelním světě úplného nováčka, dobrodružství.

Finančně ale Kudykam moc úspěšný nebyl. Prý jste prodělal zhruba patnáct milionů korun…

Kdybych chtěl podnikat za účelem finančního zisku, neprodal bych Fortunu. Od Kudykama jsem chtěl zisk emocionální. A toho se mi dostalo vrchovatě. Ale chcete-li mluvit o podniku, tak ano – bylo to obtížné. Hlavně proto, že střet soukromého projektu s prostředím veřejnoprávní instituce je větší, než se může zdát.

Peníze jsou pro mě jen prostředek, rozhodně ne cíl. Kdybych je chtěl hromadit, tak dál vedu sázkovou kancelář a expanduju na východ

Jak to myslíte?

Je to jiné paradigma. Ačkoli jsme Státní opeře platili podíl ze vstupného, a to minimálně sto tisíc korun za jedno představení, divadelní dům to nepovažoval za vítaný příjem, který by jinak neměl. Z podnikatelského hlediska je operní představení, na které prodáte dvě stě deset lístků a stržíte sto osmdesát tisíc korun vysoce ztrátové, protože má velké náklady – ale ty přece kryje dotace z peněz daňových poplatníků.

V paradigmatu podnikatele ztráta, ale v paradigmatu Státní opery je těch sto osmdesát tisíc korun hned ziskem… I proto se domnívám, že spousta lidí měla důvod Kudykamovi úspěch nepřát.

Proč? Můžete být konkrétnější?

Úspěch Kudykama by ohrozil celý systém. Mohlo by se stát, že Ministerstvo kultury, které Operu ročně dotovalo nějakými 134 miliony, by poukázalo na to, že by to mohlo jít i s menšími dotacemi. Krom toho jsme udělali všechno pro to, abychom partnerovi vycházeli vstříc i za cenu poškození vlastních zájmů.

Například když soubor odjel do Japonska, uvolnilo se pětatřicet dní. Během nich jsme odehráli čtyřicet dva představení včetně pondělků a odpolední, která ovšem nejsou pro diváky atraktivní. Platili jsme i za zkoušky v červenci, kdy je divadlo zavřené a žádné příjmy mít nemůže. A tak podobně. Zkrátka, jsou to dost nekompatibilní světy. Přesto jsem rád, že jsme v pražské Státní opeře a v brněnské Janáčkově opeře Kudykama hráli. Považoval jsem to a pořád považuji za čest.

Co pro vás z pohledu textaře vlastně znamená hudba?

Dává textu další rozměr. Hudba se připojí k básni a posune ji zase někam dál. Poezie přece byla od pradávna doprovázená hrou na lyru. Odtud také pojem lyrika. Zpívala se už Odyssea a Iliada.

Jakou hudbu máte rád?

Tu, která ve mně vyvolává emoce. Nepotřebuju, aby muzikolog nad písní pokýval a řekl Tohle je ono. Chci, aby se on, stejně jako kdokoli jiný, dojal nebo rozesmál.

Co vám „hrálo“ v hlavě, když jste přicházel na naše setkání? Zní vám v uších spíš hudba, nebo verše, na kterých právě pracujete?

Verše, v nichž je hudba už nějakým způsobem obsažena, stejně jako je v mramoru obsažena socha. V tenhle určitý den to pro mě znamená, že se zabývám verši pro autorské album, které chci věnovat zpěvačce Lence Nové a pro které nosím v hlavě motiv „čtyřicet“. Tedy příběhy čtyřicetileté ženy, a zadaří-li se, tak mnoha různých čtyřicetiletých žen.

Když slyšíte písničku, berete hudbu a text jako nedělitelný celek, nebo si říkáte hudba dobrá, ale text mohl být lepší? A naopak…

Když jsem byl malý kluk, který si v noci četl s baterkou pod peřinou Tarzana, nezkoumal jsem, jak spisovatel rozvíjí příběh, jaké volí literární postupy a jakou má slovní zásobu. Řešil jsem jenom emoci dobrodružství. A takové čtení je to nejkrásnější. Dnes už tak bohužel číst nedokážu, mám kritický odstup. V případě Tarzana i v případě písní. Silná je jen ta píseň, která mě přinutí odstup nemít.

Máte někdy pocit, že se vám textem písně nepodařilo vyjádřit všechno, co jste chtěl?

Jak by ne. Většinu věcí, které napíšu, proto brzo zahodím. Některé texty ale přežijí a vyřadíme je, až když jsou zhudebněné a nahrané. Pak se nějaké na album dostanou, ale ani to samozřejmě neznamená, že jsou dokonalé.

Čas je strohej soudce, a tak si po pár letech vždycky řeknu, že jsme určitou věc měli udělat jinak. Člověk ovšem nesmí sklouznout do extrému. To by nakonec nedokončil vůbec nic. Už tak na albu pracuji hodně dlouho. S Hapkou jsme dělali jednu desku průměrně pět let.

Jak to v praxi vypadá, když se na jednom albu pracuje tak dlouho?

Samozřejmě to není pět let dennodenní práce. Není to stejné, jako když jdete každé ráno do fabriky nebo do kanceláře. Umění je specifické… Můžete makat sebevíc, důležitý je ale nápad. Ten si nevyvzdorujete, nevysedíte. Prostě ho musíte dostat jako milost.

Nikde není dáno, že přijde za hodinu nebo za den. Ani když se člověk uměním živí třicet let. Na druhou stranu je pravda, že Hapka byl hodně velký lenoch. Vždycky jsem si říkal, že kdyby tenhle chlap odjel do Hollywoodu, měl by mraky práce a úspěch jako Morricone. Třeba to ale není pravda. Třeba byly jeho věci tak dobré právě kvůli tomu, že je dělal tak zřídka. Že se do nich pouštěl opravdu jen ve chvíli, kdy měl nějaký zásadní nápad. Když ho nic nenapadlo půl roku, tak ho zkrátka nic nenapadlo…

Neštvalo vás to?

Občas trochu, ale viděl jsem, že mu na našich deskách záleží, takže nemělo smysl ho do něčeho tlačit. Nápad… Když jsem jednou navštívil spisovatele Roalda Dahla, říkal jsem mu, že mě fascinuje, kolik naprosto rozdílných námětů byl schopný zpracovat.

Dahl mi přitakal: Nápad je rozhodující. Je ovšem vzácný – a o to cennější. Vyprávěl mi pak, jak jel svým jaguárem, který byl tradičně špinavý jako prase, a najednou „to“ přišlo. Zastavil, a protože neměl nic po ruce, načmáral prstem na zaprášenou kapotu slova „kluk a továrna na čokoládu“. Okamžitě jsem si vzpomněl na Petra. Ten byl mnohem ležérnější. Čas od času mi říkával, že dostal geniální nápad, ale protože měl zrovna něco jiného na práci, pustil ho z hlavy v přesvědčení, že pokud stál opravdu za to, připomene se znovu. Myslím, že to bylo dost opovážlivé spoléhání na milost Boží, ale Petr byl prostě takovej.

Děláte naráz na víc projektech, nebo se snažíte soustředit jen na jednu věc?

Mám jich vždycky víc. Zvyšuju si tak šance, že nápad, který je slibný, ale pro určitý projekt nepoužitelný, použiju jinde. Kdyby se člověk všemu ostatnímu uzavřel a soustředil se třeba jenom na výpověď čtyřicetileté ženy, tak se zbytečně zablokuje.

Teď jsem s Michalem Pavlíčkem dodělal album Sociální síť pro Richarda Müllera. Setkal jsem se také se slovenskou zpěvačkou Katkou Knechtovou, která mě nadchla. Okamžitě jsem se jí zeptal, co dělá v roce 2017. Nevěděla. Tak jsem jí hned řekl, ať si nic neplánuje, protože spolu budeme natáčet album.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že se rým hledá stejně klopotně, ať už je člověk bohatý, nebo ne. Co pro vás peníze znamenají?

Peníze jsou pro mě jen prostředek, rozhodně ne cíl. Kdybych je chtěl hromadit, tak dál vedu sázkovou kancelář a expanduju na východ. Teď bych třeba řešil, jaká DPH je v Rumunsku. A hrozně by mě to ubíjelo. Peníze mi dávají svobodu nedělat, co ve skutečnosti nechci. Uvědomuju si, že kdyby mi bylo pětatřicet a měl bych před sebou dvacet let splácení hypotéky, tak by se mi texty skládaly trochu jinak. Mám obrovské štěstí, že takové problémy nemusím řešit.

Petr Hapka a Michal Horáček

Jak se vlastně žije člověku, který si může dělat, co chce?

Určitě líp než tomu, který musí dělat to, co nechce.

Máte pocit, že ještě nějaké peníze potřebujete?

Ani ne.

Co se změnilo na vašem přístupu k penězům, když vám na účtu přistály stovky milionů za prodej Fortuny

Neměl jsem potřebu dál vydělávat, takže jsem se snažil investovat maximálně konzervativně. Měl jsem snad nejkonzervativnější finanční instrumenty, které existují.

Radil vám někdo, jak s penězi naložit?

Samozřejmě jsem měl nějaké osobní investiční bankéře, kteří mi nabízeli a nabízejí všechno možné. Ale rozhodnutí je vždycky na mně.

Peníze z Fortuny jste zainvestoval před začátkem poslední velké krize. Jak moc se vás dotkla?

Uvědomil jsem si, že něco jako jistota na finančních trzích prostě neexistuje. A je skoro jedno, do jak konzervativních produktů peníze ukládáte. Několik desítek milionů jsem například investoval do produktu s ratingem AAA, za nímž stála islandská banka Kaupthing. Všichni mi investici doporučovali jako něco, co nemůže selhat.

Výnos byl nějaké procento nad inflací. Říkal jsem si, že severští rybáři určitě nikoho neokradou a na rozdíl od vznětlivějších Jižanů se nebudou pouštět ani do velkých dobrodružství. Zkrátka jistota. Nakonec jsem měl obrovské štěstí, protože mi peníze přišly zpátky jen pár měsíců před tím, než banka padla.

Britští důchodci, kteří tam měli své celoživotní úspory, o všechno přišli. Nejvíc mě štvalo, že to bylo prezentováno jako ultrakonzervativní investice, která sice sotva pokryje inflaci, ale není šance, že by o ty peníze člověk přišel. Kdybych investoval do biotechnologií nebo nějakých start-upů, tak neřeknu. Tam se s rizikem počítá.

Nepříjemný byl taky pád Lehman Brothers. Jedné z největších investičních bank na světě, která v Americe fungovala tuším od roku 1852. Kdo by čekal, že padne? Nešlo přímo o to, že bych přišel o peníze, ale přišel jsem o garanci, kterou banka na jeden finanční produkt poskytovala. Tak se z konzervativního projektu stal dost nekonzervativní. Jak říkám, ve finančním světě neexistují vůbec žádné jistoty a každý by to měl vědět.

Začal jste se pak o peníze víc starat?

Ne. Zjistil jsem jen, že taková „starost“ má své meze, že potřebujete štěstí, které vám ovšem žádná starostlivost neobstará. Předpověděl snad někdo s dostatečným předstihem krizi roku 2008? Nejspíš ano, ale je to podobné, jako když někdo trefí vítěze Velké liverpoolské s kurzem sto ku jedné. Zkuste se ho zeptat, kdo vyhraje příště. Myslíte, že se trefí znovu?

Když už jsme u těch sázek. Vsadíte si ještě občas?

Skoro ne. Už si ani nevzpomenu, kdy to bylo naposledy. Trochu sleduju tenis, a když mám pocit, že bookmaker nějaký kurz nevyhodnotil dobře, tak se ho snažím potrestat. Ale je to jednou za uherský rok a vždycky jen za deset nebo dvacet tisíc. Opravdu se tím ale nezabývám. Jinak by hrozilo, že mi to sebere moc času

Pokračování rozhovoru naleznete na serveru Peníze.cz

Michal Horáček
Úspěšný textař a producent. Před revolucí působil jako korespondent zahraničních časopisů o dostizích. Později také jako kulturní redaktor časopisu Mladý svět. V roce 1989 se s Michaelem Kocábem podílel na vzniku občanské iniciativy MOST, která zprostředkovala jednání mezi komunistickým režimem a představiteli disentu. V roce 1990 založil se třemi společníky sázkovou kancelář Fortuna, kterou v roce 2004 prodali za přibližně sto milionů dolarů. Jeho neznámější umělecká díla vzešla ze spolupráce se skladatelem Petrem Hapkou. V roce 2009 měl premiéru jeho lyrikál Kudykam. Vystudoval antropologii a svoji dizertační práci psal o hazardních hráčích.

Čtěte také:

Michal Horáček: Dnes všechno jde, ale na ničem nezáleží. To je daň za svobodu

Michal Horáček má srdce hráče a duši básníka

Horáček bilancuje prodej Fortuny. Finančně to bylo špatné rozhodnutí

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče