Michaela Cibulková: Hoteliérkou ze dne na den

28. června 2011, 05:44 - Zina Plchová
28. června 2011, 05:44

Když před šestnácti lety Michaela Cibulková kupovala spolu s manželem hotel v Lednici, zdálo se to jako dobrá investice, která jim zajistí bezproblémové živobytí. Opak se ale brzy stal pravdou. Michaela se před pěti lety sama musela postavit do čela podniku poté, co dlouholetá ředitelka vážně onemocněla. A podnik vede dosud.

 Foto: My Hotel

 Ještě než ji osud „odvál“ do Lednice, vedla v Praze malou reklamní agenturu. Psala články pro časopisy i několik společností, fotografovala. Vedle toho organizovala kulturní či firemní akce. Při tom ještě stíhala na Slezské univerzitě v Opavě studovat Institut tvůrčí fotografie. Nakonec ale prakticky ze dne na den musela své působiště i zaměření vyměnit. Z Lednice totiž v květnu 2006 přišla špatná zpráva. Ředitelka, která hotel vedla, onemocněla infekční žloutenkou. Hotel se 49 pokoji se v době vrcholící letní sezony nemohl obejít bez vedení, a tak se Michaela rozhodla vzít vše do vlastních rukou. I když sama pochází z rodiny, která má s pohostinstvím bohaté zkušenosti, na začátky nevzpomíná moc dobře. „Začátky byly pro mě katastrofální, ten stres si nedovedete představit. Hotel jsem převzala v květnu, což je vrchol sezony, takže to byl očistec!“ vzpomíná.

Kdo by ji jako ředitelku hledal pouze v kanceláři, divil by se. Vzhledem k malému počtu zaměstnanců je občas nutné pomoci v kuchyni, jindy s převlékáním pokojů, případně u výčepu. Michaela brzy zjistila, že práce se zaměstnanci vyžaduje znalost psychologie. „Vhodná je vysoká míra empatie v kombinaci s tvrdým režimem,“ říká Michaela Cibulková. „Když mým podřízeným začnou chodit maily s časem 5:45, tak logicky požíváte vyšší důvěry a úcty než manažer, který rozdává první úkoly v 10:30 po partii golfu. A když chcete po zaměstnancích, aby šli pracovat do vinohradu, musíte si sama vzít na starost první řádek a vědět, jak správně očistit kmínky.“

Do světa na zkušenou

Právě vlastní vinohrad, letní vinařská restaurace s vinotékou a sklípkem a caffeterie jsou novinky, kterým Michaela Cibulková vdechla život. Rovněž si zakládá na tradiční kuchyni připravované podle starých receptů. Při zavádění novinek se ale ne vždy setkala s pochopením. „Byla jsem překvapená, kolik kuchařů má problém s vařením bez polotovarů či umělých dochucovadel. Děsila jsem se toho, co se někteří naučili přímo ve školách.“ Personálu se ze začátku nelíbilo ani zavedení hotelového rezervačního a pokladního systému či povinnost reagovat na poptávku klienta nejpozději do 60 minut. Nebyli zvyklí ani na lehce vojenský režim, systém checklistů či zaměstnanecký motivační a hodnoticí systém. Časem se ale všechno ustálilo a nyní už hotel funguje zcela podle představ majitelky.

A co se zaměstnanci, kteří po čase začnou reptat, že jinde v hotelu je to určitě lepší? Michaela Cibulková se nebojí dát jim šanci si to vyzkoušet. „Pomáháme jim získat místa v prestižních destinacích, například v hotelu Kempinsky v Tatrách, Imperial v Ostravě nebo Esplanade ve špindlerově mlýně. Nikoho nepřemlouváme, nikoho neprosíme. U nás je gastronomie polovina úspěchu a podle toho to musí vypadat. Těší mě, že to naprostá většina našich zaměstnanců chápe a sami se k nám vracejí zpět. Prostě zjistí, že všude je chleba o dvou kůrkách,“ dodává Cibulková.

V rámci provozu hotelu Michaela zúročila i zkušenosti svých příbuzných. Její tatínek se stará o správu všech budov a technické zázemí, manžel se podílí na gastronomii a výrobě vína. Podle Michaely je funkce rodinných příslušníků nezastupitelná. „Musíte mít kolem sebe lidi, kterým naprosto důvěřujete a kteří s vámi dýchají stejný vzduch.“

Nejhorší je byrokracie

Plány na další rozvoj hotelu přibrzdila prozatím krize, která na jih Moravy dorazila se zpožděním. My Hotel na to reagoval redukcí počtu zaměstnanců. Větší produktivitu svých lidí si šéfová hotelu pochvaluje i nyní, kdy se ekonomika v Česku pomalu zvedá. Zůstává přitom ve střehu. Hoteliérství je totiž podle ní oborem, který jakýkoliv výkyv ekonomiky zaznamená mezi prvními.

Kromě hotelu vkládá Michaela Cibulková svou energii i do dalších projektů. V květnu otevřela ve Valticích Muzeum železné opony, vydává dvojjazyčný magazín o jižní Moravě. V Lednici pořádá fotografické workshopy, pomohla ke znovuotevření Maurské vodárny v Lednicko-valtickém areálu, kde nově funguje informační centrum. Pustila se i do dobročinných aktivit, založila Nadační fond Ledňáček. Aktivní je i v projektu Život nápadům, který za přispění GE Money Bank pomáhá začínajícím podnikatelkám.

Přestože aktivit má Michaela víc než dost, nejvíc ji vyčerpává byrokracie, nekomunikativnost a nedostatečná flexibilita úřadů. „Zbytečná zabedněnost některých úředníků a mezery v zákonech, to jsou překážky, které realizaci veškerých projektů hodně komplikují.“ Energii se tak snaží dobýt například při procházkách v parku se psem nebo při aktivitách se svými dětmi.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče