Michal Horáček má srdce hráče a duši básníka

18. ledna 2010, 13:05 - Libuše Frantová
18. ledna 2010, 13:05

Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč, napsal v textu písně textař, podnikatel, spisovatel a producent Michal Horáček. Na něj to platí beze zbytku. Má srdce hazardního hráče a duši básníka, což mu pomohlo k úspěchům ve všem, čemu se věnoval.

Foto: archiv Michala Horáčka

Štěstí přeje připraveným – to by mohlo být motto úspěšného textaře a podnikatele Michala Horáčka. Pochopil to velmi záhy, když se v patnácti letech ocitl v uzavřeném světě hráčů na dostizích. Na závodiště do Chuchle ho vzal spolužák. „To prostředí hazardních hráčů mě lákalo, protože tam neplatila pravidla většinové společnosti, třídní původ, stranická legitimace, účast v průvodech,“ vzpomíná na dobu, kdy se stal zřejmě nejmladším černým bookmakerem na světě, ovšem k malé radosti svých rodičů – překladatele a psycholožky. Odmala chtěl být spisovatelem. Cesta k naplnění této touhy však byla hodně klikatá.

S hraním začal už mnohem dřív, na základní škole obehrával spolužáky v čáře, na gymnáziu zase v hromádkách. Není tedy divu, že mu svět sázkařů učaroval. „Mohl jsem tam vést nezávislý život.“

Byl to pro něj v době totality ostrůvek svobody, kde rozhodovala jen hráčská intuice a hráčský přístup k životu. „Možná bych podobnou svobodu zažil i někde jinde, mezi horolezci nebo odborníky na mloky, ale já jsem to zažil v Chuchli,“ konstatuje. Také se tam daly vyhrávat peníze. „Ale často se i prohrávaly,“ říká Horáček. A dodává, že zažil mnoho velkých vln. Úspěchů, které byly odměnou za dobrý odhad situace, i trestů za špatný odhad. Zažil dobu, kdy si mohl koupit na tehdejší poměry krásné auto, ale i chvíle, kdy později už s manželkou byli rádi, že mohou vrátit nějaké lahve od piva, aby si za ně koupili máslo. „Ale tohle střídání mě jako člověka hodně vyučilo,“ přemýšlí. Přinejmenším to byly první krůčky na cestě k úspěšné sázkařské firmě Fortuna, kterou založil po pádu totality, čtrnáct let ji úspěšně rozvíjel a nakonec výhodně prodal.

Život mu zamotala StB

Už v mládí si rychle uvědomil, že úspěch v sázení nezávisí jen na štěstí, ale může ho dlouhodobě ovlivnit i poctivá příprava, vzdělání a studium situací. „Abych lépe rozuměl koním, na které se sázelo, stal jsem se po letech studia odborníkem na rodokmeny anglického plnokrevníka. V některých liniích se dědí, jak je kůň vytrvalý, že je sprinter či vynikající na blátivé mokré trati,“ vysvětluje.

Naučil se také dobře anglicky, a dokonce i maďarsky. Alespoň výrazy, které potřeboval při sázkách na závody maďarských klusáků. Kromě toho, že mu znalost koní pomáhala při sázkách, psal o nich i do odborných revuí v zahraničí. Doma publikovat nesměl. Z Fakulty sociálních věd a publicistiky ho v květnu roku 1974 vyloučili na přímý zásah Státní tajné bezpečnosti. Padělal totiž souhlas Socialistického svazu mládeže, jehož nebyl členem, pro výjezd do USA. Když mu funkcionář odmítl podepsat žádost o výjezdní doložku, prostě vzal doma jakési razítko a sám se přes ně podepsal. Když se po dvou měsících z Ameriky vrátil, putoval do vazby a z vysoké školy ho vyhodili. Naplno se začal věnovat sázení a hraní karet, střídal různá příležitostná zaměstnání a v roce 1976 se stal pracovníkem výrobního podniku Svazu invalidů META. Podmínkou zaměstnání byl invalidní důchod nebo alespoň změněná pracovní schopnost, potvrzení o ní získal po opakovaných hospitalizacích v ústavech pro duševně choré. V roce 1976 se také oženil se svou bývalou spolužačkou z Fakulty žurnalistiky Rút, s níž má syna Filipa a dceru Ruth.

Oklikou zpátky k novinařině

Za své články o koních dostal i významné ocenění ve Spojených státech – cenu Excellence in Journalism. Díky tomu získal stipendium na Macalester College, kde studoval v roce 1984. A nedlouho potom začíná konečně pracovat jako novinář i doma – v časopise Mladý svět. Brzy jeho články zaujaly, mnozí ještě dnes pamatují na lyricky laděný seriál Dopisů z lásky a nenávisti, které byly adresovány různým historickým osobnostem. Spolu se spoluautorem Lubošem Beniakem napsal i investigativní reportáž OSA Nostra věnovanou nekalým praktikám tehdejšího vedení Ochranného svazu autorského. Ale mezitím – na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – začal Horáček psát i písňové texty. A jak jinak – opět úspěšně. Nejdříve psal texty jen pro sebe, pak pro známé zpěváky a nakonec zaklepal na dveře skladatele Petra Hapky. Byla to další dobrá trefa v jeho životě. Následovala mnohaletá spolupráce, z níž se zrodila řada velkých hitů, například písně Levandulová, S cizí ženou v cizím pokoji, Štěstí je krásná věc, Srdce jako kníže Rohan nebo právě ve Státní opeře uváděný lyrikál Kudykam.

Michal Horáček se angažoval nakrátko i v politice. V létě 1989 založil spolu s hudebníkem Michaelem Kocábem iniciativu Most, která chtěla umožnit dialog mezi vládnoucí garniturou a disidenty. Výzvu podepsanou mnoha kulturními osobnostmi poslali v září 1989 předsedovi vlády Ladislavu Adamcovi, dokonce se s ním osobně setkali. Ale důležitou úlohu sehrál Most až v době listopadových událostí. Roli iniciativy Most i obou protagonistů pak Horáček popsal v knize Jak pukaly ledy. Prodalo se jí kolem čtvrt milionu kusů.

Kniha, kterou si vydal autor sám, mu vydělala několik milionů korun. Určitě se mu pak hodily jako počáteční kapitál do budoucího podnikání.

Sázkaři nejsou pacienty blázinců

Horáček se nezačal po změně režimu věnovat politice, jak možná někteří po úspěchu iniciativy Most očekávali. Vrhl se na podnikání, kterému nejlépe rozuměl – už v březnu 1990 založil se třemi společníky sázkovou společnost Fortuna a stal se předsedou představenstva. „Využil jsem pouze toho, že jsem byl v něčem trochu kompetentní. Dvacet let jsem strávil jako hazardní hráč, tak jsem věděl, jak se to dá dlouhodobě provozovat, aby bookmaker měl větší šanci než hráč,“ vysvětluje. I když jde podle něj o minimální výhodu, protože ani bookmaker neví, jak třeba tenisový zápas mezi Nadalem a Federerem dopadne. Je to jen názor proti názoru, a to se mu vždycky na sázení líbilo. Na rozdíl od hracích automatů. „To je prostě mašina, která je nastavena proti vám. Když hrajete dlouho, z každé stokoruny, kterou tam hodíte, musíte prohrát dvacet korun. Prostě je odevzdáte. Vaše intuice, vaše příprava nehrají žádnou roli. Tam také vznikají gambleři, zatímco hráči na sázky nejsou pacienty blázinců,“ prohlašuje. Horáček nedá na svět, v němž vyrostl a uspěl, dopustit. Hráč je podle něj ten, kdo má názor a umí pro něj riskovat.

S nápadem otevřít soukromou sázkovou kancelář přišel jako první. „Byl jsem přesvědčen, že to je velmi atraktivní, má to velký potenciál.“ Lidé, kteří tomu nerozuměli, mu předpovídali, že brzy zkrachuje. „Měli pocit, že přece každý ví, že Sparta doma porazí nějaké Kotěhulky.“ Ale kancelář se nejen udržela, ale i úspěšně rozvíjela. Postupně vybudovali stovky poboček nejen v Čechách, ale i na Slovensku a Polsku a ročně dosahovali miliardových obratů.

„Ať jsem dělal cokoli, vždycky jsem byl sám sebou. Je-li osobnost tvůrčí, vždycky se projevuje tvůrčím způsobem v tom, co dělá. Jestli to je hazardní hra, psaní esejů, podnikání nebo cestování, všechno má v sobě tvůrčí rozměr,“ tvrdí. Ale spojení hazardu a tvůrčích schopností mu pomohlo i v podnikání. „Já myslím, že podnikatel, který není tvůrčí, to znamená nevytváří něco nového, nevídaného, neslýchaného, neznámého, nemůže být nikdy opravdu úspěšný,“ je přesvědčen Michal Horáček. To je podle něj ta pravá stránka podnikání. Vymýšlet něco nového nebo to dělat tak, jak to nikdo před ním nedělal. Každý úspěšný podnikatel je podle něj hazardní hráč „par excellence“. „I ten, kdo má velkou klientelu, velké obraty, je pořád na hraně existence, má třeba vysoké úvěry, velké plány na expanzi, ale možná přijde něco nečekaného, jako světová hospodářská krize, a může se zhroutit. A dost často se také zhroutí,“ vysvětluje. Ale Horáček je přesvědčen, že kdo chce mít jistotu, nemůže podnikat. „Ať se nechá zaměstnat u nějaké firmy, ale ani tam nemusí mít jistotu, protože ta firma se může jmenovat Lehman Brothers, Ford nebo General Motors,“ upozorňuje. Ostatně podle něj hazardní hru hrají všichni, protože jakékoli rozhodnutí v životě je vlastně sázka. Třeba když se rozhodujeme, koho si vezmeme za manžela, s kým spojíme svůj život, své geny. „Musíte riskovat, musíte vsadit na jednu z těch miliónů žen.“

MICHAL HORÁČEK
Datum narození: 23. 7. 1952 v Praze Bydliště: Roudnice nad Labem Životní role: hazardní hráč, černý bookmaker, novinář, textař, spisovatel, podnikatel, producent Majetek: odhaduje se na více než půl miliardy korun

Míní, že měl štěstí na své společníky. „Já jsem si nevybral je, oni přišli za mnou. Ale znali jsme se z prostředí hazardních her, které vyjevuje lidské charaktery.“ Normálně poznáte člověka za pět let, na vojně za pět měsíců, ale při hře třeba už za pět minut, tvrdí bývalý profesionální hráč. „Tam je tak vyostřená situace, že se lidi sami odkopou.“ Nikdo ze zakladatelů neměl ekonomické ani právní vzdělání, proto museli najít odborníky – ekonomy, daňaře, účetní.

Ještě jednu zkušenost si odnesl ze života hráčů: „Kdo žije na hranici zákona, musí být strašně poctivý. Musí mít ohromný respekt vůči pravidlům a normám.“ Proto vedli svoji firmu poctivě a přehledně, takže po čtrnácti letech mohli odevzdat celé účetnictví odborníkům a právníkům potenciálních kupců.

Chtěl víc než jen umřít bohatý

Mnoho lidí kladlo Horáčkovi otázku, proč opustil byznys, který tak dobře šlapal. Prý ho k tomu vedly dva důvody. Poprvé po mnoha letech bezkonfliktní spolupráce došlo mezi společníky k rozporu, když konkurence začala obsazovat své pobočky výherními automaty. „Já jsem to dělat nechtěl, i když jsem věděl, že je to byznys. Ale tím jsme najednou měli konkurenční nevýhodu. Neměl jsem právo veta, a tak jsem navrhl, abychom firmu prodali.“

Ale druhý důvod byl pro něj možná ještě důležitější. Michal Horáček už vydělal peněz dost a čas utíkal. „Říkal jsem si, že peníze jsou nástroj, prostředek. Ale k čemu? Za čtrnáct let jsem se hodně nadřel, ale bylo to proto, abychom mohli otevřít další pobočky, měli ještě větší obraty, vydělali další peníze?“ V té době mu bylo dvaapadesát let a uvědomil si, že nechce zbytek života strávit jen vyděláváním peněz, ale chce dělat něco smysluplnějšího, aby po něm nezbyly jen peníze, ale nějaké umělecké svědectví. Proto se rozhodl koupit si svobodu a v roce 2004 s podnikáním skončil. Spolu s ostatními zakladateli prodal sto procent akcií Fortuny a dalších společností investiční skupině Penta.

Éru byznysu nechal za zády beze smutku. Ještě v době, kdy šéfoval Fortuně, se začal věnovat tomu, kde cítil, že má dluh. Všichni v jeho rodině, počínaje babičkami, se podle jeho slov pyšnili přinejmenším doktoráty. Tatínek uměl dvanáct jazyků, pradědeček byl děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy, dědeček byl entomolog světového jména, prastrýc fyzik a chemik Jaroslav Heyrovský byl nositelem Nobelovy ceny za objev polarografu. Cítil se jako černá ovce rodiny. A tak ve dvaačtyřiceti letech začal studovat na Institutu základů vzdělanosti Univerzity Karlovy. Vykonal řádné zkoušky a zasedl do lavice mezi dvacetileté. Studium dokončil v roce 1999. Diplomovou práci psal na téma – jak jinak – Los a sázka. V roce 2005 zahájil magisterské studium obecné antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a po dvou letech ji ukončil jako nejlepší student ročníku. Pak byl přijat k doktorandskému studiu.

„Nedostatek vzdělání budu pociťovat do smrti. I kdybychom žili deset tisíc let a pořád studovali, nebudeme dost vzdělaní,“ říká.

V rodinných šlépějích jde hlavně jeho syn Filip, který vystudoval klasickou řečtinu a biblickou hebrejštinu a dnes učí na vysoké škole.

Možná přijde nový začátek

Sázce Horáček ale občas neodolal, jak vypovídá příběh z roku 1999. „Jeden známý do mě vandroval, že pořád žvaním o metafyzice a nějakých kontextech, ale mnohem důležitější je prý fyzická kondice a sportovní zdatnost. Řekl jsem mu, že i když je o šest let mladší a nekouří, že ho porazím v běhu na pět kilometrů,“ vysvětloval tehdy v jednom rozhovoru. Kolega chtěl vsadit sto tisíc, Horáček se zeptal, proč ne rovnou milión. Dal si čtyři měsíce na přípravu, najal si kondičního trenéra a porazil svého soupeře vynikajícím časem 21,46 minuty. „Snad konečně pochopil, že běh, vzpírání, cizí jazyk nebo studium veverek jsou jenom řemeslo, přesný vědecky zmapovaný postup. Je to trik, který se naučím a jdu dál.“ Zisk ze sázky rozdělil na veřejně prospěšné účely. Jedním z obdarovaných bylo Centrum Paraple, sdružující lidi s poraněním míchy. Od toho roku pořádá Centrum Paraple běh každým rokem.

Horáček toho stihl tolik, co by vystačilo na několik životů. A které životní období považuje za nejlepší? „Vždycky to, které žiji. Získal jsem titul magistra, jsem doktorandem, napsal několik knížek, vydal několik alb, a co považuji za nejlepší, přivedl jsem na prkna Státní opery lyrikál Kudykam, nový žánr, který vyvolává velké vášně. Je mi sedmapadesát a zaplaťpámbů mi nic nechybí. Jak já bych si mohl stěžovat.“ Polistopadový vývoj ho nezklamal. „Naopak, změny překonaly mé očekávání. Nemyslel jsem, že to všechno půjde tak rychle,“ tvrdí.

Přesto toho hodlá ještě hodně stihnout. Chce napsat ještě spoustu textů, které lidi osloví, chce také cestovat a psát knížky.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče